Už jsme se s Ivem Grabmüllerem podívali prostřednictvím jeho poutavého vyprávění na to, proč se rozhodl Korunu světa zdolat i na to, jaké následky má po omrzlinách z Everestu a také na Kavkaz. Ale nejvíce času vyprávěl o Indonesii a zdolání Carstensz Pyramid na Nové Guinei. Ta je vysoká 4884 metrů, prvovýstup se datuje do 60. let minulého století a v Koruně světa je nejvyšší horou Oceánie a Austrálie jako jednoho kontinentu.

Hora stojí v oblasti, kde mezi domorodci panuje v mnoha ohledech stále doba kamenná. I když už někteří nosí západní trička a někteří mají i mobil, životní styl si zachovali většinou jako jejich předci a někteří lidožroutství opustili teprve před pár desetiletími. Místní kmeny totiž civilizaci nepotřebují k uživení se – prales jim dává, co potřebují. Řada jich stále chodí nahá jen s futrálky na penis. „Je to tam úžasný v tom, že něco takového ještě existuje,“ vzpomínal Ivo Grabmüller.

Výstup začíná 400 kilometrů dlouhým letem z civilizovaných oblastí a pak následuje ještě 80 kilometrů pochodu místní tropickou džunglí. „Nejsou tam žádné silnice, musí se tam doletět. A teď to letadlo přistává a kolem jsou vidět vraky těch nepovedených přistání nebo startů… Tak už to je dobrodružství. A do toho se přidalo, že jsme se tam objevili v době války místních kmenů. Tam ještě pořád platí oko za oko a zub za zub, takže když někdo zapíchne chlapa z jednoho kmene, tak se to dá srovnat jen tím, že zapíchnou chlapa z druhého kmene,“ řekl. Do válčení se nakonec expedice nedostala, ale situace došla tak daleko, že na sebe domorodci už malovali válečné barvy.

Úžasné bylo sledovat jednoduchý život domorodců. „Oni si dají klidně ke svačině papouška, za kterého se v Evropě platí třicet tisíc korun.“ Expedici tvořilo sedm horolezců, dva kuchaři a průvodce. Nosičů mělo být pětadvacet, ale nakonec jich bylo pětatřicet, s čímž se nepočítalo při plánování zásob. „Většinou jsou to ženy a ty s sebou berou děti,“ řekl prachatický horolezec o nosičích s tím, že jedna žena třeba má s sebou starší dítě ve věku kolem osmi devíti let, které loví a roční mimino, které kojí. A to v terénu plném bahna na cestě dlouhé osmdesát kilometrů a ještě nese deset kilo batátů.

„Je to bez cest, probíjíš se mačetami. Občas na tebe vykoukne někdo z roští a teď si říkáš, sežere mě?“ Holínky za pár stovek mu v pralese vydržely, ale nakonec je propíchl o větev a věnoval jednomu domorodci. „Je to tam podmáčený jak mezi Kvildou a Horskou Kvildou, kde jsou šumavské slatě. Jdeš a každou chvíli hledáš holínku v blátě.“ A překonávají se tu i prudké řeky po mostech, které jsou jen z klád svázaných provazem nebo liánami.

Lovení papoušků bylo pro domorodce častým zdrojem jídla. „V křoví to pípne, on tam zacílí, ty tam nic nevidíš a on tam pak skočí a přinese to. Teď je to ještě zraněný, tak tomu bez bázně a hany zakroutí krkem a jdeme dál.“ Papoušky pak nesou zavěšené kolem pasu.

Večer dokážou domorodci postavit za patnáct minut stanové konstrukce, hodit přes ně plachty a nanosit kapradí a trávu. „To je prostě úplně jiný svět.“ A pak se peče, co se ulovilo. „Papoušky napíchnou od zadu dopředu a opékají je jako špekáček. Peří ohoří. A konzumuje se to taky jako buřtík – nekrájí se, ale kouše se to.“ Asi dvakrát vyrazili domorodci na noční lov a přinesli zvíře větší než naše kuna, které žije na stromech. „Pečou to úplně stejně jako papoušky. Napíchnou od zadu dopředu a rozděluje se to. Děti stojí v řadě na střeva. No, ve frontě jsem nestál…“ směje se Ivo Grabmüller a vzpomínal, jak maso při pečení smrdí a připaluje se.

Přitom masa na papoušcích moc není. „Když shoří to peří, tak do toho nic není, je to jako vrabčák.“ Domu by si tento zvyk ale přivést nemohl. „Dcera je vegetariánka a možná už by nepřijela domu,“ dodal pobaveně. Jeho kolegové z expedice pak ale fotografie papoušků promítli doma v Brně a ukázalo se, že vyfotili nějaký dosud neznámý poddruh papouška. „Takže borci tam nejedí papoušky za třicet tisíc, ale možná za sto tisíc!“

Vesnice, kde domorodci žijí, nemá daleko k pravěku. Prase tu má větší cenu než člověk a žijí společně s lidmi. V chýších je na stěnách tlustá vrstva sazí, všude bláto. Když se rozdělává oheň, vše hodně kouří, protože je mokré. Ve stínu je 35 °C. A domorodci hodně kouří tabák a v džungli vše často zapaluj, ale protože je tu tak vlhko, nebezpečí požárů nehrozí.

Nedaleko Carstensz Pyramid také leží největší zlatý důl na světě. Návštěvníci oblasti musí podepisovat, že se k němu nevydají a ani v něm nebudou hledat pomoc, i kdyby jim šlo o život. Tak přísně je střežen.

A na konci expedice nabraly události docela spád. Horolezci přišli o průvodce, protože ho domorodci vzali jako rukojmí za dluh pět tisíc dolarů pro nosiče, dokud peníze nedorazily z Jakarty. Později ho pustili, ale horolezci nakonec skončili na dva dni zavření na letišti. „Protože měli strach, že bychom mohli být ti, co budou vyrovnávat ten dluh.“ A když se situace uklidnila, museli se sbalit a za třicet minut být v letadle.

Příště v posledním díle vzpomínek Iva Grabmüllera se s ním podíváme na výstup na Mont Everest, kde se ocitl bez kyslíku a bojoval o život…