Pozornost se odpoutala i od KSČM a SPD, které slibovaly národu uzákonit pro občany referendum o zásadních otázkách této země – a teď taky upínají pozornost hlavně k tomu, jak nevypadnout v mocenském boji ze hry a zůstat nepostradatelní.

Dokonce ochladl zájem o nakládku nábytku diplomatů v Londýně nebo Petrohradu i o seznam firem, které stejně neplní sankce nařízené vůči Rusku, protože byznys je byznys a diplomatické hrátky jsou diplomatické hrátky. A když v Barceloně vytáhla státní moc s obušky na demonstranty, kteří chtějí pro Katalánsko nezávislost a pro své představitele svobodu, s našimi demonstranty to ani nehnulo. Solidarita nikde žádná. Jakoby všechno přehlušila vidina přeměny státní hymny v jakési pompézní monstrum.

Patřím k těm, kterým dodnes po první sloce písně Kde domov můj bolestně chybí Nad Tatrou sa blýska a v duchu vždycky pro sebe vzdorně pokračuji. A těším se, že třeba aspoň při oslavách letošního stého výročí Československa někde znovu zazní bývalá hymna společně. Společná republika už se bohužel nevrátí. Rozbili ji také bez nás, po žádném referendu tehdy ani pes neštěkl.

Když ale v nynějších emotivních debatách o nápadu vylepšit a prodloužit českou hymnu zazněla i myšlenka, že by stálo za úvahu připojit něco moravského, zablikalo mi varovné světýlko. Moravané už teď tradičně ve volbách volí dost odlišně od Čechů. Severní Morava bývá levicově oranžová, jižní zas lidovecká a „modrých (nebo zpovykaných?) Pražanů“ tam někteří (nebo mnozí?) mají plné zuby. Tak jen si ještě chvilku zahrávejte s hymnou. Jen aby to nenabralo katalánský vítr: Nechcete nám dát moravskou sloku? Tak my chceme samostatnou Moravu! A pak už možná dostaneme místo referenda jen obuškem přes záda.