Foto Lenka Hatašová

V jednom rozhovoru jste řekla, že pokud byste se narodila podruhé, tak byste si herecké povolání rozhodně nevybrala. Jaké povolání byste si tedy zvolila?

Pokud bych se znovu narodila, ráda bych byla překladatelkou z italštiny. Možná bych překládala divadelní hry, romány…  Určitě bych dělala něco s italským jazykem. Miluju ho a naplňuje mě.

Co je podle vás těžké na herecké profesi a jaké musí mít člověk předpoklady, aby se stal dobrým hercem?

Především vytrvalost. Stát se hercem není zas až tak těžké, ani není těžké mít první a druhý úspěch, těžké je vytrvat a nepadnout pod prvními nezdary, které samozřejmě přijdou. Pro mě je důležité mít touhu chtít něco říct divákům, podělit se o svoje myšlenky, o svoje životní zkušenosti, o svůj smysl pro humor, o to, co mě v životě trápí a co mě naplňuje. To všechno hledám ve vynikajících autorech, kteří to uměli geniálně napsat. Není to lehké, takové hledání geniálních textů, chce to opět vytrvalost a trpělivost.

Jan Kačer jako první poznal, že jste úplně jiný herecký typ, než vaše maminka. Jak jste sama řekla, jste tragéd, nikoli komik. Kdy jste poznala, že to tak je?

Víte, dobrá komedie má vždy základ ve smutku, snad ne úplně v tragédii, ale v tom, co se vám v životě přihodilo nemilého, co se vám nepovedlo, kde jste byli trapní, kde jste v životě zakopli a vy se pak na tu situaci kouknete z humorného pohledu a odvyprávíte ji jako srandu. Čistou tragédii bych nerada hrála, tam není východisko. Ráda hraju takové životní příběhy, které nás všechny potkávají, se kterými se musíme porvat, které musíme prožít, ale najdeme z nich cestu ven na světlo. Prostě přes všechny peripetie nelehkého života, přes všechny pády se zvednout a jít dál.  Protože nic jiného nám v tom životě vlastně ani nezbývá, pokud nechceme být poraženi a vzdát ten život. To jsou pro mě ty hry, které přivážím divákům a vím, že to má obrovský smysl. Něco divákům odevzdám, popláčou si se mnou, zasmějí se a vědí, že v tom nejsou sami.

Vyrovnávala jste se snáz se slávou, protože jste už odmala byla dcera slavné matky?

Mě lidé začali poznávat až kolem padesátky. Až po Pelíšcích. Měla jsem slavnou maminku, ale měla jsem svoje jméno. Nikdo nás nespojoval. Tenkrát, když jsem začínala, tak nebyly bulvární časopisy, takže se o mně lidé dozvěděli až mnohem mnohem později.  To byla obrovská výhoda.  Taky jsem nesměřovala nikam vysoko, byla jsem šťastná s tím, co mám a kde jsem. Po studiu na DAMU jsem byla v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, pak 14 let v divadle E. F. Buriana, které už dnes neexistuje, je tam divadlo Archa, a teď jsem už 37 let v Městských divadlech pražských v divadle ABC. Dnes už jsem v ABC stálým hostem, jelikož moje domovská scéna je i v Divadle Lucie Bílé. Vrcholem mé kariéry dnes je, že si mohu vybrat hru, kterou chci hrát, mohu si vybrat kolegy, hudebníky, scénografy, výtvarníky, i pana režiséra. Je to pro mě obrovská svoboda, ale taky obrovská zodpovědnost, aby za mnou diváci stále chodili.

Řekla jste, že když je ve hře kvalitní text, je to pro vás určitá psychoterapie. Měla jste to tak vždy?

V začátcích jsem takhle vůbec neuvažovala. Samozřejmě, že první desetiletí po škole jsem hrála všechno, co mi kdo nabídnul, který režisér si na mě vzpomněl, nebo když některá kolegyně onemocněla, tak mě vzali jako záskok.  Snažila jsem se na sebe v těch roličkách upozornit, aby si někdo všimnul, že ve mně něco je. Každý ten schůdek jsem si musela pořádně ošlapat, než jsem zase stoupla na ten o kousek výš. V té době byl pro mě vrchol kariéry, že mi paní režisérka Olga Walló nabídla dabování takové hvězdy, jako byla Barbra Streissand, která mi už pak zůstala navždy. Teprve s věkem a se zkušenostmi člověk vyžaduje od toho povolání nějaký hlubší smysl. A jsem ráda, že se mi to povedlo.

Hrajete kolem dvaceti představení za měsíc. Nabíjí vás to, vyčerpává nebo obojí zároveň?

Samozřejmě v mém věku, je mi 71 let, je to už všechno dohromady. Je to můj život. Miluju divadlo a na jevišti bych taky chtěla jednou umřít, jako pan Milan Lasica, dohrál ještě představení, dvakrát se uklonil, lidi stáli a on se svezl a odešel. Nádhera. Pán Bůh ho měl rád.

Sleduje vás maminka ve vašich rolích? Radí vám? 

Sleduje mě, radí mi a já jí ráda naslouchám. Ona je z těch nejpovolanějších, byla bych hloupá, kdybych jí nenaslouchala a neradila se s ní.

Vaši synové prý nemají hereckou profesi rádi, protože herec nebývá večer doma. Vyčetli vám někdy, že jste nebyla typická maminka? 

Moji synové jsou gentlemani, nic mi nevyčítají, ale musím přiznat, že lituju těch chvil, kdy jsem dala přednost povolání před nimi. Nestálo to za to. Nic by mi bývalo neuteklo. A kdybych dnes byla o stupínek, dva, nebo tři níž, nic by se nestalo. Ten čas strávený s malými dětmi je ten nejcennější.  Mám v tom smyslu špatné svědomí. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych všechno líp. Bohužel čas vrátit neumím, tak snad v tom příštím životě…

Jak odpočíváte?

Jsem velký čtenář. To je pro mě veliký odpočinek. Teď právě jsem dočetla paměti Barbry Streissand a  Paula Newmana, nádhera.  Doporučuju všem, kdo je mají rádi. Barbra Streissand napsala svoje paměti sama, Paul Newman nechal po sobě poznámky o svém životě, které zpracovala jeho rodina a vydala.  Taky mám moc ráda českou autorku Alenu Mornštajnovou, nebo Petru Dvořákovou. Jakoukoli knihu od těchto dvou spisovatelek přečtete, nebudete litovat.

Jak se vám hraje s Miroslavem Etzlerem a dalšími kolegy ve hře Dana Gordona Cena za něžnost, kterou viděli diváci ve Veselí v březnu a uvidí ji v létě v Třeboni?

Cena za něžnost je právě jedna z těch her, které jsem si sama vybrala. Původní námět tohoto vynikajícího životního příběhu matky, dcery a astronauta vyšel jako knižní román. Film byl natočený se dvěma vynikajícími oscarovými herci Shirley MacLaine a Jackem Nicholsonem a Američanům stálo za to, převézt knihu na film a do divadelní podoby.  Jsem za to šťastná.  Moje máma, když se byla podívat na generálce, a pak na premiéře v Divadle Lucie Bílé mi dala krásný kompliment: „Simono, Cena za něžnost je tvoje divadelní vizitka.“  Mám radost, že jsme si s panem režisérem Vladimírem Strniskem tak dobře porozuměli, a že jsme si vybrali tak vynikající obsazení. Je to opravdu moje vizitka.

Kde vás diváci mohou v současné době vidět? 

Především dvakrát do měsíce hrajeme Cenu za něžnost v Divadle Lucie Bílé v Praze a pak samozřejmě třikrát, čtyřikrát do měsíce po vlastech českých a moravských. Je to veliká radost a krásně strávený naplněný večer. Přijďte se podívat, ráda pro vás budu hrát.

Michaela Jindová