Už když ji zahlédnete poprvé, okouzlí vás lužnická škola typickým prvorepublikovým vzhledem, krásným okolím a přátelskou náladou. Zástupy lidí tam o víkendu oslavily tři výročí najednou – 200 let od vzniku první školy v Lužnici, 95 let budovy nové školy a 80 let existence školky.

Co si vlastně dnes představit pod takzvanou malotřídkou? Ta lužnická v roce 2013 vzdělávala jen dvanáct žáků, dnes jich je dvacet osm. Vejdou se do dvou tříd, v jedné se společně učí děti prvního a druhého ročníku, ve druhé třeťáci, čtvrťáci a páťáci. V hodinách hudební výchovy a ve družině jsou všechny děti pohromadě. K tomu pět pedagogů, tři asistenti, vychovatelky školní družiny a dvojice provozních zaměstnanců. K tomu je ve školce aktuálně zapsáno 25 dětí.

Demografický vývoj v obci Lužnice přitom dlouhodobě nepřeje zvyšování počtu obyvatel, kterých je něco přes čtyři stovky. „Jenže k nám chodí nejen děti z Lužnice, ale i z Novosedel, z Mláky, Klece, jezdily sem i z Českých Budějovic, z Třeboně,“ vypočítává ředitelka Iva Filsaková. „Letos máme ze čtyř prvňáků jenom jednu lužnickou žačku.“ Schválená kapacita základní školy činí třicet dětí, právě tento týden ale obec pro příští školní rok požádala o zvýšení na čtyřicet. Čím si lužnická škola popularitu vysloužila?

Naše děti jsou samostatnější, míní ředitelka

„Myslím si, že rodiče sem hodně dávají děti, o kterých si myslí, že to ve velké škole nemusí úplně zvládnout, že mají určité zvláštnosti,“ míní ředitelka Iva Filsaková. Přesně to potvrzuje matka bývalého žáka Lada Čuříková. „Syn Michal nastoupil do první třídy v našem městě. Byla to pro něj ale změna, se kterou se těžko vyrovnával. Velkou pomocí nám tehdy byla laskavost a pochopení v Lužnici. Díky jejich vstřícnosti jsme mohli Míšu přehlásit do malotřídní školy. Citlivá podpora a krásné přijetí ze strany spolužáků vytvořily bezpečný prostor a druhý stupeň už absolvoval se svými původními spolužáky v Lomnici nad Lužnicí.“

Život v malotřídní škole je do značné míry rodinný, přátelský a laskavý. Už proto, že pedagogové znají mnohé děti od školky. Výuka je ovšem specifická. „U nás jsou děti hodně odkázané na samostatnou práci. Učitel se v hodině postupně věnuje vždy jednomu ročníku, dva zbývající se o sebe musí v části hodiny postarat,“ vysvětluje Iva Filsaková. „Děti nesedí jenom v lavici a nevypisují si pracovní sešity. Prokládáme to aktivními činnostmi, takž pracují i na koberci s různými pomůckami, někdo dělá na počítači a podobně. Myslím, že naše děti jsou i proto samostatnější.“

Malotřídní systém s sebou podle ředitelky nese klady i zápory. „Rodiče se hodně bojí, co bude po páté třídě, když budou děti z takovéto rodinné školy přecházet na velkou. Většinou ale přecházejí ve větší skupince a v páté třídě už jsou vyzrálé,“ je přesvědčena Iva Filsaková. „Myslím, že jsou  připravené.“

S třeboňskou školou funguje spolupráce tak, že mívá dvě paralelní třídy a děti přecházejí do nového kolektivu spolu s novými žáky z Novosedel, Majdaleny a dalších obcí. „Když jsem chodila do Třeboně do školy, říkali jsme jim dojížďáci,“ vzpomíná ředitelka. Podobnou formu nemůže nabídnout další ze škol, kam děti z Lužnice po pátém ročníku nejčastěji míří. Ředitel Základní školy v Lomnici nad Lužnicí Tomáš Maruška, který přijel Lužnickým k výročí popřát, to přičítá především celkovému snižování počtu dětí. Mnoho škol si více tříd nemůže dovolit. Jeho zkušenost se začleňováním nových šesťáků je však v drtivé většině případů pozitivní. Zvládnou to.

Jaká škola, taková obec

Jak se v jedné třídě snášení větší a menší děti? „Malotřídky jsou stavěné právě rozvíjení vztahových souvislostí. Děti si pomáhají navzájem, v družině se i páťák postará o prvňáka,“ poznamenává Iva Filsaková.

Bývalá ředitelka lužnické mateřské školy Miroslava Dvořáková to potvrzuje ve vzpomínce na jednoho z bývalých ředitelů školy Lubomíra Škardu. „Položil základy výborných vztahů mezi dospělými i dětmi. Už nikdy jsem se nesetkala s dětmi, které si navzájem tak pomáhaly. Velké vždycky přiběhly, když byla nějaká nouze mezi malými. Skupina školáků mi několikrát pomohla při přecházení silnice. Jednou spadla maličká princeznička do bláta, umazala se a hrozně plakala. Najednou se odkudsi vyčarovaly dvě školačky, měly nějaké tepláky, malou utišily, navlékly do dlouhých suchých kaťat a bylo to.“

Oficiálním bodem programu se stalo odhalení pamětní desky prvorepublikového ředitele školy Františka Zvánovce. Byl typickou osobností, kolem níž se točí společenský život obce. Zabýval se studiem historie, shromažďoval historické doklady, ale i pověsti, písně, zvyky a dětské hry. Písní Nedaleko u Lužnice, kterou objevil a zaznamenal, ostatně školní kroužek Zpívánky zahájil celou oslavu, Zvánovec kromě toho založil obecní kroniku, inicioval zřízení parku i pomníku padlých, organizoval ochotnické divadlo a kulturní akce. A v letech 1930 až 1931 se zasloužil největší měrou o vybudování objektu, v němž škola sídlí dodnes.

Původní škola usídlená od roku 1826 nedaleko kaple za působení prvního doloženého lužnického učitele Josefa Píbela sloužila dětem neuvěřitelných 105 let. Bylo v ní zapsáno až 120 dětí, muselo se přistavovat, ale už před první světovou válkou konstatovala úřední zpráva prohnilé podlahy, poškozené stropy, špatné osvětlení a nevyhovující kapacitu obou tříd. Přesto musel Zvánovec novou budovu pracně vybojovat proti tehdejšímu rozhádanému zastupitelstvu. Když v září 1931 přebíral klíče od nové školy, prohlásil: „Jaká škola, taková obec, jaká obec, takový národ.“

K historické zkušenosti patří i to, že v roce 1978 úřady školu zrušily a teprve v roce 1991 ji nové vedení obce prosadilo. Na úpravách objektu se podíleli rodiče i další občané z Lužnice. I když tehdy jen pro 11 dětí.

Starostka: Díky škole nevymíráme

Starostka Tereza Širhalová považuje školu za životně důležitou. „Je pro mladé rodiny určitou jistotou. To, že máme školu, pro Lužnici znamená, že nevymíráme. Že tyhle nádherné statky okolo nás nejsou jenom víkendové chalupy,“ uvedla během oslavy. „Ale mít vlastní školu není samozřejmost, je to hodnota, kterou jsme si museli vybojovat a musíme ji chránit.“

Bývalá starostka, žákyně a učitelka školy Miroslava Kolouchová potvrzuje: „Naše škola potkávala na své cestě lidi, kteří o ni pečovali. A potkávala i ty, kteří si naopak mysleli, že je drahá a zbytečná pro tak obyčejnou malou vesnici, jako je Lužnice. Naše škola zažívala časy, kdy jí hrozilo, že zanikne a zmizí, tak jako se to stalo v mnoha podobných obcích.“ Podle Miroslavy Kolouchové se ale vždycky nakonec našli lidé, o které se mohla škola opřít.

Bývalá ředitelka se postarala o zajímavou položku programu. Zorganizovala podle staré školní fotografie sraz žijících spolužáků a společné fotografování. Škola společně s vedením obce také vzdala čest svým nejstarším žijícím žákům, přesněji žákyním. Některé se do první třídy zapsali ještě ve třicátých letech.

Školní chlouba: divadlo a zahrada

Zvláštní roli v historii školy hrají loutkové divadlo a školní zahrada. Příznačné je, jak obojí obohacuje život v celé obci. Loutkařinou přispěl v roce 1973 zmíněný ředitel Lubomír Škarda, celoživotní divadelník, který představení vytvářel i loutky vyráběl. Po různých pauzách se o oživení tradice v roce 2022 postarala jeho vnučka Lenka Zasadilová, vedoucí učitelka mateřské školy. Od loňska navíc při škole působí loutkářský kroužek starších dětí, takže Lužnice má dnes dva soubory. Divadlo je situováno přímo v suterénu školy.

Tradice školní zahrady je ještě starší. Už v polovině 19. století založil učitel Antonín Blažek na návsi kolem kaple morušový sad a choval bource. Na stejném místě potom v roce 1883 vznikla školní ovocnářská školka. V kronice stojí, že zakoupeno bylo sto pláňat, které učitel s žáky rouboval a postupně se dokupovaly nové. Při výběru místa nové školy v roce 1930 byla právě dostupná zahrada jednou z podmínek. Dodnes se živě proměňuje a památkou na dobu vzniku je vzrostlá hrušeň z počátku třicátých let.

Na vznik nové školy vzpomněla při oslavě také Eva Svobodová z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. „Mám téhle škole osobní vztah. Protože za necelý rok ji postavil můj dědeček stavitel Felix Pekař, také do ní chodila moje vnoučata a učila v ní moje dcera. Je důležité, aby ve škole byli laskaví a láskyplní a vstřícní učitelé,“ popřála škole.

Tři vzpomínky

Ředitelce Ivě Filsakové a kolektivu pedagogů se podařilo v právě vydaném almanachu shromáždit řadu vzpomínek. Vybíráme úryvky alespoň ze tří z nich.

Na legendární paní školnici Práškovou si vzpomněl bývalý žák. „Mezi její povinnosti patřilo i přikládání do kamen přímo ve třídě,“ pamatuje se Karel Svoboda, který do školy chodil v letech 1969 až 1973. „Kamna vydávala krásné teplíčko a možná i to mělo za následek, že si pan učitel Vladyka občas při hodině zadřímnul. Takovou chvilku jsme okamžitě využili a zastříleli jsme si po sobě žvýkačkami pomocí tužky zvané versatilka. A právě paní Prášková z toho rozhodně radost neměla.“

Zahrada samozřejmě vždy zahrnovala hromadu funkcí, jak vzpomínají Šimkovi, rodiče tří bývalých žáků: „Když se zeptáme našich kluků, na co si jako první vzpomenou, když se řekne škola v Lužnici, odpoví: Přespávačky při Noci s Andersenem nebo bunkry ve školní zahradě v šípkovém křoví. Pak přišla certifikovaná hřiště a s bunkry byl konec,“ poznamenávají Šimkovi.

Pro Romanu Lehmannovou se škola stala doslova osudem. „Přesně si vzpomínám, jak jsme s manželem před dvaceti lety přijížděli alejí do Lužnice. Objížděli jsme vesnice kolem Třeboně, kde by se nám líbilo a kde bychom zapátrali po pozemku. A jak jsme přijížděli, viděla jsem školu, zahradu okolo a říkala jsem si, že jestli budeme mít někdy děti, tak bych chtěla žít tady. Vyrůstala jsem na vsi, odkud jsem musela dojíždět, autobusy jezdily málo, nemohla jsem na kroužky… V Lužnici byl domek na prodej kousek od školy. Tak opravdu za to, kde budeme žít po zbytek života, může škola.“ Později, když dcery začaly chodit do školy a do školky, se Romana Lehmannová ujistila, že jenom o vzdálenosti to není.