Děti se zdravotními handicapy se do základních škol začleňovaly běžně už dříve. Po tomto rozsudku začal stát pracovat na inkluzi dětí se vzdělávacími problémy. To vedlo k útlumu škol speciálních. Inkluze, navíc v kombinaci s jinými výchovnými přístupy k dětem v rodinách, začala vnášet problémy do základních škol. A protože to státní organizace dlouho nechtěly slyšet, mluvilo se o tom napřed potichu. Až teď se debata naplno vynáší na světlo a stát začíná problém řešit. Jednoduché to není a nebude. O vhled jsme se pokusili s ředitelem 1. základní školy v Milevsku Martinem Hrychem a jeho zástupkyní Štěpánkou Novákovou.

Co nám Evropa záviděla, český stát začal rušit

„Každé školství musí pracovat s rozdělením žáků dle Gaussovy křivky – do školy docházejí děti průměrné, děti nadané, ale také samozřejmě ti, kteří potřebují pomoc. Tedy žáci s nějakým zdravotním, vzdělávacím či výchovným problémem. Se začleněním dětí se zdravotními i výchovnými problémy do hlavního vzdělávacího proudu základní školy neměly a nemají velký problém. Větší problém nastává u žáků, kteří mají vzdělávací problémy, za které samozřejmě nemohou, protože jsou způsobené snížením intelektu. A právě pro práci s těmito dětmi byly v českém školství zavedeny speciální školy. Evropa nám náš systém speciálního školství vždycky záviděla. Žáci se ve speciálních školách připravovali podle svých možností tak, aby se mohli začlenit do společnosti. Byly pro ně speciální učební obory,“ vysvětluje Martin Hrych.

„Po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007 proběhla řada studií i šetření ve speciálních školách. Záměrnou segregaci romské menšiny nepotvrdily, ale pro český stát to byl signál, aby se speciální školy začaly utlumovat. V dnešní době sice existují, ale ve velmi omezeném počtu. I v Milevsku máme pobočku písecké speciální školy, která je umístěna v prostorách střední odborné školy, což možná ani řada obyvatel Milevska neví,“ dodal ředitel.

Postup podle tzv. vyhlášky o inkluzi

Přelomovým rokem pro zavedení inkluze byl rok 2016, kdy vyšla vyhláška č. 27 o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Zde se zavádí pojmy jako jsou podpůrná opatření prvního až pátého stupně, individuální vzdělávací plán, intervence, speciální pedagogická péče, asistent pedagoga. Vyhláška upravuje i postup jak provádět diagnostiku, vyšetření, stanovení podpůrných opatření, zprávu z vyšetření, doporučení pro školu o poskytování podpůrných opatření.

„Když zjistíme, že má žák problémy, doporučíme návštěvu školského poradenského zařízení. Ta se dělí na pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra,“ popisuje ředitel Hrych postup.

Poradny se primárně zabývají vzdělávacími a výchovnými problémy jako jsou například dyslexie, dysortografie, dyskalkulie, ADHD nebo poruchy chování.  Na základě vyšetření napíše poradna zprávu pro rodiče a doporučení pro školu, jak se žákem pracovat a v jakém stupni podpory. Doporučení se může týkat například úpravy rozsahu učiva, dítě může psát kratší písemné práce, může mít delší čas na práci, může se upřednostnit ústní zkoušení. V případě 3. stupně podpory je již možné přidělit žákovi asistenta pedagoga. U vyššího stupně, což jsou již velmi závažné poruchy, pracuje se žákem asistent automaticky. Pokud poradna zjistí snížený intelekt, odešle dítě do speciálního pedagogického centra na hlubší vyšetření. Jestliže se snížený intelekt potvrdí, rodičům je nabídnuta možnost vzdělávání žáka ve speciální škole anebo v základní škole podle vzdělávacího programu s minimálními výstupy.

Rozhodují rodiče

„Rozhodnutí o tom, kde se bude žák vzdělávat, dal stát naplno do rukou rodičům. Ani dříve nemohlo jít dítě do speciální školy bez souhlasu rodičů, ale rodiče většinou chápali, že v tamním kolektivu dítě může zažívat úspěch, najde si kamarády,“ pokračuje Martin Hrych. „V současné době však většina rodičů těchto dětí volí začlenění do základní školy. Někdy je důvodem vzdálenost speciální školy a komplikace s dopravou, někdy jde o jakousi prestižní záležitost. Rodina nechce mít dítě ve speciální škole,“ popisují ředitel Hrych i jeho zástupkyně Štěpánka Nováková. Oba soudí, že legislativa by se měla změnit, aby rozhodnutí náleželo odborníkům a ne jenom rodičům, protože rodiče mnohdy rozhodují podle jiných priorit, než jsou potřeby dítěte.

„Někteří odborníci tvrdí, že třída táhne takové dítě dopředu, ale někdy je to naopak, a dítě táhne celou třídu dolů – zejména pokud má kázeňské problémy. Jsou ale i rodiče, kteří se svým dítětem opravdu hodně pracují, aby ve třídě mohlo zůstat zařazené,“ připomíná Štěpánka Nováková.

Odliv nadaných dětí

K letošnímu 30. září má 1. základní škola v Milevsku 498 žáků. Na prvním stupni je to 13 tříd, na druhém 12. V těchto 25 třídách pracuje v současnosti 14 asistentů pedagoga.

„Podle vyhlášky bychom se měli zabývat na druhé straně i mimořádně nadanými žáky,“ podotýká Štěpánka Nováková. Že na to při současné praxi už obvykle nezbývá moc času, připouštějí pedagogové základních škol obecně. Výsledkem je, že rodiče čím dál častěji usilují o to, aby nadané děti opustily co nejdříve základní školy a směřovaly na víceletá gymnázia.

„Pravda je, že ve všech našich 25 třídách musí učitelky řešit i jiné věci než vzdělávání. Ještě před deseti, patnácti lety poskytovaly základní školy vzdělání na velmi dobré úrovni a na víceletá gymnázia odcházeli jednotlivci. Teď nám odešlo ze 7. tříd na víceleté gymnázium dvacet žáků. Někdy jsou rodiče vedeni snahou dostat dítě do kolektivu nadaných dětí, někdy jde o snahu vyhnout se v deváté třídě náročné konkurenci v přijímacím řízení nebo pro to minimálně získat druhý pokus. Někdy jde o snahu rodičů dostat dítě z prostředí třídy na základní škole,“ připouští Martin Hrych.

„My bychom se potřebovali věnovat i nadaným dětem a na ty za stávající situace nemáme tolik času. Máme ale nastavena podpůrná opatření i pro nadané žáky. Například jeden nadaný žák chodil na hodiny matematiky do vyššího ročníku,“ zmiňuje Štěpánka Nováková.

„Kdyby to takhle pokračovalo, neudržíme vzdělávání na úrovni, jaká byla před deseti, patnácti lety, ani kdyby se učitelé snažili sebevíc. Je nutné si uvědomit, že inkluze s sebou přinesla zvýšené nároky na pedagogy, kteří kromě dřív běžného vzdělávacího procesu musí řešit diferenciaci výuky, složitější výchovné problémy a někdy náročnou komunikace nejen se žáky, ale i s rodiči. Ano, děti by měly chodit do školy rády, měly by tam být v bezpečném prostředí, ale druhá věc je vzdělávání. Já to vidím tak, že jdeme cestou, aby všichni byli v pohodě – na úkor úrovně vzdělání. Možná jsem ze staré školy, ale to je můj názor,“ konstatuje ředitel Hrych.

Školy se neobejdou bez speciálních odborníků

Co se současnou situací, kdy speciální školy skomírají na nedostatek žáků a základní školy řeší problémy se začleněním dětí se speciálně vzdělávacími potřebami?

„Ve škole máme školní poradenské pracoviště, které má na starosti práci s těmito žáky. Součástí týmu jsou výchovný poradce pro 1. stupeň, výchovný poradce pro 2. stupeň, speciální pedagog, metodik prevence a školní psycholožka,“ popisuje ředitel. „Od roku 2026 ministerstvo školství poskytuje prostředky na speciálního pedagoga a školního psychologa. Tým se schází pravidelně každý týden a řeší aktuální výchovné a vzdělávací obtíže žáků. Novinkou je možnost využít i sociálního pedagoga, pokud je ve škole odpovídající počet dětí z rodin v hmotné nouzi. To u nás nemáme. Úvazek těchto speciálních profesí se stanovuje podle velikosti školy. My máme možnost jednoho úvazku o 24 hodinách, takže dělíme hodiny na speciální pedagogy a školní psycholožku. Dřív se to musely jejich platy hradit z různých projektů, nyní poskytuje stát prostředky na tyto profese rovnou,“ říká Martin Hrych.

Speciální třídy jako řešení

Možným řešením je zřizovat ve školách speciální třídy primárně pro žáky s lehkým mentálním postižením. „Naše škola má dva speciální pedagogy, kteří by mohli v takové třídě učit. V současnosti máme těchto dětí pět v různých ročnících. Aby ale škola pro tyto děti mohla zřizovat samostatnou třídu, museli bychom jich mít minimálně šest. Žáci takové třídy by mohli chodit na hodiny hudební, tělesné a výtvarné výchovy nebo pracovní činnosti se svými vrstevníky a ostatní předměty by se učili zvlášť. Zřízení této třídy je dlouhodobý proces, kdy se žádá krajský úřad, ministerstvo školství, je nutné postupovat podle platné legislativy,“ připomněl ředitel.

„I tato varianta má svá úskalí v prostorovém, materiálním i personálním zajištění výuky. Jistěže všechny děti jsou podle svých možností vzdělavatelné, ale společnost tomu nemůže věnovat neomezené prostředky. Pro nás by bylo lepší, aby fungovaly speciální školy, jenže myslím, že dnes už cesta obnovy sítě speciálních škol není možná.“ soudí Martin Hrych.

Podpůrná opatření pro žáky nyní určují pedagogicko-psychologické poradny na základě odborného vyšetření. Když usoudí, že dítě potřebuje asistenta, tak ho škola musí zajistit. Takových dětí přibývá – změnami ve společnosti, změnami v přístupu k výchově dětí ze strany rodičů, zrušením odkladů školní docházky. Počty asistentů geometricky rostou. A s tím i náklady. Proto vláda na návrh ministra školství Roberta Plagy schválila parametrizaci počtu asistentů podle velikosti školy a počtu znevýhodněných žáků. „To bude pro školy nyní předvídatelné, ale určitě dojde ke snížení počtu asistentů, kteří nyní přicházejí na doporučení poradny,“ připomněl ředitel.

Státní orgány na základě desetileté praxe od vydání vyhlášky o inkluzi konečně připouštějí, že inkluze přinesla problémy. „V současné situaci si školství bez podpůrných opatření nedovedu představit a bude jich přibývat. To je vliv společnosti, jsme svědky její diferenciace. Bude více sociálně znevýhodněných rodin, výchovných problémů, je to i o přístupu mladé generace k výchově dětí,“ zmiňuje Martin Hrych. Systém, který nám Evropa záviděla, je zřejmě nenávratně rozbitý.

Co s tím?

O tom, že inkluze přinesla do základních škol problémy, dlouho nechtěl nikdo slyšet. Mluví se o tom až v době, kdy problémy začaly přerůstat všem přes hlavu.

Současné vládní strany SPD a Motoristé šly do voleb s programem úplného zrušení inkluze, aby se vzdělávání dětí s problémy v základních školách nedělo na úkor ostatních. Hnutí ANO chtělo rekonstrukci inkluze. Do programového prohlášení vlády se nakonec dostala formulace, že se provede zásadní revize a posílí se kapacity speciálních škol a speciálních tříd v základních školách. Ke shodě na prvních krocích došla vláda minulý týden.

Povinná školka od čtyř let?

V souvislosti se zpřísněním odkladů školní docházky se začíná mluvit o povinné návštěvě předškolních zařízení už od čtyř let. Ozývají se sice hlasy, že jde o nepřijatelný zásah do svobody rodin, ale současný školský systém asi jinou možnost nemá. Pokud děti nechodí do školy připravené na první třídu z rodin a nenaučí se základy ani ve školce, směřovalo by se k čím dál většímu počtu asistentů ve třídách základních škol.

Na stole je debata o prolomení absolutního práva rodiče rozhodovat o zařazení dítěte do základní nebo speciální školy. Navrhuje se také spádovost pedagogicko-psychologických poraden – aby rodiče neobíhali různé poradny s cílem získat vyjádření podle jejich přání. Poradna má být místně spádová. Počet asistentů pro školy má být zastropovaný.

Zastropování počtu asistentů pro školy a právo ředitele poslat rodiče s dětmi do odborné poradny přitom podporuje i stínová ministryně školství za ODS Alexandra Zajíčková.

Asistentů by podle vládního návrhu ubylo, ale změna by přinesla profesionalizaci této pozice. Cílem změn je, aby byl asistent pedagoga stabilní součástí školy a nepřicházel až na doporučení poradny.

Motoristé jdou ještě dál. Chtějí zavést možnost zřizovat v základních školách speciální učebny, kam by třeba na hodinu či dvě odcházely nezvladatelné děti. Chtějí také vytvořit či navýšit kapacity logopedických speciálních tříd a zřídit třídy pro děti s poruchou chování nebo děti s odlišným mateřským jazykem, kam by chodily, než se naučí česky. Navrhují omezení kapacit víceletých gymnázií a také zavedení možnosti vyloučit dítě ze vzdělávání až na měsíc a nařídit rodiči, aby s ním byl doma. Na rostoucí problémy ve školách reaguje například Dánsko návrhem zákonné novely o oprávnění použít ve třídách „fyzickou sílu.“

Debata o českých školách se tak bezpochyby rozhoří na půdě parlamentu, až tam vládou navrhované změny doputují. Jedno už je jisté – inkluze v nynější podobě se nepovedla.