Jako malý chtěl být kosmonaut nebo spisovatel. Na Karlově univerzitě vystudoval Fakultu žurnalistiky. Spoluzakládal týdeník Reflex a investigativní pořady Na vlastní oči, Soukromá dramata, moderoval pořad Očima Josefa Klímy a další. Je držitelem novinářských ocenění Cena Ferdinanda Peroutky (2006) a Cena Jana Beneše (2009), držitelem pěti cen TýTý jako osobnost televizní publicistiky, jedné jako absolutní vítěz.

Vydal padesát knih – mj. České podsvětí podle Josefa Klímy, Čtyři schody k bohatství, Tváří v tvář zločinu, Život reportéra, Zbláznil se svět anebo já, Sedm schodů k moci a další. Napsal nebo se podílel na scénářích k osmi televizním filmům či seriálům jako jsou Expozitura, Vetřelci a lovci, Atentát nebo Sedm schodů k moci podle kauzy Nečas-Nagyová. Již 56 let je ženatý s Janou Klímovou, s níž má děti Kryštofa a Kristýnu a čtyři vnoučata. Koncertuje s triem Na vlastní uši band. Josef Klíma besedoval 20. října v Kulturním domě ve Veselí nad Lužnicí. Byla to i příležitost k rozhovoru.

Setkával jste se s mediálně známými zločinci. Ivan Roubal prý měl tak pichlavé oči, že to bylo nepříjemné i za vězeňským plexisklem. Ivan Jonák předstíral, že je vzdělaný a výjimečný, Krejčíř byl nejdravější, Jiří Kajínek nejmazanější. Mrázek nejchytřejší… Měli nějaký společný znak?

Extrémní až patologickou sebestřednost a minimální empatii vůči ostatním. Jsem tu já, já trpím – a ostatní jsou tu jen proto, aby uspokojovali mé potřeby. Sexuální, finanční, mocenské. Takže když někoho znásilním, může si za to sám, měla mi být po vůli dobrovolně. Když někoho zabiju kvůli šedesáti korunám, vina je ta babička, že mi peníze nedala. Mimochodem – tenhle případ i logika obhajoby jsou skutečné!

Když jste točili s Jankem Kroupou reportáže o podsvětí a odkrývali řadu podivných sebevražd a autonehod bohatých lidí, dostali jste jisté varování a televize vám zajistila ochranku. Řekl jste, že bodyguardi hodnotili jako rizikové i situace, kde vy jste žádné nebezpečí neviděl. Prý jste se paradoxně začal bát, až když odešli. Takže znáte strach?

Taky jsem se v životě párkrát bál. Ale většinou až po odvysílání reportáže nebo když jsem natáčel pokračování. Ale když je člověk mladý, je lehkovážnější a odvážnější. Říká si: Proč se mám bát já? Říkám přece pravdu o jejich zločinech! Měli by se bát oni! Od chvíle, co jsem prodělal před léty infarkt a loni rakovinu kůže, se ale víc bojím těchto věcí…

Kauzy většinou neměly dobrý konec, trpěl jste depresemi, a i vaše děti vám řekly, abyste to nechal být, že to k ničemu nevede. Máme se snažit bojovat, i kdyby náš boj byl dopředu prohraný?

Častokrát bývá prohraný. Měl jsem z toho kdysi i deprese, že jsme odhalili kdejakou lumpárnu a nic se nestalo. Pak jsem si přečetl ku krásnou větu od Josefa Čapka, že musíme křičeti: Pozor, zlo! A pochopil jsem, že to je moje úloha. A tu se musím snažit splnit. Za to, že na ni nenaváže vyšetřování, případně nějaký trest, za to už nemůžu.

Proč podle vás ani u promlčených případů nikdo nepromluví?

Jak u kterého případu. Vrazi chtějí zůstat před veřejností čistí, podvodníci chtějí dál podvádět a zbytečně by na sebe upozorňovali, svědci se dál bojí odplaty, že přece jen někoho udali, ve spoustě případů je víc pachatelů, kteří by se zlobili na toho, kdo to napráskal.

Prý se na vás stále lidé obracejí a musíte vysvětlovat, že už žádný pořad, ve kterém byste jim mohl pomoci, nemáte. Trvá to?

Trvá. Dělám teď na youtubu, hero hero a dalších platformách rozhovory se zkušenými vyšetřovateli, právníky, soudními znalci, psychiatry, ale i s herci a režiséry rozhovory na téma Zločin a trest. I pro mě je to nové a zajímavé, protože vyprávějí o svých případech nebo o filmech a knížkách, které se téhle tématiky týkají. Lidé si ale tím pádem myslí, že mám další investigativní pořad, takže mě zásobují kauzami. A já jim musím pracně vysvětlovat, že investigace vyžaduje tým, kamery, střihače, celý aparát, což momentálně žádná z komerčních televizí není ochotná platit, takže už nic neinvestiguju. Jsem už 13 let v důchodu!

Řekl jste také, že ze sta diváckých námětů bylo zhruba deset, které bylo dobré natočit, protože se často ukázalo, že pravda není tak černobílá. Proč máme tendenci vidět věci černobíle?

Protože většinou nemáme tolik možností ponořit se hlouběji. Nemáme na to čas, možnosti dostat se ke svědkům, dokumentům a většina lidí o to ani nestojí, i kdyby to šlo. Takže přejímají zjednodušený obraz světa, který jim nabízí spousta webů. Tím se vytvářejí statisícové bubliny lidí, zásobované polopravdami i vyloženými dezinformacemi, které mají pocit, že jsou chytřejší než ti ostatní. Protože ti právě říkají, že svět je složitější. Což samozřejmě je. Vůbec nejlepší je zamontovat do toho černobílého vidění nějaké spiknutí.  Třeba že nás práškují z letadel chemikáliemi. Nikdo si už neklade otázky, jak to, že ten personál, který to ví, nechá na zemi práškovat i sebe a svoje blízké, komu by to k něčemu bylo a jak se k tomuhle tajnému projektu spojili i tak zavilí nepřátelé jako třeba Izrael a Irán nebo USA a Čína.

Prý měl v devadesátých letech každý lump svého policajta, který ho kryl a pomáhal mu v trestné činnosti. Je teď situace lepší?

Každý ne, jen ti nejmocnější. Jak to je dnes, nevím, novou generaci policistů neznám. Ale vždycky byli ve všech profesích lidé poctiví a nepoctiví. Otázkou je, jak se změnily jejich proporce.

Váš nejlepší informátor byl major Opava, který pak vedl Berdychův gang. Bylo pro vás velkým překvapením, že váš informátor byl zločinec?

Bylo to překvapení, o to větší, že major Opava nikdy ze mě netahal žádné rozumy ohledně jiných případů, co natáčíme a podobně. Takže jsem se nikdy nedozvěděl, proč se se mnou stýkal. Ale překvapení jiného typu jsem zažil spoustu, takže jsem už ke konci své aktivní dráhy nebyl překvapen, když nějaké překvapení přišlo.

Platí rčení: Každý má svou cenu?

Ne. Já se třeba nikdy uplatit nenechal. Špatně by se mi spalo.

Další váš výrok zní: Pohnutý osud rodiny je divákovi blíž než miliarda ukradená ze státního rozpočtu, umí se do něj vcítit. Opravdu to tak je?  

Z hlediska diváka ano. Solidarita se sbírkami na těžce nemocné děti stále funguje, což je skvělé, a že se ze státního rozpočtu ztrácejí miliardy, ať vládne kdokoli, to už nikoho nepřekvapí. Bohužel.

Stále si myslíte, že novinařina je nejhezčí povolání?

Určitě. Zatímco lékař stráví celý život v ordinaci a právník u soudu, investigativní novinář může procházet celou společností. Stalo se nesčetněkrát, že jsem dopoledne natáčel v drogových čtvrtích a odpoledne v parlamentu tlačil na poslance nepříjemnými otázkami. Jednou jsem natáčel o vrahovi a jindy o špatné práci OSPODu a o dítěti, které svěřil do péče stíhanému zločinci. Kdo si chce vytvořit co nejplastičtější obrázek o společnosti, pro toho je investigativní novinařina cesta.

Relaxujete s kapelou? Kdy vlastně vznikla a co hrajete?

Zrodili jsme se někdy před dvaceti lety na jednom mejdanu, kdy jsme zjistili, že máme naskládané písničky a mohli bychom je hrát a zpívat spolu. Moji spoluhráči Pavel Puta a Andy Seidl se opravdu živili muzikou, hrají na kytary a já na klávesy. K tomu zpíváme trojhlasy. Jmenujeme se Na vlastní uši band. Takový folkrock.

Prý máte vazby na Veselí nad Lužnicí?

Otec vždycky říkal, když jsme přijížděli do jižních Čech, že z Veselí pocházejí jeho předci. Ale kteří a jak byli propojení, k tomu jsme se nějak nikdy blíž nedostali. Teď už se ho nezeptám.

Co v současné době připravujete?

Teď v říjnu a listopadu mi vyjdou hned dvě knížky. Jedna se jmenuje Jako lovná zvěř a je to první díl série, kde je hlavní postavou televizní reportérka Jana a policista Ondřej, se kterým se postupně sblíží. Jana sleduje hlavně případy, v nichž vystupují děti, ať už v ohrožení jako oběti nebo naopak jako pachatelé. Ale vždycky je tenhle „přízemní“ případ jen vrátky k případu většímu, který vede až do zákulisí politiky a k ohrožení jejího života. Ta druhá knížka je vlastně souhrn prvních patnácti rozhovorů z mého podcastu Zločin a trest. Soudní lékař tam například vypráví o kauze Kramný, psychiatr, jak vyšetřoval oběti kutnohorské sekty, kriminalistka, jak zpovídala orlické vrahy, herec Hynek Čermák, jak hrál policisty i kmotra Krejčíře.

Michaela Jindová