Klub píseckých pedagogů je neformální platforma, z podnětu členů školské komise ji založili Kamil Činátl a Jaroslav Chroňák před dvěma lety. „Po komunálních volbách v roce 2022 došlo k obměně písecké školské komise a tam jsme se zabývali tím, co lze udělat k inovacím ve školství. Vznikla učitelská komunita z různých škol. Od začátku jsme registrovali, že učitelé nechtějí oficiální spolek. Vítali spíš neformální setkávání při knihovně. Postupně se odehrály debaty na různá témata jako třeba mobily ve škole nebo využití umělé inteligence ve školství. Rekordní účast byla v září 2024, kdy se mluvilo o motivaci žáků. Tehdy přišlo na 70 pedagogů. Debaty mají zhruba měsíční interval a jsou otevřeny i veřejnosti,“ říká Kamil Činátl.
„Snažíme se, aby se i další učitelé zapojovali do příprav. Zatím program připravovala hlavně Petra Bodoríková z Masarykovy školy. Poptávka témat je zdola. Obvykle se pozve expert na dané téma, pedagogové reflektují své problémy a sdílejí způsoby řešení,“ dodal Kamil Činátl.

Vyhoření pedagogy zajímalo
K tématu Jak čelit vyhoření ve školství uvítali v písecké knihovně lektorku Janu Putnovou, která působí jako supervizorka pedagogů a adiktoložka.
Tentokrát přišlo kolem dvaceti pedagogů – například Martina, která učí první rok a dočetla se, že nejpravděpodobnější je vyhoření do dvou let praxe, takže ji téma zajímalo. Na protipólu byla Hanka – učí 41 let a pořád ji to baví. Ostatní byli většinou zkušení učitelé s víc než desetiletou praxí. A přišel i Zdeněk, který se představil jako rodič. Má zkušenost s domácí výukou dětí a zmínil, že ho vyhoření potkalo. „Zdeněk byl pro nás úžasná zpětná vazba,“ řekl Kamil Činátl.
Jana Putnová začala statistikami – podle provedeného výzkumu je pro 53 procent pedagogů práce zdrojem dlouhodobého stresu. A jen 16 procent účastníků výzkumu nemělo příznaky syndromu vyhoření, 15 procent učitelů se potýkalo s příznaky střední nebo těžké deprese a každý čtvrtý učitel byl vyhořelý. Vyhořet však může člověk v každé profesi.

Syndrom pomalého vaření žáby
Na začátku je obvykle nadšení – ideály, energie a ochota. Člověk pracuje naplno, často nad své síly a omezuje svůj volný čas. Pak může přijít stagnace – zklamání z reality, útlum. Třetím krokem k vyhoření je frustrace – přicházejí pochyby o své práci, zklamání a pocit bezmocnosti. Mohou vznikat konflikty na pracovišti, dostavují se i první fyzické potíže. Následuje apatie – vnitřní rezignace, práce se stává už jen zdrojem finančního příjmu. Projevuje se odpor vůči práci, rutina, odmítání změn a přesčasů. A posledním stupněm je vyhoření – ztráta smyslu práce i vlastního bytí, emocionální, duševní i fyzické vyčerpání.
Jak se syndrom vyhoření projevuje u učitelů? Dostaví se pocit, že svou práci neodvádí dobře, že pro ni nejsou dost dobří. Cítí se vyčerpaní, bez energie, bezmocně a postrádají její smysl. Projevuje se rychlá únava a špatný spánek. Vyhořelý člověk reaguje cynicky na své žáky, jejich rodiče, snadno se rozčílí. Učení už mu nepřináší radost jako dřív, nemá sílu a chuť k dalšímu vzdělávání. Do práce chodí s odporem.
Jana Putnová uvedla, že vyhoření je stav, kdy z původního nadšení projdeme fázemi až do vyčerpání, smutku a vzteku. Typické jsou i tělesné projevy – úzkost, deprese, neklid, bušení srdce, napětí, problémy s dýcháním až po panickou ataku. A také poruchy stravování – buď nejím vůbec nebo „zajídám“ stres. Krátká únava, bezmoc nebo stres, to ještě není vyhoření. Vyhoření nikdy nepřijde naráz, projevuje se jako syndrom pomalého vaření žáby – když se žába hodí do studené vody, necítí nic, žádné nebezpečí, voda se přihřívá, až se žába uvaří… „A my jsme tu proto, že se do stavu vyhoření nechceme dostat,“ shrnula lektorka.

Jak vyhořet a jak nevyhořet
Přítomní se ochotně zapojili do skupinové práce. Na jednu stranu si měli stoupnout ti, kteří někdy kvůli vytížení ani nešli na záchod – to byli jen dva muži. Velkou skupinu ale vytvořili ti, kteří se v noci budí a už neusnou a myslí na práci. Půlka z účastníků se začlenila do skupiny, která se někdy neměla sílu ani podívat na rozvrh hodin. Dost účastníků přiznalo, že když přijdou z práce, nechtějí už s nikým mluvit. A několik připustilo, že je popadá vztek, když na ně někdo promluví.
Na otázku, kdo si chystá přípravy a odpovídá na maily i večer a o víkendech, kladně zareagovali téměř všichni. Jen dva učitelé už tak nečiní a od práce se ve svém volnu dokáží odstřihnout.
Kdo nehoří, nevyhoří. Lhostejní flegmatici jsou v tomto ve výhodě. Vyhořet se přitom dá i několikrát za život. A vyhoření hrozí i malým dětem při dlouhodobém tlaku na výkon. „Mohu poznat vyhoření sám na sobě?,“ padla otázka. „Ano, ale to už jsme v něm hluboko,“ zazněla odpověď.
„Nebezpečí vyhoření hodně souvisí s tím, jak se o sebe staráme. Je dobré přemýšlet, co mi energii dává a to posilovat, a co mi ji bere. Tomu se vyhýbat. Důležitý je princip trojnožky – jednu nohu tvoří práce, druhou vztahy a třetí zájmy, koníčky,“ řekla Jana Putnová.
Účastníci se pak rozdělili na dvě skupiny, jedna měla za úkol formulovat co všechno dělat, abych vyhořel. A druhá skupina formulovala pravý opak – jak nevyhořet.
První skupina toho vymyslela spoustu – nespat, neplánovat, nepřijímat pochvaly, nepečovat o vztahy, všechno chtít zvládnout sám, nemožnost prosadit změny, nechodit ven do přírody, mlčet o svých problémech, být perfekcionista, dělat spousty práce navíc zadarmo, nutkání vyhovět vždy všem, potřeba mít vše pod kontrolou, skepse ke všemu, nikdy si nebrat dovolenou…
A co dělat proti vyhoření? Mít na sebe realistické nároky. Nebát se požádat o pomoc a naučit se říkat laskavé – ne. Je třeba pravidelně odpočívat, stanovit si hranici mezi prací a odpočinkem, udržovat kvalitní mezilidské vztahy v práci i mimo ni. Být tolerantní k chybám. Všímat si toho, co se povedlo a ne zdůrazňovat jen opak. Pomáhají hudba, hry, pohyb. Pastí je pocit spasitele a zachránce a také přehnaná soutěživost – snaha být za každou cenu nejlepší. Jana Putnová doporučila i vést si deník – několik ukázek deníků nechala kolovat. Existuje například deník vděčnosti nebo deník všímavosti.
Také supervize je dobrý nástroj, jak nevyhořet. Jde o setkávání pracovníků mimo pracoviště s někým, kdo není z oboru. Supervizor je v roli průvodce, který pomáhá jedinci, týmu, skupině či organizaci vnímat, mapovat a reflektovat vlastní práci a vztahy, společně nacházet nová řešení problematických situací.

Co dělat, když mám příznaky?
Co když už pociťuji příznaky vyhoření? I taková otázka se objevila. Tehdy je důležité si říct o pomoc, komukoliv. Ubrat v práci, přidat si odpočinek. Delegovat povinnosti. A nebo i dát výpověď – změna prostředí pomáhá. Vrátit se z vyhoření zpět může trvat dlouho, i rok nebo dva. Důležité je být k sobě vlídný a laskavý.
Kamil Činátl, který učí na filozofické fakultě budoucí učitele dějepisu, podotkl, že bohužel málo funguje mentoring – aby se začínajícím učitelům věnoval zkušený mentor, uvádějící učitel. I proto se začínající učitelé často stávají obětí syndromu vyhoření.
Zazněla i praktická zkušenost jedné z účastnic: „Doporučuji na chvíli vypadnout ze školství. Pak se člověk po čase zas rád vrátí zpět.“
Domů si účastníci odnášeli lístky s výčtem situací na téma Co nám bere energii, Malé kroky ke zklidnění, Zkus si dneska všimnout… a aktuální byl výčet Zimní sebepéče. Připomínal, že radost mohou udělat i drobné rady – upeč si něco dobrého, zapal si voňavou svíčku, jdi se projít do zimního lesa anebo třeba – použij voňavý krém na ruce. Takových malých, ale příjemných věcí obsahuje Zimní sebepéče dle Jany Putnové hned pětadvacet.
Každý se také mohl zamyslet na svojí nádrží energie – nad jejími přítoky a odtoky. Podle barvy mohl určit její stav – zelená je ideální, žlutá nedostatečná, oranžová značí krizový stav a červená už je životním ohrožením. Důležité bylo především poznání, že cesta z vyhoření existuje. Bez pomoci se však jednotlivec těžko obejde.