Při přípravě předpisu se tvůrci inspirovali v Bavorsku a Vestfálsku. V platnost nařízení vstupovalo od 1. ledna 1836 a kroniky jsou v něm označovány čtyřmi různými termíny, a sice Memorabilienbuch, Zeitbuch, Gedenkbuch a Chronik. Nařízení dále ve čtrnácti bodech obsahovalo propracované metodické pokyny, jak při kroVedení obecních kronik se dnes řídí zákonem z roku 2006, ale první předpis, který všem obcím nařizoval založit a vést kroniku, byl vydán už před 190 lety. Zemské gubernium zastoupené nejvyšším českým purkrabím Karlem Chotkem tak učinilo 31. srpna 1835.

Při přípravě předpisu se tvůrci inspirovali v Bavorsku a Vestfálcku. V platnost nařízení vstupovalo od 1. ledna 1836 a kroniky jsou v něm označovány čtyřmi různými termíny, a sice Memorabilienbuch, Zeitbuch, Gedenkbuch a Chronik. Nařízení dále ve čtrnácti bodech obsahovalo propracované metodické pokyny, jak při kronikářské práci postupovat. Při pořizování kroniky mělo být pamatováno např. na kvalitu papíru a dostatečnou tvrdost knižních desek. Při zapisování měl autor hlavně zaznamenávat místní událostí. „Je dobré všímat si i různých detailů a drobností, zvyků a událostí, které odpovídají době a nemusejí se primárně jevit jako pamětihodné,“ doporučovalo se v jednom z bodů.

Nové nařízení se prostřednictvím krajských úřadů, vrchnostenských úřadů a různých oběžníků šířilo do obcí světské i církevní vrchnosti. Zatímco farní obce s ním velký problém neměly, i proto, že mnohé vedly pamětní knihy již dříve, ve světských obcích byl ohlas minimální. Uváděným důvodem bylo především to, že se zápisy měly provádět v německém nebo latinské jazyce, což v době vrcholícího národního obrození představovalo pro mnohé české obce překážku. A protože jim nehrozily žádné postihy, nařízení jednoduše ignorovaly.

Přesto víme o několika lokalitách, kde ve třicátých letech 19. století kroniky založili. Z větších sídel na jihu Čech to byl např. Jindřichův Hradec, Týn nad Vltavou, Lhenice, Stráž nad Nežárkou, Velešín nebo Borovany. Pamětní knihy z tohoto období však mají i některé malé obce, např. Nestanice na Strakonicku nebo Rojšín na Českokrumlovsku. Všechny zmíněné jsou uložené v příslušných okresních archivech a přístupné rovněž online v jihočeském digitálním archivu.

Mnohem větší odezvu měl potom až zákon o pamětních knihách obecních z roku 1920. Meziválečná éra se díky tomu stala zlatým věkem v zakládání obecních kronik. V hlavních bodech se nový předpis prakticky nelišil od toho staršího z roku 1835. A de facto i všechny pozdější, včetně současných metodických doporučení, kopírují v základu bezmála 200 let staré nařízení.