Návštěva divadla či koncertu vyžaduje kromě vhodného oblečení také společenské chování. Jaký by měl být příchod do foyer a jak se chovat v šatně?

Pán se stará o dámu, kterou doprovází. Obecná pravidla o držení dveří nebudu ani zmiňovat. Do schodů jde žena před mužem, aby jí mohl případně zachytit. Ze schodů jde žena za mužem, muž jí může současně držet za ruku. Pozor, pokud má žena příliš krátkou sukni, jde muž u ženy blíže, aby se dáma cítila komfortněji před zraky ostatních mužů. Do řady v divadle či kině vstupuje muž první, aby klestil cestu. Jdeme vždy obličeji směrem k ostatním, nikdy ne opačně! Pokud by vyšlo sedadlo do uličky, sedne si tam vždy muž. Kdyby měla žena sedět vedle podivně působící osoby, i tam si sedne muž. Pravidlo pravé ruky neplatí absolutně. Jde-li dvojice ještě s jiným párem, dodržujeme pravidlo, že ženy jdou u sebe a muži na krajích. Stejně by i měly být usazeny v řadě na představení.

O šatnu se stará vždy muž včetně placení a jejího vyhledání. Ještě jedna poznámka. Při oblékání se stává, že kabát muž drží výš, než to vyhovuje ženě. Ta pak riskuje vykloubení paží, chce-li se do rukávů dostat.

Ve foyer se již chováme stejně jako na každé společenské akci. Jen upozorním na případné naše české chlebíčky. Jsou náramně chutné a zasytí rychle a spolehlivě. Bohužel, nejsou možné sníst jedním soustem. Jsou rizikem i pro potřísnění slavnostního oblečení. Volte tedy spíše jednohubky, případně vydržte a najezte se po představení.

Teď něco o přestávce a chování na toaletách…

Je zvláštní, jak odlišně jsou vnímány návštěvy na toaletách pro muže a pro ženy. Muži se u stolu nedomluví na společném odchodu na toalety. U žen je to naopak. Je totiž běžné, že si jdou nejen zkontrolovat make up, ale i popovídat o průběhu večera. Muži mají jen jeden cíl. Některé dámské toalety mají takzvaný předpokoj, určený pro úpravu a lehký rozhovor s ostatními dámami. Nezapomínejte se na toaletách pozdravit, u mužů stačí pokývnutí hlavou. Jen se nehodí v těchto prostorách někoho oslovovat, nabízet mu vizitku, podávat mu vehementně ruku.

Co je dovoleno při konverzacích na chodbách a jaká témata jsou společensky nepřípustná?

Především si nestěžujme, každý má svých starostí dost, proto šetřeme vším, co se nám děje negativního. Nešetřeme chválou ostatních, ale vždy vhodně a laskavě. Úsměv je přesvědčivý nástroj pro vytvoření příjemné atmosféry. Hovořme o tom, co zajímá druhého tedy rodina, jeho děti, zájmy, práce. Neříkejme nikdy napřímo slovo NE. Je příjemnější použít fráze: „Zajímavé, ale já dávám přednost tomuto…“ Nebo: „Děkuji, ale přála bych si něco jiného…“ Dále, šetřeme důstojnost druhého. Jsme si všichni občansky rovni, tudíž je důležité si udržet svou autonomii, ale stále vnímat i názory a přání druhých. A pamatujme si jména. Je velmi nepříjemné, pokud je vám někdo představen a vy za půl hodiny nejste schopni si u baru vzpomenout na jeho jméno.

Když potkáme přátele a je s nimi někdo neznámý, kdo má koho představit a jak? Kdy se mají nebo mohou lidé představit sami?

Pamatujme si, že společensky významnější se musí jako první dozvědět, koho potkal. Proto se musí vždy muž představit ženě, mladší staršímu, podřízený nadřízenému. Stejně postupuje i třetí osoba, která představuje. Nejprve představí muže ženě, pak ženu muži. Ti pak už nemusejí opakovat svá jména a stačí říci: Těší mne… nebo: Jsem rád, že vás poznávám. I v našich poměrech se vžil další zvyk. Líbání na tváře našich známých. Nejde o pravé políbení, jen náznak, nebo lehký dotyk tváří oběma stranami.

Je vhodné, aby na koncerty, divadla či večírky chodili lidé jen v párech nebo může jít i single, aniž by se tím společensky znemožnil?

Zpravidla je vhodné, aby šla v doprovodu alespoň žena. Záleží, jak moc je událost formální. Ovšem doprovod nemusí být jen žena a muž, může být i v jiných variantách: žena a žena, skupinka. Jen vždy v sudém počtu.

 Pavla Maradová