První panovnická návštěva Přemysla Otakara II. v roce 1277 nebyla právě z rodu přátelských. Král zdejší hrad dobyl a pánu z Hradce jej odňal. Později však hradečtí vítali v pohostinném duchu například i Karla IV. nebo Marii Terezii. Jindřichohradecké sídlo se po několik století stalo oblíbenou zastávkou císařů. „Příprava vždy probíhaly minimálně několik měsíců a do pohybu se dalo ohromné množství lidí,“ říká kastelán Jan Mikeš, který je autorem ojedinělé výstavy. Její speciální část představuje návštěvy následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Perlou expozice je kolekce dokonalých replik českých korunovačních klenotů z dílny Jiřího Urbana v samostatném působivém prostoru.

„Exponáty pocházejí ze čtrnácti institucí, zhruba třetina je z našich sbírek. Práce v intenzivní fázi probíhaly více než půl roku. Především proto, že téma vlastně nebylo nikdy v plnosti zpracováno,“ podotýká Jan Mikeš.

Proč jste se pustili právě do tématu panovnického cestování?

V roce 2018 se nám podařilo zrekonstruovat druhé patro Adamova stavení, což jsou krásné prostory, nicméně v nich nikdy nebyly klasické šlechtické pokoje. Nabízelo se využití pro zámecké muzeum, což funguje například v Českém Krumlově nebo v Telči. Otevřeli jsme výstavu o rodu Černínů, ale část sálů lze využít právě pro sezonní výstavy. Rozhodli jsme se představit fenomén, který významně vyděluje Jindřichů Hradec z okolních míst. Byl totiž velice častou zastávkou panovníků kvůli poštovní silnici vedoucí z Vídně do Prahy. Motivací je i to, že letos si připomínáme pětisté výročí od nástupu Habsburků na český trůn.

Kudy vlastně vedla obvyklá cesta mezi Prahou a Vídní?

S Ferdinandem I, prvním Habsburkem na českém trůnu, vyvstala potřeba vytvořit logisticky rozumnou trasu z Vídně do Prahy. Zvolil cestu přes Slavonice, Jindřichův Hradec, Tábor, a Votice. A sám byl v Jindřichově Hradci častým hostem. Například Jáchym z Hradce hostil Ferdinanda I šestkrát, ale císařské návštěvy pokračovaly i za Slavatů a Černínů. Teprve po polovině 18. století za Marie Terezie vznikla nová císařská silnice, která hlavní trasu odklonila přes Znojmo.

Zároveň jsme ale novou výstavou chtěli připomenout význam Jindřichova Hradce. Dnes stojí stranou hlavních cest a není všeobecně známé, jak důležitá dopravní tepna tudy kdysi procházela. A že patřil k vůbec největším městům v českém království.

Jakou zátěž pro město představovaly návštěvy císařského dvora?

Právě to, že Jindřichů Hradec patřil k velkým a rozlehlým městům, hrálo pro dvůr na cestách důležitou roli. V raném novověku cestovaly najednou stovky osob, v době Karla VI. jich měl dvůr na cestách i přes tisíc. A například v roce 1712 se Karel VI. vracel ze Španělska s 2400 koňmi a

jeho doprovod čítal minimálně stejné množství osob. Ubytovat tak obrovské množství lidí nebylo vůbec jednoduché a spalo se, kde se dalo. Důležitou roli hrál jindřichohradecký zámek. Ať to byla krátká nebo dlouhá návštěva, panovník ho vždycky navštívil. Je ale dobré připomenout, že Černínové, kterým panství tehdy patřilo, byli považováni za jeden z nejbohatších rodů v českém království a jejich okázalá pohostinnost byla pověstná.

Která část zámku sloužila k přenocování panovníků?

Právě druhé patro Adamova stavení bylo kdysi nejhonosnější. Dnes už to tak není, protože zámek v roce v 1773 vyhořel. Ale prostor, kde jsme instalovali jádro výstavy, takzvaná velká světnice, byl vyhrazený pro panovníka. Svému účelu sloužila nepravidelně, zařizována byla jen když měl přijet urozený host. Pak tam bývala nádherná postel s nebesy určená přímo pro panovníka. Zachovaly se o tom zajímavé archivní zprávy. Třeba Karel VI. tam v lednu 1712 odmítl spát, protože je tam jenom krb a v obrovské místnosti o ploše přibližně sto metrů mu byla zima. Spal o patro níž.

Řada exponátů, které představujete, symbolizuje ceremoniály a zvyklosti, které panovaly u nejvýznamnějších návštěv. Jak probíhalo uvítání?

Bylo zvykem vítat panovníka na hranicích země, a to jak na Moravě, tak v Čechách. Takže nejvyšší čeští úředníci čekali už v Kunžaku na česko-moravské hranici. V naší expozici najdete například ukázky kanónů, protože několikero salv bylo nesmírně důležitou součást uvítání. Dělové salvy dokonce panovníka doprovázely i při přípitku, který pronášel. Logistika byla propracovaná. Určené osoby si předávaly znamení, až se dostalo k dělostřelcům na okolních kopcích, ať to byl výstřel z pistole nebo mávání šátkem z arkád.

Všichni majitelé jindřichohradeckého panství toužili během uvítání ohromit panovníka i štědrostí – třeba rozdělováním piva nebo vína mezi vítající poddané. Představujeme také barokní hudební nástroje, protože hudba byly podstatnou součástí uvítání. Ve městě působila kapela složená ze studentů jezuitské koleje proslavená i na císařském dvoře.

V historické literatuře často čteme o slavobránách. Co to bylo?

Každý panovník se vítal slavobránou, nejčastěji byla brána města vyzdobená podobiznou toho, kdo vjížděl. Ale při nejslavnostnějších příležitostech se pořizovaly zvláštní konstrukce, které měřily až patnáct metrů na výšku. A pro ně se zhotovovaly dočasné malby. My ukazujeme štíty malované na plechu ze sbírek Národního muzea. Sloužily zřejmě při korunovaci Karla VI. v Praze v roce 1723. Jde opravdu o jediný doklad, jak to vypadalo, jinak nemáme žádné obrazové prameny.

Pravděpodobný vjezd do města můžete ukázat jen na velkoplošné animaci. Fyzicky ale vystavujete řadu klíčů od bran. Jaký měly symbolický význam?

Předání klíčů od města bývalo nejdůležitějším fenoménem. Město se tím dávalo všanc panovníkovi. A naopak panovník tím, že pak klíče purkmistrovi vrátil, vlastně potvrzoval městskou radu v úřadech. Nepoužívaly se k tomu ovšem dekorativní předměty, ale skutečné funkční klíče od bran. Zajímavé je, že když v roce 1680 Jan Jiří Jáchym Slavata vítal Leopolda I., neproběhlo jen předání klíčů ve městě. Když Leopold přijel na třetí nádvoří zámku, Jan Jiří mu vyšel vstříc a nabídl mu pozlacený klíč od svého sídla. To bylo naprosto nezvyklé. Leopold akt ocenil a proti veškerému protokolu poplácal Jana Jiřího oběma rukama po ramenou.

Co si návštěvníci mohou prohlédnout, pokud jde o stolování?

Ke stolování se vážou nejcennější exponáty. Jsou to dva dekorativní poháry z konce 16. století zapůjčené z Telče. Nejspíše jde o poháry popsané v prvním inventáři jindřichohradeckého zámku z roku 1604. Je to takový ozvuk nádhery, která kdysi zámek provázela. I nádhera

byla důvodem, proč mohl posloužit jako důstojné místo k ubytování císařského dvora. Dále představujeme soubor habánského nádobí, na němž byly hoštěni i panovníci. Návštěvníci také mohou posoudit, kolik prostoru a kusů nádobí obsáhlo prostření pro jednu osobu. Prostřeno je na barokním ubrusu.

Při propagaci výstavy se z toho všeho zmiňujete o jednom jediném šálku…

Jde o jediný vystavený předmět pocházející prokazatelně z majetku Habsburků. Zapůjčili nám ho ze stálé expozice Národního muzea: nádherně malovaný hrneček, který přivezla Alžběta Kristýna do Karlových varů, kam jela v roce 1721 léčit tu svou neplodnost. Tamní městská rada si hrneček vyžádala a nechala na něj zaznamenat vedutu Karlových varů ia lov na medvěda. Ten pro Alžbětu Kristýnu pořádali, protože byla velká lovkyně a snažili se ji rozveselit. My ten hrneček máme na výstavě proto, že Alžběta Kristýna do Karlových Varů jela samozřejmě přes Jindřichův Hradec.

Nakolik bylo tehdy cestování bezpečné?

Při cestách byl nesmírně důležitý ozbrojený doprovod. Hejtmani měli za úkol vždy předem vyčistit cesty od všech živlů, žebráků a podobně. A přesto jsou doklady, že se loupežníkům například podařilo přepadnout spížní vůz. Incidentů nebylo vůbec málo. Ukazujeme listinu sepsanou tady v roce 1549. Vypráví, že císař jel z Tábora do Jindřichova Hradce a u Soběslavi potkal ozbrojené cikánské tlupy. Okamžitě po příjezdu do Hradce nařídil tyhle skupiny odzbrojit a vyhnat za hranice země.

Návštěvy Františka Ferdinanda d´Este, kterým věnujete zvláštní část expozice, se uskutečnily už na počátku 20. století. Nakolik se lišily?

Arcivévoda František Ferdinand d´Este přijel do Jindřichova Hradce dvakrát a byly to jedny z nejzajímavějších císařských návštěv proto, že byly obě neúspěšné. Dvakrát totiž chtěl navštívit přátele z rodu Černínů – a opravdu můžeme mluvit o přátelích, navíc byli sousedé.

V roce 1906 přijel s manželkou Žofií bez předchozího ohlášení. Černínové byli v té době mimo zámek, a tak se hostitelské role musel ujmout překvapený ředitel panství Eduard Běhálek. Podobně dopadla i další návštěva v roce 1912. Ilustrujeme tím proměnu cestování habsburské rodiny. Od poloviny 19. století stále častěji cestovala soukromě, jen s několika členy doprovodu a bez okázalého dvorského ceremoniálu. František Ferdinand rád trávil čas s rodinou na svém sídle v Chlumu u Třeboně. Na rozdíl od Konopiště, kde probíhaly i státní návštěvy, Chlum byla taková víkendová chata. A tak například víme, že jeho děti jezdily na návštěvu do Hradce docela často.

Co by neměli v této části výstavy návštěvníci přehlédnout?

František Ferdinand byl v Jindřichově Hradci mnohokrát především ve vojenské roli, protože svého času velel pluku v Českých Budějovicích. Jindřichův Hradec byl významné posádkové město, čili sem jezdil na inspekce. Proto je také jedním z exponátů osobní uniforma, kterou skutečně nosil František Ferdinand d’Este. Je zapůjčená ze sbírek Vojenského historického ústavu a dochovaly se jen dva exempláře. Podařilo se nám také zapůjčit sadu osobních předmětů spojených přímo s arcivévodou, například cestovní soupravu na čaj, jeho hole, elektrickou svítilnu a další předměty denní potřeby.