Sedmatřicetiletý Bojan pochází z větší vesnice 30 kilometrů od Bělehradu. Do České republiky přijel už podruhé. V roce 2019 pracoval ve firmě na výrobu autosedaček v Boru u Tachova. Když vypukl covid, vrátil se zpátky domů. Ale nakonec ho inzerát znovu zlákal, tentokrát do Písku. „Přijel jsem kvůli pivu,“ směje se a pokračuje vážně: „Dá se tu víc vydělat. V Srbsku jsem jako řidič vysokozdvižného vozíku v přepočtu pracoval za 12 tisíc. A bylo tu i celkově levněji.“ Jako operátor na logistice je dnes Bojan zástupcem vedoucího směny.
Srbsko není v Evropské unii, ale má s Českou republikou smlouvu, takže je možné získat na dva roky pracovní povolení, které se dá prodloužit. „Platy se teď i u nás zvýšily, ale tady je pořád větší nabídka práce. V Srbsku je levnější plyn a elektřina, v hospodách je ale dráž tady. Taky tu chybí zubaři, u nás jich je dost,“ dodává Miloš. Ten si ve volném čase ještě přibral brigádu jako řidič u firmy Dáme jídlo. „Je tu velká nabídka brigád po práci a dají se vydělat peníze,“ chválí si Miloš.

Překvapení? Písek žije ráno
A jaké měli Srbové v Čechách první pocity? „Ze začátku jsem si říkal – jsem snad v Anglii? Připadalo mi, že pořád prší. U nás je v létě víc teplo a v zimě víc sněhu, ale deště tolik není.
„Ze začátku jsme byli zaskočení. V Srbsku se večer žije. Takže jsme se vydávali po práci večer na procházku do města a potkávali jsme jen málo lidí, náměstí bylo prázdné. Teď už víme, že máme chodit na procházku do města ráno. Už jsem si zvykla a žije se nám výborně,“ směje se Milica a Miloš dodává: „Tady ve volném čase potkáte hodně lidí v přírodě, ale město je večer skoro prázdné. U nás jsou obchody otevřené do 22 hodin a restaurace ještě déle. O víkendu všude hrají kapely. Taky lidé jsou tu trochu odtažitější. V Srbsku jak uslyšíte někoho mluvit cizí jazykem, hned se vás ptají – kdo jsi, odkud jsi… Ale nakonec jsme si našli i české přátele a v domě máme samé příjemné sousedy,“ shodují se Miloš s Milicou. „Když Čechům řekneme, že jsme ze Srbska, tak říkají – ano, známe, Jugoslávie. A my odpovíme – ne, nejsme Jugoslávie, jako vy už nejste Československo,“ pokračuje Miloš. „Těší nás, že jsou tu i lidé, kteří říkají, že mají Srby rádi, protože jinak vidíme, že se Češi orientují hlavně na Ameriku a Anglii, i když jako Slovani jsme si přece bližší.“
Ve volném čase si Miloš rád zaběhá a chybí mu parta, se kterou by si zahrál fotbal nebo basket. Bojan žertoval, že on ve volném čase hlavně rád spí, i když doma v Srbsku taky hrál fotbal nebo volejbal a chodil do fitka. Shodli se, že je okouzlila nejen česká města, ale i příroda. „Zajdeme po práci do restaurace nebo doma hrajeme hry, třeba playstation, chodíme na procházky a o víkendech cestujeme. Česká republika je nádherná. Ve městech je tu hodně historických budov, které se dochovaly v původní podobě. To u nás jsme o dost takových budov ve válkách přišli.“

Kdo je nejslavnější Srb
„Je tu v přírodě hodně tras a stezek, to u nás není. My zase máme čisté řeky a jezera. Důvodem, proč jsem si vybral Českou republiku, bylo i to, že se tu líp domluvíme, než když mladí lidé od nás jdou do Německa nebo do Maďarska. Taky úřady u vás fungují líp,“ porovnává Miloš. Líbí se mu, že v Česku lidé hodně sportují. A sport zajímá i mladé Srby. Ptát se, kdo je aktuálně nejslavnější Srb, je nošením dříví do lesa. „Novaka Djokoviče milují skoro všichni, teď s jeho nepřipuštěním na Australian Open to byla jen politika. Tak mu neměli napřed dávat vízum, když pak udělali tenhle cirkus. Vždyť to postihlo i vaši českou hráčku. Pro mě už nemusí Djokovič nic vyhrát, dlouho byl nejlepší na světě. I když grandslam by bylo dobrý. Je vidět, že když hraje zástupce našeho státu proti reprezentaci velkých zemí jako je Španělsko nebo Švýcarsko, diváci často nejsou při Djokovičovi, ale o to větší má motivaci. Djokovič měl kdysi nabídku hrát za Anglii a odmítl to. Snaží se pomáhat, posílal peníze i do Austrálie, když tam byly požáry,“ vypráví Miloš. „Já jsem pak ve finále fandil Medveděvovi,“ říká Bojan. Ten ale, jak známo, tenisové finále Australian open s Nadalem prohrál. „Hodně oblíbený je u nás i basketbalista z NBA Nikola Jokič,“ shodují se Miloš s Bojanem. A oblíbené je v Srbsku taky vodní pólo. Nakonec Miloš prohlásí: „Pro mě je ale stejně nejslavnější Srb vynálezce Nikola Tesla.“
Oba samozřejmě zajímá fotbal. „Ve čtvrtek 17. února hraje na Spartě náš tým Partizan Beograd zápas Evropské konferenční ligy. Volal mi to kamarád z Kopřivnice. Tady v Česku je hodně Srbů, chtěli jsme tam jet, ale na zápas je pořád omezená kapacita a lístky už nejsou. Kdyby byly, určitě bychom jeli,“ říká Miloš.

Jídlo sbližuje. A po pálivé paprice se rodí
Kam chodí přátelé ze Srbska rádi v Písku? Bojan na Podskalí. A Miloš přidává další místa: „Na Ostrov nebo k Sulanovi.“ „Všude, kde připravují dobré maso,“ směje se Milica. Jídlo je pro Srby důležitá kapitola. Miloš, Bojan a Milica přiznávají, že knedlíkům na chuť nepřišli. „Pivo mě nezklamalo, ale srbské jídlo mi chybí. Je pikantnější, než česká kuchyně,“ říká Miloš a Milica se smíchem dodává: „Jednou jsme na návštěvu k českým přátelům přinesli naše pálivé papriky. Kamarádka, která měla za čtrnáct dní rodit, jednu papriku snědla a ve tři ráno nám volali, že už mají Honzíka,“ směje se Milica. „Polévky ale máte výborné,“ shodují se. „Mně chybí sarmale, tradiční jídlo, kdy se do zelného listu balí rýže a maso,“ ukazuje Milica obrázek na mobilu. Vlastně jde o plněný zelný list. Všichni tři také říkají, že za pochoutkami svého gusta chodí spíš do vietnamských restaurací, hlavně na kachnu, anebo do bister na kebab. „Hamburgery z Mc Donald´s u nás moc neletí, oblíbenější je burek,“ říkají.
Srbsko je vnitrozemská země a nemá moře. Kam jezdí Srbové za koupáním? Proudí jako Češi v létě do Chorvatska nebo tam po jugoslávských válečných konfliktech přece zůstaly bariéry? Bojan, Milica a Miloš říkají, že obyčejní lidé mezi sebou žádné problémy nemají. Proti sobě je staví politici. A koupání je u nich otázka vzdálenosti. „Od nás z Vranje na jihu Srbska to máme nejblíž do Řecka nebo do Bulharska. Teď se taky hodně jezdí do Albánie nebo do Černé Hory,“ říká Miloš.

Vzpomínky na válku
Všichni tři patří ke generaci, která zažila poslední válečný konflikt kvůli Kosovu a bombardování NATO. „Lidi se báli jen zpočátku. Za měsíc náletů jsme si zvykli. Letadla letěla a my jsme si venku normálně hráli. Člověk si zvykne na všechno. Horší je, že ta válka vůbec nic nevyřešila,“ říká Miloš. „Nejblíž byla zasažená oblast třicet kilometrů od nás,“ vzpomíná Bojan, kterému bylo tehdy čtrnáct. „Mně bylo deset a bomby dopadly dva kilometry od nás. Vzpomínám si, že se pořádaly koncerty na mostech a náměstích, aby se ukázalo světu, že Srbové nechtějí bojovat a když nás budou na náměstích nebo mostech bombardovat, je to genocida. A oni přesto bombardovali civilní cíle, nemocnice nebo vlaky.“ „Po válce jsme nacházeli granáty a nosili jsme je jako atrakci,“ vzpomíná Milica. Podle Miloše, Milici i Bojana by obyvatelé Srbska chtěli do Evropské unie, ale vůči NATO příznivě naladění nejsou. „I když já si myslím, že tak malá země jako jsme my, do nějakého uskupení patřit musí,“ říká Miloš.

Čím se lišíme a co nás spojuje
A jakých odlišností si ještě Miloš, Milica a Bojan v Česku všimli? „České rodiny se scházejí hlavně o Vánocích, kdežto v Srbsku se podobná rodinná shromáždění konají každý měsíc. Celkově slavíme víc svátků. Každá rodina má svátek svého patrona, ostatní příbuzní ji přijedou navštívit, v kostele se vysvětí koláč,“ popisuje Milica. V Srbsku převládá pravoslavná církev a používá se i pravoslavný kalendář. Milica jako žena zaznamenala ještě jeden rozdíl: „Překvapilo mě, že tady se s miminkem hned druhý den po návratu z porodnice jede ven na procházku. U nás se dodržuje, že je miminko s matkou prvních čtrnáct dní doma.“ A Miloš s Bojanem podotkli, že jsou pak asi zdejší děti otužilejší, protože si hrají venku i v dešti, což se v Srbsku nevidí. Muže zaskočilo, že si u nás při návštěvě restaurace každý platí sám za sebe. „To u nás není zvykem. U nás vždycky někdo zaplatí za všechny a příště zas někdo druhý,“ říkají.
I přes odlišnosti si Bojan, Miloš a Milica v Písku zvykli a přemýšlejí i o životě natrvalo, pokud by to bylo možné. „Problém je, že je tu velmi drahé pořízení bytu, kdežto u nás v Srbsku mám svůj dům,“ říká Miloš. Ani Bojanovi nevyhovoval život v ubytovně v Dobešicích a našel nakonec bydlení přímo v Písku. Má v Písku vietnamskou přítelkyni a i to bude hrát v jeho budoucím rozhodování roli.
Když Písek před lety budoval svou průmyslovou zónu, zřejmě nikdo nepředpokládal, že na konci roku 2020 přivede zóna do města víc než tři tisíce cizinců. Na skupinu velkou jako desetina počtu obyvatel už musí reagovat i město a hledá způsoby, jak umožnit domácím obyvatelům a cizincům vzájemné poznání. Velmi aktivní je v tom písecká knihovna. Každý první pátek v měsíci pořádá setkání Svět v Písku, kde spolu cizinci žijící ve městě navazují kontakty, nová přátelství, a pomalu mezi ně přicházejí i lidé z Písku. Dozvídají se tak, kdo jsou jejich noví sousedé. Nejbližší setkání se uskuteční v pátek 4. března od 18 hodin a bude věnováno debatě o válce na Ukrajině.