První otázka se nabízí – proč ne taky kluci?

Dagmar Bártová: Dřív tu bývali i chlapci, ale ti už odrostli mládežnickým kategoriím a nebo skončili.

Pavel Juračka: Je to hlavně tím, že pro chlapce je ve městě větší nabídka sportů. Mají na výběr mezi fotbalem, hokejem, florbalem, v Sezimově Ústí se hraje házená. V chlapcích jsme tu ale v minulosti vychovali pár špičkových hráčů, kteří u nás začínali v žákovských kategoriích a byli tu až do první ligy juniorů. Petr Michálek a David Juračka hrají v extralize v Budějovicích a v Příbrami, mají tituly mistrů republiky a okusili i reprezentaci. Štěpán Michálek je kadet v budějovickém Jihostroji. Jiří Suchan hraje první ligu v EGE České Budějovice. Ale stejně úspěšné máme odchovankyně i mezi děvčaty. Daniela Černá hraje extraligu v Olympu Praha, Lucka Juračková, Nikola a Šárky Bouškovy byly v mládežnických družstvech několikanásobné mistryně republiky a také v reprezentačních výběrech. Všechny teď ještě hrají první ligu žen. Tu v Madetě hrála i Anička Šmatlíková, Veronika Klímová působila v extralize juniorek. Kateřina Tročilová hrála extraligu kadetek ve Španielce v Praze a extraligu juniorek v Budějovicích. Dnes působí v prvoligovém Tatranu Střešovice.

O které době se dá mluvit jako o zlatých časech táborského volejbalu?

D. B.: Pokud jde o výsledky, tak se dá říct, že zlaté časy trvají, protože hrajeme ligu juniorek, což je druhá nejvyšší soutěž. Až na výjimky v ní působíme už dvacet let. I v obtížných podmínkách, které máme.

Kde se v Táboře volejbal hraje?

D. B.: Využíváme tělocvičny na pěti místech, v Táboře na Kvapilce, na ZŠ Husova, na bývalé 8. základní škole ve Světlogorské ulici, ve školách v Měšicích a na náměstí v Sezimově Ústí I. Turnaje hrajeme v tělocvičně středoškolského areálu v Bydlinského ulici. Tam nám hodně vycházejí vstříc, lze tam zajistit i ubytování a stravu. Přípravné turnaje pořádáme na škole v Helsinské ulici a přes léto chodíme i na venkovní kurty vojenské plovárny.

P. J.: Tělocvičny nejsou rozměrově optimální, hráčky pak mají orientační problém ve větším prostoru, na který nejsou zvyklé. Trpíme tím, že Tábor nemá velkou halu, kde by se vešla pro turnaje či tréninky dvě nebo tři hřiště vedle sebe.

D. B.: Souvisí to i s vybavením jako jsou sítě, míče, kužele, překážky nebo medicinbaly pro fyzickou přípravu, které musíme mít na pěti místech. A taky s kapacitou trenérů. Těch je málo a když jsou dvě hřiště vedle sebe, může trénink na nich zvládnout jeden trenér.

V Táboře se sportovní hala začne na jaře stavět. Už teď se ale od sportovců ozývá, že jedna bude málo. Taky si to myslíte?

D. B.: Ano, pro táborské sporty bude jedna hala málo, ale buďme rádi aspoň za ni. Bavíme se o ní pětadvacet let. Já sama jsem připomínkovala už studie tří hal a až doteď to vždycky skončilo na nevůli politické reprezentace. Už za socialismu se měla stavět velká hala před Kovosvitem za sdružené prostředky měst a už tehdy to zkrachovalo na nechuti Tábora.

P. J.: Celou dobu s kolegy sledujeme, jak se tady utápějí peníze města ve fotbalu a hokeji. Za dobrý příklad se dá považovat třeba Jindřichův Hradec. Je velikostí určitě srovnatelný s Táborem a mají tam dvě haly i s fantastickým zázemím.

D. B.: Bylo by dobře ještě zrekonstruovat i Kvapilku. Mrzí nás, že město bude stavět bez dotace, protože ta by garantovala dodržení dotačních podmínek. Nevím, proč město nestaví samo a přenechalo investorství Tělovýchovným zařízením. Vždyť jsou to stejně peníze města. Problém je i s dotačními tituly na podporu sportu. Peníze z dotací od města lze využít jen na sportování v zařízeních města nebo Tělovýchovných zařízení. Když jejich kapacita nestačí a najdeme si prostory jinde, už se na jejich úhradu dotace nevztahuje. Ale v tomto je příslib, že se to snad změní.

Máte pocit, že v Táboře sport nemá zelenou?

D. B.: V devadesátých letech nás hodně podporoval senátor Eybert. Ten měl vztah ke všem sportům. Taky pan Babor, když byl na radnici, měl pro sport smysl. Posledních osm let se v Táboře sportu nikdo koncepčně nevěnuje a Tábor zaostává. Sport je prevence nežádoucích jevů u dětí a mládeže a v Táboře se místo toho dávají peíze do řešení důsledků, kterými se zabývají neziskové organizace jako Cheiron a podobné.

Umožní sportovní hala rozvoj volejbalu v Táboře?

D. B.: Věříme v to, protože bychom sem mohli přitáhnout republikové soutěže, přátelské zápasy extraligy nebo i mezinárodní exhibice. Tím by se volejbal zatraktivnil. A doufáme, že se i pozmění nastavení dotační podpory od města, protože abychom ufinancovali tělocvičny, dopravu na soutěže, licence, vybavení, rozhodčí a soustředění, platí rodiče od mladších žáků ročně 5600 korun a přípravka 2600 korun ročně. Pro některé rodiče je to dost peněz, takže umožňujeme hradit příspěvek na splátky, úlevy dáváme tam, kde je v klubu víc dětí z rodiny, dětem trenérů nebo rodičům, kteří seženou sponzora. Někteří rodiče využívají možnosti odečtu z daně za sponzorský dar, který klubu poskytnou. To mohou nejen podnikatelé, ale i zaměstnanci.

Jak často vaše týmy trénují?

D. B.: Přípravka trénuje dvakrát týdně, starší děti třikrát týdně a o víkendech se jezdí na soutěže, prvoligové juniorky během sezony prakticky každý týden.

Jak si v soutěžích stojíte?

P. J.: Všechny naše dětské týmy v krajských soutěžích bojují o medaile.

D. B.: Od mladších žákyní jsme na prvním až třetím místě v kraji a juniorky v první lize patří ke špičce.

Všímá si město těchto úspěchů? Třeba zvaním úspěšných sportovců na radnici?

D. B. Asi před třemi roky se naše kadetky staly kolektivem roku na sportovním plese v anketě Sportovec Táborska. To ale pořádá spíš Česká unie sportu.

V kolika letech se s volejbalem začíná?

P. J.: To je zajímavá otázka. Začínalo se obvykle kolem osmého roku, ale najednou jsme zjišťovali, že mezitím už nám děti rozebraly jiné sporty. Proto vznikl na úrovni našeho svazu Barevný volejbal. Bývalý volejbalový reprezentant a národní trenér Zdeněk Haník vypracoval metodiku, podle které se děti učí jednotlivé dovednosti už od pěti let a taky v nich soutěží. Žluté týmy si hází, oranžové už ve dvojicích pinkají, zelení a modří už hrají ve trojicích. Budějovický Jihostroj zas inicioval soutěž Minivolejbal do škol pro jihočeské děti z prvních až pátých tříd. Na Táborsku je zapojeno osm škol. Snažíme se děti k volejbalu přilákat, protože je to sport, který jim nabízí život v kolektivu a učí je zodpovědnosti za kolektiv. Navíc jim zůstane na celý život, protože se dá hrát na trávě, na antuce, na písku i na asfaltu, všude, kde se sejde parta lidí.

V tom je kouzlo volejbalu?

P. J.: Rozhodně. Je to nejmasovější kolektivní sport na světě. Dá se hrát od osmi do osmdesáti, v zimě, v létě, ženy, muži i společně. Má však nevýhodu, že je pro hráče dost obtížné, než se naučí zvládnout hru. Chce to vytrvalost, ale kdo vydrží, může to dotáhnout daleko.

D. B.: To je pravda, volejbal má specifické dovednosti – prsty, bagr, podání, smeč… Výhodou ale je, že se dá hrát prakticky bez omezení věku, pinkají si i senioři.

Trenérů máte dost?

D. B.: Působí u nás skupina dvanácti obětavých lidí, kterým chceme moc poděkovat. Kdyby se chtěl někdo další do trénování pustit, je vítán, rádi naučíme a zaučíme. Nemusí to být bývalý hráč, třeba přípravku nám trénuje i bývalá házenkářka. Trenéři se hodně rekrutují z řad rodičů, ale jsou tam i nadšenci, kterým už děti odrostli a přesto s námi zůstávají.