Táborská setkání vznikla jako oslava husitské historie města. Postupně různé politické reprezentace zdůrazňovaly spíš mezinárodní nebo středověký festival, či myšlenku setkávání – podle toho, jak u koho husité byli zrovna v kurzu. Nad letošní nízkou návštěvností a vysokými náklady, které už hradí z velké části město samo, a při očekávaném střídání stráží na radnici možná nastává čas pro debatu. Napřed je ale dobré podívat se ke kořenům. Jak se vlastně Táborská setkání zrodila a kam se dobrala? U začátků byl tehdejší první místostarosta města Jiří Návara.

Kde se myšlenka na Táborská setkání vzala?

Po revoluci v roce 89 tady byla spousta lidí, kteří chtěli v kultuře něco dělat a dřív nemohli. Sešli jsme se a řekli jsme si, že tu z velkých oslav byly jen První máje a VŘSR, a že to je škoda. Že Tábor má skvělou historii a bylo by dobré ji oprášit. Samozřejmě nás napadli husiti a vznikla z toho Táborská setkání. Hledali jsme inspiraci, jak by to asi mohlo vypadat, co by se mohlo dělat, a tak se zrodila myšlenka historického průvodu a trhu tradičních řemeslníků. Tenkrát v republice nic takového nebylo. My jsme byli s městskou slavností první a další se k nám pak jezdili inspirovat. Vybavuju si, jak se třeba rozházela na ulice sláma, aby nebyl vidět asfalt a hosté z ostatních měst nám říkali – to je výborný, to uděláme taky. Přijížděli sem ze zahraničí, kde měli nějaké zkušenosti s husity, ať dobré nebo špatné, to je jedno, to se za ta staletí zapomnělo. A to byl obrovský přínos. Tábor se dostal do světa a svět se dostal sem k nám.

Předpokládám, že nápad na husitskou slavnost vzbudil v porevoluční době nadšení…

To zrovna ne. Já byl první zástupce starosty, tak jsem s tím šel na vedení, ale zbytku vedení se to nelíbilo, že to je megalomanský nápad. Ale když se chcete zviditelnit, je dobré občas překročit běžné hranice. Město do toho jít nechtělo, tak jsem musel založit nadaci, tenkrát s doktorem Kořalkou, doktorem Drdou z muzea, taky u toho byla farářka Nováková z husitské církve a doktor Knotek, který dělal někde na ministerstvu.

První ročník začala organizovat naše nadace. Obešel jsem město, banky, podnikatele, sehnal jsem 150 tisíc. První Táborská setkání stála 150 tisíc plus organizační náklady, které do toho vložilo město. Už v průběhu příprav se začala ozývat města z Německa kolem hranic, že oni tam mají husitské slavnosti a že se konečně mohou do Mekky husitství přijet podívat. Když kolegové na radnici viděli ten ohlas, skeptici otáčeli. Zato na odboru kultury tomu ženské od začátku velmi pomáhaly. Třeba Jana Nováková sháněla, kde vyrábějí látky, ze kterých by se daly udělat středověké obleky, pomáhala Hana dnes Randová, Karel Daňhel z divadla. Všichni byli napřed opatrní, ale když viděli, jak se to daří, zmizely obavy a vedení města se začalo chovat vstřícně. Když se slavnost blížila, tak už říkali – bylo by dobré, kdyby to příští rok pořádalo město.

Ústředním mottem tedy byli od začátku husité. Vy jste neměl později pocit, že je tu jakási podprahová snaha se od ničitelů klášterů tak trochu distancovat a zdůrazňovat spíš myšlenku setkávání?

Myšlenka setkat se, poznat se, porozumět si, ta tam byla od začátku. Na něčem to ale musíte postavit. Dělat slavnosti jen tak, to by byla škoda, když tady máme tak skvělou historii. Dnes se rozebírá, jestli husiti byli dobří nebo špatní, ale to se z dnešního pohledu soudit nedá. Žili v úplně jiném historickém kontextu. Inicioval jsem například konferenci o Žižkovi a v tomhle duchu se tam diskutovalo. Jenže když přijel Karel IV. z Francie do Čech, taky dal vojsku v plen několik vesnic, aby je vojáci vyplenili a zásobili se. Takový byl úzus. Významná část táborské historie jsou i adamité a já už dlouhá léta říkám, že Tábor si zaslouží sochu adamity.

To by zas byl poprask, socha nahého adamity…

Ale to je jedno, jestli bude nahý nebo ne. Důležité je připomenout tuhle kapitolu zdejších dějin.

Kdo se na programu prvních ročníků podílel?

Chtěli jsme průvod a potřebovali jsme nějaký ansámbl, který bude mávat meči. Ptal jsem se ostatních, jestli někoho neznají. A ředitel muzea Drda mi řekl – znám jich mraky, ale jeden je nejlepší a opravdu to dělá profi. A to byl Petr Nůsek. Drda mi poradil – dojeď do Budějovic, dal mi adresu domu někde vedle Lannovy třídy. Byl to takový rozpadlý dům se zákazem vstupu, squat a tam se nacházel Nůsek. On žil takový dva životy, jeden byl tenhle a druhý profi, kdy byl známý za hranicemi, jezdili za ním z Německa. Tak jsem ho vytáhl ven a začal jsem ho přemlouvat, s umělci je to hrozný, řeknete jim – přijeďte zítra ve tři a oni vám další den volají, že na to zapomněli. Takže přimět umělce k termínům a odpovědnosti, to není jen tak. Ale Petr Nůsek to nakonec udělal skvěle.

Taky jsme došli za vojáky a říkali jsme – nemáte někoho, kdo umí organizaci průvodu? Přidělili nám důchodce, plukovníka, který to uměl. Byl to šikovnej chlapík a byl rád, že prý nemá do čeho píchnout. Sehnal vysílačky a celé to zorganizoval.

Zajistili jsme taky výstavu z města Kfar Tavor u hory Tábor v Izraeli, že ji uděláme ve Ctiborově mlýně. Pompézně jsme to všude avizovali a oni nám pak poslali balíček, kde bylo pár mincí a korále, já jsem se zhrozil – ježismarjá, to je na jednu malou vitrínu.

Vy jste čekal kamion?

Já čekal, že toho pošlou aspoň krabici od televize. Hrozil jsem se před Jiřím Jirátem, seděl u toho s manželkou a ona řekla – já to zorganizuju. A to bylo neuvěřitelný, vidět ten rozměr, který já nemám – umělci prostě mají tu vizi. Třeba přinesla figurínu z látek a na tu dala ty korále a zaplnila místo. Pak tam dala takovou obří kamennou mušli, do té nalila vodu a do ní hodila ty mince. Přidala dalších pár artefaktů a byla výstava. Katastrofa se obrátila v úspěch.

Vždycky byla Táborská setkání v září?

Dobrá otázka. Petr Brátka z muzea, skvělej člověk, přišel při hledání termínu s tím, že by bylo dobré protáhnout turistickou sezonu. Rodiny se aklimatizují na školu, naplní dětem penály, dejme to za 14 dní po začátku prázdnin, navrhl. A tak jsme to udělali. Když pak jednou pršelo, hned se vyrojily debaty, jak je ten termín zvolený blbě, že prý v tomhle termínu prší pravidelně. Až jsme museli na meteorologický ústav a ten to vyvrátil. Příště nepršelo a byl zase klid.

Časem návštěvnost narostla, až přes dvacet, skoro pětadvacet tisíc návštěvníků. To už bylo až moc, lidé se nemohli prodrat ke stánků. Od začátku jsme ale drželi pravidlo, že se na nákladech, který za mě dospěly asi na čtyři a půl milionu, třetinou podílelo město, třetinou sponzoři a třetina byla ze vstupného. Milion a půl ze strany města, to bylo únosné.

Kdy se stalo, že se podíl sponzorů se přestal naplňovat a začalo většinu hradit město?

To si pamatuji velmi dobře, bylo to za doby starosty Jirky Fišera, kterého si jinak velmi vážím. On mi vysvětloval, že už je převažující názor jiný. Tak jestli mi nebude vadit, že už tam nebudu a budou tam mladší, razantnější a s osvícenějšími názory. Já jsem se tomu nebránil. Ty osvícenější názory spočívaly v tom, že se akce víc zpřístupní bezplatně a dá se větší důraz na program na Žižkově náměstí. Mně osobně se to moc nelíbí, já jsem byl radši, když program na náměstí byl v menším a byly tam tématicky zaměřené soubory k historii a folku. Teď se z toho stal trochu hudební festival. A když se vstup dal části lidí populisticky zadarmo, tak peníze pak chybí. Taky z počátku bylo víc nadšení, hodně lidí dělalo pro tu akci zadarmo, a to už se později změnilo.

Proč už pak nedokázalo to město získat peníze od podnikatelského sektoru?

Já jsem na téma vztahu radnice k podnikatelskému sektoru měl s Jirkou Fišerem mockrát diskusi. Znovu zdůrazňuji, že si ho moc vážím, ale podnikatele nelze přehlížet, vždyť se podívejte do historie od roku 1990. Nejvíc bytů v Táboře postavili podnikatelé Dvořák a Snášel, bez dalších komentářů – investovali a jsou tu byty. Já vidím vztah města a podnikatelů jako velmi důležitý, ale tady se dospělo na radnici do stádia, kdy nechtěli chodit za podnikateli. Nechtěli se s nimi bavit, protože když dají peníze, tak budou od města něco čekat. Já považuji vztah město – podnikatel za velmi důležitý. Mám kamaráda ve Stuttgartu a ten mi řekl, že tam se radnice pravidelně schází s podnikateli a město se s nimi radí, co by potřebovali.

Třeba se politici éry Jirky Fišera nechtěli zaplétat s podnikateli, protože začaly vycházet najevo různé korupční aféry. Nebo se od podnikatelů distancovali, aby těmi kontakty neživili lidskou závist?

Pravda je, že lidi nechtěli politiky vidět s podnikateli. Protože je podezřívali ze všeho možného. Skutečně mi jeden z politiků Tábora 2020 řekl – my respektujeme veřejné mínění, že nás nechce s podnikateli vidět. Ale to je strašné. Vždyť třeba Karel Dvořák opravil pivovar.

Do té doby jsme chodili od jednoho k druhému, aby to někdo opravil. Já jsem přivedl jednoho Čechošvýcara, ale tomu se zdálo, že mu stát dává málo, aby do toho šel – že jsou země, kde mu přispějí půlku, když bude do záchrany takového areálu investovat. A když mu muzejníci řekli, že ještě bude muset zaplatit archeologický průzkum, tak byl v tu ránu pryč. Pak si to naštěstí koupil Karel Dvořák a je to tam krásné. Konečně má ten majetek svého správce. Víte, v Kostnici na řadě domů visí cedule, že je opravil a zachránil konkrétní podnikatel, sociální demokrat, majitel velké stavební firmy. Já jim řekl – to u nás by se hned říkalo, kdo za tím stojí, co z toho kdo na radnici asi má… A oni se divili – o čem to mluvíte, to je úspěšný člověk, podnikatel, politik, sponzoruje sport, kulturu, expanduje do jiných měst.

Kdy se stalo, že se radniční představitelé začali v průvodu prezentovat nikoliv jako husitští trhani, ale jako šlechta?

To v začátku takhle nebylo, až později se začaly shánět kostýmy, tuším z Krumlova.

Myslíte si, že se ještě někdy Táborská setkání vrátí od hudebního festivalu k čistě historickému konceptu? Přece jen už vyrostla další generace Táboráků…

Já bych byl rád, kdyby to nebyl napůl Mighty Sounds. Myslím, že by se to dalo zorganizovat i s menšími částkami, v menším. Já bych byl pro návrat k důrazu na historično.

A váš názor, jestli mají být Táborská setkání každoročně?

Ať je to klidně v menším, ale určitě každoročně. Spousta lidí říká, my zveme příbuzné, přijedou, podobně jako když se konala v Klokotech náboženská pouť, jednou ročně se potkali příbuzní, známí, sedli si jako rodina a všechno probrali. A takhle dnes jezdí rodiny a známí do Tábora na Táborská setkání.