„Udělením označení Čestný hrob by byl vyjádřen trvalý respekt k odkazu těchto osobností a současně závazek města k zachování a péči o hrobové místo,“ uvedl starosta Michal Kozár. Podle jeho slov jde o osobnosti, které se mimořádně zasloužily o rozvoj, dobré jméno nebo historický odkaz města a jejich význam přesahuje běžný lokální rámec.

Pojem Čestný hrob je v Jindřichově Hradci vymezen poměrně nově, a to v řádu veřejného pohřebiště z února 2023. „Při přípravě návrhu požádalo město správu veřejného pohřebiště o vytipování konkrétních míst, posouzení jejich aktuálního stavu a součinnost při jednání s nájemci. Na základě poskytnutých podkladů vznikl seznam osobností, u nichž je navrženo prohlášení jejich hrobového místa za čestné,“ uvedl starosta Kozár. Konečné rozhodnutí náleží zastupitelstvu. Podle informací mluvčí Karolíny Bartoškové by to mělo být na programu již v březnu.

Pro nájemce hrobových míst z ocenění nevyplývají žádná omezení co se týká péče nebo zdobení míst posledního odpočinku. „Rada uložila správci městského pohřebiště zajistit označení těchto hrobů nápisem Čestný hrob a jejich zařazení do oficiální evidence,“ dodala mluvčí.

Jaké příběhy a jaká díla se skrývají za devítkou vybraných osobností?

Jan Cirhan (4. 7. 1924 – 5. 5. 1945)

Ještě mu nebylo jednadvacet. V dobových pamětech se hovoří i partyzánu Janu Cirhanovi, jehož život vyhasl na samém závěru druhé světové války. Přesněji v sobotu 5. května 1945, v době, kdy se probuzený odpor proti nacistům mísil s německým ústupem i očekáváním příjezdu jednotek Rudé armády, které nakonec dorazily 9. května. Podle očitých svědků nesl Jan Cirhan zbraně na seřadiště partyzánské jednotky v Klášterní ulici. Nalézala se v místech tehdejší Občanské záložny. Cirhan spolu s dalšími čtyřmi lidmi podlehl střelbě německých vojáků v Panské ulici poté, co jim odmítl vydat čtyři pušky. Událost mimo jiné připomíná pamětní deska na domě číslo 136/1.

Zdeněk Kryzánek (30. 10. 1920 – 24. 12. 1975)

Ačkoli si ho režiséři často vybírali pro role padouchů či osob s pochroumaným svědomím, jeho příběh je spíše čítankový. Nepřehlédnutelný herec původem z Jindřichova Hradce musel přerušit studia na konzervatoři kvůli nacistům, pracoval jako výpravčí na dráze, ale nevyhnul se ani totálnímu nasazení. Po válce se sice mohl vrátit k divadlu, na přelomu padesátých a šedesátých let si však odseděl dva roky za protisocialistickou činnost. Po propuštění pracoval jako zedník i jako kastelán jindřichohradeckého zámku. K divadlu, ale zejména filmu se však nakonec dokázal vrátit a jeho píle byla obdivuhodná. Role milovníků odvál čas, ale díky mužné vizáži a herecké energii se stal oblíbeným interpretem rolí silných mužů, i když ne vždycky následováníhodných. Baron Krüg v Bílé nemoci nebo Vávra v Maryše byly jeho příznačné divadelní role. Patřil však především k nemnoha hercům, kteří našli zaměstnání nikoli v divadle, ale přímo na Barrandově, a tam ztvárnil desítky rolí. Diváci si nejspíše pamatují gangstera Billa z komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku, ministra v Případu začínajícího kata, hejtmana Piva z Markéty Lazarové nebo postavy ze seriálů Hříšní lidé města pražského a Slovácko na nesúdí. Méně známé jsou desítky rozhlasových rolí a literární díla. Na rodné Jindřichohradecko se vrátil nedlouho před smrtí, která jej zastihla časně, už ve věku 55 let.

Jan Marek (31. 12. 1979 – 7. 9. 2011)

Havárie letounu Jak-42 nedaleko ruské Jaroslavli patří k největším tragédiím světového sportu. Na jeho palubě cestoval k zápasu do Minska hokejový tým Lokomotiv Jaroslavl, včetně tří českých reprezentantů Josefa Vašíčka, Karla Rachůnka a Jana Marka. Nikdo z nich katastrofu nepřežil.

Příběh Jana Marka byl od počátku spojen s Jindřichovým Hradcem, kde oblékal dres klubu HC Vajgar. Bylo mu sotva dvacet let, když odstartoval do světa profesionálního hokeje, působil v Třinci a v pražské Spartě, se kterou získal v roce 2006 mistrovský titul a v témže roce se stal i nejproduktivnějším hráčem extraligy.

O rok později si zopakoval mistrovský triumf v Rusku, kam přestoupil do týmu Metallurg Magnitogorsk, a poté vystřídal několik dalších ruských klubů. Vrcholem Markovy reprezentační kariéry byl titul mistrů světa v roce 2010. Po určitém váhání a úvahách o návratu domů se v roce 2011 nakonec rozhodl pro další sezónu v ruské KHL v týmu Jaroslavli. Jeho život paradoxně uzavřela letecká katastrofa den před zahájením nového ročníku soutěže. V Jindřichově Hradci připomíná Jana Marka od dubna 2013 jméno hokejové haly. Před vyprodaným hledištěm byla v rámci utkání Česko – Lotyšsko přejmenována na Zimní stadion Jana Marka.

Josef Mixa (28. 2. 1921 – 9. 12. 2016)

Filmoví odborníci uvádějí, že z desítek rolí, které Josef Mixa odehrál, byla jen jedna hlavní. Ale právě ta utkvěla v paměti několika generací diváků – role Švandy ve filmu Strakonický dudák. Zato v divadelním oboru se rodák ze Záhoří v jindřichohradeckém okrese prosazoval mnohem viditelněji. Pocházel z chudé venkovské rodiny, avšak od malička projevoval výrazný talent. Už během studií na gymnáziu v Jindřichově Hradci působil v ochotnickém divadle v Kardašově Řečici, jádrem jeho herecké dráhy pak byla více čtyři desetiletí na prknech Národního divadla v letech 1948 až 1991. Režiséři jej často obsazovali do rolí bodrých venkovských postav, které se nabízejí v české klasice jako Maryša nebo Lucerna. Časem se ovšem jeho herecký projev prohloubil a propracoval se k velkým hlavním rolím světového repertoáru Cyranovi z Bergeracu či Králi Learovi.

V době normalizace převzal na dva roky post uměleckého ředitele v Divadle E. F. Buriana (1971 – 1973). Působil dlouhá léta aktivně také v komunistické straně i ve Svazu dramatických umělců a televizní i filmové role, které od té doby dostával, patřily k angažovaným, jako postavy v tendenčních filmech Dvacátý devátý nebo Vítězný lid.

František Strnad  (29. 9. 1865 –  3. 5. 1916)

Díla akademického malíře a středoškolského uměleckého pedagoga, který se narodil i zemřel v Jindřichově Hradci, se dnes ve sbírkách objevují spíše řídce. Celým jménem František Michal Jaroslav Strnad patřil ke generaci malířů, kteří ve městě a a okolní krajině tvořili na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Zabýval se grafikou grafikou a knižní grafikou a ilustrací.

Marie Hoppe Teinitzerová (3. 7. 1879 – 18. 11. 1960)

Příběh zakladatelky gobelínových dílen v Jindřichově Hradci může být námětem pro filmové zpracování. Jako dívka nesměla studovat na gymnáziu, absolvovala proto jen měšťanskou školu v Hradci, ale docházela na soukromé hodiny jazyků a klavíru. Velmi záhy se vypravila do Vídně za studiem malířství a poté jako jedna z prvních žen vůbec studovala na pražské umělecko-průmyslové škole. Vybrala si obor bytové kultury, na nějž navázala studia v Dánsku, Švédsku a Francii, kde se v Paříži učila v gobelínových dílnách. Se získanou vysokou kvalifikací a bohatými zkušenostmi se před třicátými narozeninami vrátila do vlasti.

Stála u založení výtvarnického sdružení Artěl, které usilovalo u zvýšení umělecké úrovně předmětů každodenní potřeby a jehož členy byly osobnosti jako Pavel Janák, Jan Zrzavý nebo Václav Špála. Neopouštěla však myšlenkou založit si vlastní textilní dílnu. Podařilo se jí to v Praze, ale brzy podnik přestěhovala do Jindřichova Hradce a založila moderní tradici výroby gobelínů a tapiserií. Spolupracovala na nich s nejvýznamnějšími výtvarníky své éry, například s Maxem Švabinským, Dušanem Jurkovičem, Cyrilem Boudou nebo Jiřím Trnkou. Mezi nejslavnější díla vzešlá z její dílny patří kompletní textilní vybavení zámku v Novém Městě nad Metují, osm gobelínů cyklu Řemesla, které získaly Velkou cenu na Světové výstavě dekorativního umění v Paříži či gobelín, jenž dodnes neodmyslitelně patří k výzdobě velké auly Karolina v Praze. Příběh jejích dílen končí podle očekávání: poúnorový režim jí v padesátých letech jako živnostnici podnik zkonfiskoval.

Karel Tříska (11. 7. 1904 – 8. 8. 1995)

Čestný občan Jindřichova Hradce je řazen k význačným archivářů nejen v rámci města a kraje, ale i v celostátním měřítku. Mezi studie a publikace, které za svůj dlouhý a plodný život vytvořil, patří práce Černínský palác v Praze, František Antonín hrabě Špork, významně jsou zastoupena i témata jindřichohradecká či jihočeská. Patří k nim díla o zámku v Jindřichově Hradci, velkostatku Chlum u Třeboně nebo velkostatku Tučapy.

Ladislav Zima (1896 – 1918), Rudolf Zima (6. 3. 1904 – 11. 6. 1972)

Na jednom pohřebním místě odpočívají dva vojáci. O prvním z nich, Ladislavu Zimovi, není k dispozici mnoho detailních informací. Jisté je, že zemřel jako legionář, příslušník 1. československého střeleckého pluku Mistra Jana Husi, který v březnu 1918 zahájil postup na východ a téhož roku absolvoval boje s bolševickými silami v Povolží. Ladislava Zimu připomíná mimo jiné i památník padlých legionářů v jindřichohradeckých Mertových sadech.

Rudolf Zima bojoval jako vojenský letec během druhé světové války ve Francii a Velké Británii. Byl také učitelem létání a před válkou dobýval slávu v letecké akrobacii. Po podepsání Mnichovské dohody tajně opustil vlast, prošel francouzskou cizineckou legií, sloužil v britských leteckých silách a posléze v Kanadě, kde pracoval jako letecký instruktor. Od roku 1949 působil na letecké základně v Prostějově v rámci lidové armády, na protest proti sovětské okupaci Československa v roce 1968 však vrátil válečnou medaili. Po sametové revoluci byl povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka československého letectva.