Proč se Živé Prachatice vlastně vydaly do politiky a proč vy osobně?
Jsem architekt a dlouhodobě se zajímám o město a fungování města. A kromě toho mám hodně dalších zájmů a asi je to taky mým přístupem k tomu, jaký má člověk žebříček hodnot v životě. Pro mě hezké bydlení nekončí naším plotem. Nevidím rozdíl mezi tím, co je před a za naším plotem. A myslím, že život by měl být co nejlepší ve všech směrech. Z představy, že bydlím v hezkém bytě a vyjdu do města, které je zanedbané, nemám žádnou radost. To je jedna věc. A další věc je, že nemám rád promarněné příležitosti. Mám rad, když se nabízí nějaká šance, tak ji využít. A to se tady v Prachaticích ve spustě příležitostí, které stačí jednoduše využít, promarňuje. To mě mrzí. Já jsem se dlouhodobě zajímal o město. Nebylo mi lhostejné, kam se město ubírá a byl jsem i v zastupitelstvu po revoluci. Byl jsem z toho znechucený a neměl jsem z toho radost a říkal jsem, že se už budu věnovat svým věcem. Ale všechno se mění a díky tomu, že obě moje děti se věnují stejnému tématu urbanismu, architektuře a krajině a vztahům, protože je to o životě lidí, tak jsme doma na to téma pořád diskutovali. A díky tomu, že oni studovali o čtvrt století později, tak jsem s nimi začal sledovat nové soudobé trendy. A začali jsme se o to zajímat intenzivněji a dlouhodobě jsme se snažili některé věci v Prachaticích posunout směrem, který si myslíme, že by byl dobrý. Snažili jsme se o pozici městského architekta, komentovat územní a strategický plán. A všechny ty věci, které jsme dělali, vyznívaly naprázdno. Pak situace vyplynula tak, že mě oslovila děvčata z Živé vily. Já jsem tu jejich činnost sledoval z dálky a díval jsem se na to z pohledu urbanismu. A nějak jsme se domluvili, že náš způsob, jak se snažíme město ovlivňovat nadstranicky a odborně, není možný v situaci, která tu je, a že jediná možnost, jak to dění ve městě ovlivňovat, je zkusit vstoupit do městské politiky. A aktivně působit jako sdružení.

Kde vidíte příčiny toho, že se s vámi a s Živou vilou nemluvilo?
Mě osobně je to lidsky nepochopitelné. Protože věci, kterými argumentujeme, jsou podložené racionálními argumenty a znalostmi. A proti tomu je postavena bariéra neochoty spolupráce. Já jsem zvyklý, že když je nějaký úkol, tak se hledá jeho řešení a je to nějaký cíl. A tady máme nějaké úkoly a nechuť je řešit. Svým způsobem je to o nějakém strachu ze změny.

Dostáváte nějaké odpovědi, proč to nejde? Nebo ji z toho nějak vyčtete?
Problémem je, že koalice něco jiného říká a něco jiného dělá. Takže je těžké v tom najít správné argumenty. Uvedu příklad – bavíme se třeba o participaci veřejnosti, a že by veřejnost měla být seznamována s projekty, které se připravují. A ze strany pana starosty dostaneme odpověď, že to všechno v Prachaticích funguje, že se s veřejností komunikuje, že všichni všechno vědí. A když já jako zastupitel podám žádost, abychom my jako zastupitelé byli seznamováni s projekty, které se v Prachaticích chystají, tak ten návrh je zamítnut. Takže my jako zastupitelé jsme v naprosto absurdní situaci, že nemáme mít právo vědět, co se ve městě chystá. To je v zápise posledního zastupitelstva. Takže se jiné věci říkají a jiné jsou faktem. Argumenty, kterými se vyvrací naše návrhy, jsou postaveny často na neznalosti nebo na představách a dojmech, které nejsou podloženy žádným argumentem. My třeba chceme zavést v Prachaticích trhy, jako způsob oživení města a ze strany koalice je řečeno, že o trhy v Prachaticích není zájem, protože tu nechce nikdo prodávat. Pro mě to, že nikdo nechce prodávat, není žádný argument. Argument by byl, že ten a ten nechce v Prachaticích prodávat. Ale to neznamená, že není další řada, která prodávat chce. To jsou argumenty pro argumenty, které mají zdůvodnit nechuť to udělat. Není tam vůle hledat řešení, jen je z toho cítit ten cíl, to neudělat.

Čím je to?
To samozřejmě souvisí se světonázorem a představou, že to město na první pohled pro nezasvěceného člověka normálně funguje. Lidé bydlí, chodí do práce, auta jezdí, obchody otevírají a tak. Že se to město vyvíjí jakoby nezávisle a samo a že je to tak věčně a bez ovlivnění. A vlastně je tu neznalost a strach věci, které jsou nějak zaběhlé a nějak fungují, zásadně měnit. Každá změna vyžaduje nějakou energii a úsilí, vyžaduje jiné nasazení, vyžaduje se učit a měnit věci a pracovat jinak a tak. Současný svět se zrychluje a bude se zrychlovat a budou velké změny – nevíme, jestli tu nebudou lítat drony nebo jezdit autonomní vozítka, ale město se velmi promění, jako náš život proměnily mobilní telefony nebo počítače…

Přijdou tedy další změny. A město se na ně nepřipravuje a nereaguje na ně? Říkáte tedy, že koalice některé věci nevidí, nebo na ně nereaguje – takže město uspává?
Dá se říct, že stav je v Prachaticích takový zakonzervovaný a nic zásadního se nemění. My vlastně nevíme, kam Prachatice mají směřovat. Vidíme to na chaosu na investicích. Dlouhá léta se mluvilo o tom, že Prachatice jsou brána Šumavy a že tu máme lázně, které chceme opravit, ale současně se kousek od lázní stavěla průmyslová zóna. Takže ty věci, které se říkaly, se neproměňovaly do reality. Vidíme to i ve finančním plánování, jak je nějaká chvilková priorita. Jednou se řekne, že se udělá knihovna, pak se řekne, že se udělá Malé náměstí a mezi tím se zjistí, že je ztrouchnivělý bazén. Takže není dlouhodobá koncepce, kam by město mělo směřovat. My tu třeba máme průmyslovou zónu obsazenou pobočkami zahraničních firem, které jsou tady kvůli nízkým mzdám. A máme dva scénáře – lidé budou chtít platy jako v Německu a ty firmy odejdou, protože to pro ně tady už nebude výhodné, anebo se zakonzervuje, že pořád budeme chudší než v Německu. Nic není věčné a ty firmy dříve nebo později odejdou. V určitém okamžiku to bylo nějaké řešení nezaměstnanosti. Ale my teď nemáme nějaký výhled, kam s tím chceme postupovat.

Mluvíte o tom, že starosta řekl, že budou čekat, co na ně spadne, a vy říkáte, že je lepší být aktivní? Mluvíme tu o střetu konzervativní pasivity a o aktivním sledování vývoje a směřování města?
Myslím, že by se to tak dalo říct.

Je tu tedy řeč o nějakém porovnávání aktivního mládí, které vidí, že městu začíná ujíždět vlak a nějaké starší konzervativnosti. Ale jak to řešit, když obě skupiny tu chtějí žít?
Většina veřejnosti o tom, jak město funguje, nemá nějaké velké znalosti. A rozhodují se na základě nějakého svého žebříčku hodnot. A to je legitimní, ale je důležité ty věci dobře pojmenovávat. Tady je třeba mýtus, že ten klid – nemusíme to nazývat stagnací, můžeme to nazvat klidem – je podporovaný ze strany starší generace, která nechce překotné změny. Ale starší lidé si třeba neuvědomují, že město je postavené tak, že bez hromadné dopravy starý člověk, který se hůře pohybuje, a bydlí na sídlišti, si nedojde nakoupit, protože nemá v pěší docházkové vzdálenosti obchod. A supermarkety jsou daleko. A ti lidé si neuvědomují, že fungování dopravy je o kvalitě jejich života ve stáří. Nebo když odcházejí mladí lidé, tak dojde k tomu, že ti staří lidé tu zůstanou bez opory těch mladých a nezbude jim nic jiného, než aby skončili v domově důchodců o mnoho let dříve, než by mohli, kdyby měli svoje zázemí v dětech, které se o ně budou schopni postarat. To jsou věci, které se neříkají moc nahlas, a nikdo si to moc neuvědomuje. A když to té starší generaci řeknete, tak si to uvědomí – že si nedojdou nakoupit, že tu nemají děti, které se o ně postarají. A v tu chvíli začnou uvažovat o tom, jak to město funguje. Spousta těch lidí, co volí ten klid, nevidí ty souvislosti. A našim cílem je, o těch věcech mluvit a upozorňovat na ně.

Je asi obtížné komunikovat věci, které si lidé zatím neuvědomují…
Když se o některé věci zajímáme dlouhodobě, tak některé věci nám přijdou jako naprostá samozřejmost. A pak nemá člověk potřebu o těch věcech argumentovat.

Pak ale těžko chápete, že oni to nechápou a vzniká tu komunikační bariéra. Jak ji překonat?
Jsou třeba věci, které souvisí s dopravou. Doprava je hodně důležitý segment ve městě. A tady vychází stále z myšlenek z počátku 20. století a urbanisticky z Aténské charty a koncepce vztahu k automobilu vychází někdy z 50. nebo 60. let. A my víme, že dnes se ta doprava řeší úplně jinak a přijde nám to samozřejmé. A když mluvíte s lidmi, kteří s tím nepřišli do styku, tak vám argumentují věcmi, o kterých víte, že tak vůbec nejsou. A to je těžký.

A jak je tedy možné to komunikovat?
Je to samozřejmě o umění komunikace. A já neříkám, že jsem v tom úplně dobrý. A nikdo z nás netvrdí, že jsme v tom nejlepší. My akorát víme, že sledujeme nějaké trendy, čteme o tom a chodíme na přednášky a víme, že jsou lidé, kteří jsou v tom opravdu dobří a pracují v tom celý život. A my se od nich chceme učit a jsme rádi, když se můžeme potkat s lidmi, kteří o tom vědí víc než my. A nebojíme se to přiznat. Vidíme třeba nějaký problém, ale víme, že je třeba to řešit s odborníky.

Je tu cesta tedy jak komunikovat?
Jsou věci, které se nemohou změnit, a bylo by naivní si myslet, že přijdeme, a přesvědčíme deset tisíc obyvatel Prachatic, že naše cesta je správná. Nehledě na to, že každý člověk má jiné představy o tom, co je dobře. Někdo, kdo žije z turismu, bude mít radost, když tu turisté budou a někomu, kdo žije v centru města, mohou turisté vadit. Zájmy ve městě jsou vždy protichůdné. Vždy bylo a bude těch zájmů ve městě nekonečně a jde o to najít společný proud za podpory větší části, který bude kompromisní pro většinu. Nikdy nebude pro všechny a nikdy nebude ve všech směrech fungovat. To ale nesmí skončit podbízením. Musíme vědět, že jestli něco teď uděláme, že to také může mít vliv do budoucna a může se to naopak stát zátěží.

U nás jsou ale dlouhodobě narušeny vztahy těch aktivních a schopných ty problémy řešit a těch, co volí klid a nechtějí změny. Jak moc jsou tyhle vztahy narušené ve městě?
To je problém vlastně demokracie. Ta je založena na volbě většiny. Vždy máte někoho, kdo přemýšlí o životě jinak a to je menší skupina lidí. A tahle skupina vidí víc do budoucna. Ale volbu, kam se budeme ubírat, dělá většina, která se o ty věci tolik nezajímá, nebo třeba neví a nemá na to čas. Nejsem filosof, abych rozebíral příčiny toho stavu, ale jde o to si to uvědomit a snažit se to odstranit. Proto třeba organizujeme přednášky, na které každý může přijít a snažíme se věci medializovat a vysvětlovat. Jak to umíme, tak se to snažíme dělat, což se ne vždy daří. Je to i dědictví komunismu – v tom jak se zdevastovalo myšlení a vztahy. Byl tu uměle vrážen klín mezi inteligenci a pracující. To byl cíl. A to se samozřejmě přeneslo i do dnešních dob. A dnes je to živeno tím, že inteligence je nazývána pražskou kavárnou, která chodí do kaváren a tam se fláká, zatímco ostatní lidé pracují. Ale jsou cesty, jak se snažit lidi propojovat – může to být třeba přes kulturu. Já mám kamarády, kteří nemají maturitu a jsou to neobyčejně chytří lidé a můj bratr je truhlář. Tohle je takové umělé dělení, které nemám rád. Kolikrát je člověk překvapený, jak lidé, kteří třeba nemusí mít vzdělání, jsou všeobecně vzdělaní, a na druhou stranu znám spoustu vysokoškoláků, kteří jsou naprosto hloupí.

Jak dnes vypadají vztahy v prachatickém zastupitelstvu?
Osobně mě to vůbec nepřekvapuje. To, jak zastupitelstvo funguje, není žádná novinka. Ta neochota ke spolupráci ze strany vedení tady byla poslední dvě období zřejmá. Co je trochu nové, je, že se o tom teď víc mluví. Zdálo se nám taky, že i opozice má rezervy a mohla by to dělat jinak a že byla často pasivní. A my jsme přišli s představou, že by mohly věci fungovat jinak. A snažíme se věci víc dotahovat do konce a využívat medializace. To, že je tu koalice, která si něco dělá pod pokličkou a nechce, aby se jí do toho někdo pletl, to tu bylo, akorát teď ty věci víc vyvřely.

Jaké jsou příčiny toho, že koalice má tenhle vztah k opozici?
Z mého pohledu je tu nechuť se dělit o moc. Jsou to věci, které jsou mi nepochopitelné. Když se tady budou dařit nějaké věci, tak historicky do kronik se to zapíše, že to bylo za starosty toho a toho a nikoho nebude zajímat, kdo s tím přišel. Kdyby využili těch našich podnětů a energie, tak by oni byli slavní. Třeba u Živé vily nešlo o nic, šlo jen o to tolerovat to a v případě, že by to vedení města i podpořilo, tak by získalo na svou stranu mladé aktivní lidi. Nic by je to nestálo a nestavěla by se žádná bariéra. Je mi nepochopitelné, že si tu vedení města znepřátelilo tak velkou skupinu mladých lidí.

Proč to podle vás dělají?
Možná je za tím strach, že by to byl projev slabosti a že by někdo jiný mohl vyrůst na nějakém úkolu, který vyřeší.

Jak moc si myslíte, že je to osobní? Jak moc tu hrají roli osobní záležitosti?
Určitě hrají velkou roli. Ale bylo by třeba se ptát každého, proč.

Ptal jsem se starosty a ten říká, že žádný osobní problém nemá. Tak se ptám i ostatních ze zastupitelstva…
Tak když to říká, tak to říká.

Vy mu to nevěříte?
Ne, já mu nevěřím. Mnohokrát mě zklamal jeho přístup. Starosta mluvil o tom, že se normálně bavíme a na zastupitelstvu to pak ženeme do nějakého extrému. Chci říct, co skutečně proběhlo. – Rada poslala do zastupitelstva dva a půl milionu korun na projekt knihovny v Národním domě. Já jsem požádal o schůzku a vysvětlil jsem mu, že je to pro nás v opozici skvělá věc, když chystají takový šílený diletantismus. Že je to bonbónek a že ukážeme – to je naše povinnost – že je to absolutní nesmysl, protože tam není ani studie a ví se, že se tam ta knihovna nevejde. To téma jsem předestřel a chtěl jsem to odložit, abychom nekopali příkopy a neukazovali, jak chaoticky řídí město. A navrhl jsem naopak, že máme návrhy, o kterých chceme jednat. Že chceme spolupracovat a ne kopat příkopy. Že knihovně se můžeme začít věnovat společně. A s tím jsme se rozešli, že spolupráce bude. – Přišlo zastupitelstvo a téma knihovny zmizelo z programu a čekal jsem, že se začneme bavit o věcech, které předkládáme věcně. A přinesli jsme jeden návrh – zamítnuto, druhý návrh – zamítnuto, třetí návrh – zamítnuto. My uděláme nějakou prezentaci a oni to bez argumentů zamítnou. Všechno. Chtěli jsme slyšet i jejich návrhy. Ne – všechno proti.

Takže starostova vyjádření pro náš portál, že je vstřícný a je ochoten se dohodnout s každým, se míjejí s realitou?
Naprosto! To jsou takové řeči… Pan starosta říká, že chce se všemi spolupracovat, ale my řekneme, že chceme vstřícné jednání k veřejnosti, aby zastupitelstvo bylo častěji, aby bylo diskusní fórum, a vše je zamítnuto…

Má to nějaké řešení? Nebo se čtyři roky budeme dívat na to, že vy nebudete hlasovat s nimi a oni s vámi?
Já jsem optimista. Byl bych naivní, kdybych si myslel, že vstoupíme do politiky a všechno začneme dělat jinak. Teď to drhne a možná to bude drhnout celé čtyři roky. Nepřekvapí mě to, ani neznechutí. Na druhou stranu tím, že přicházíme s tématy, která se medializují a dostávají na jednání zastupitelstva, tak se o těch věcech začne přemýšlet. Třeba u domu 181 v Klášterní ulici se léta nic nehýbalo a tím, že jsme ty věci pojmenovali, že odpovědnost leží na vedení města, tak najednou to bylo jasné. Do té doby to byl soukromý objekt a bralo se to tak, že s tím my nic nemáme. A když jsme to pojmenovali, že soukromník zklamal a odpovědnost je na městě, tak se to pohnulo. Máme i další podněty, o kterých budeme mluvit. Oni je možná zamítnou, ale už se řeknou nahlas a časem se nějaká z těch myšlenek ujme. Takže já jsem optimista, že věci se budou dařit.