Odmítnutí lavičky by se prodražilo

Radnice s žádostí uspěla a z celkových nákladů na umělecké dílo sochařky Alexandry Koláčkové, které představují 420 tisíc korun, zbyde na město doplatek kolem padesáti tisíc. Jenže ke konci minulého volebního období se město začalo dostávat do finanční tísně. Například pokus odložit poslední etapu rekonstrukce Švermovy ulice, kde lidem celé roky přetékaly fekálie z kanalizace do sklepů, vyvolal obrovskou vlnu nevole. Lidé začali debatovat o tom, jestli město potřebuje věci jako je maškarní lavička, když má problémy se základní infrastrukturou. Dokončení Švermovy ulice si lidé prakticky vybojovali. Nevole vůči lavičce u části obyvatel zůstala. Navíc kritici poukazují na to, že s instalací lavičky souvisí i úprava prostranství a výdaje jsou tak vyšší než doplatek za samotné dílo.

Když nastoupil na radnici po podzimních volbách 2018 nový místostarosta Michal Horek, tuto náladu mezi občany vycítil a pokusil se projekt lavičky zastavit. Oslovil sochařku s tím, aby dílo nedodávala – práce na lavičce totiž ještě nebyly zahájeny. Sochařka se však vzápětí ozvala ústy svého právního zástupce, že v tom případě bude požadovat odstupné kolem 150 tisíc korun. I místostarosta poté rezignoval a seznal, že pro město bude levnější doplatit 50 tisíc k dotaci od Nadace ČEZ než uhradit 150 tisíc odstupného. Začalo se tedy hledat místo pro lavičku, na úpravy dvora za infocentrem už nedošlo. Jen byla nedávno zbourána zeď, která dvorek oddělovala od veřejného prostranství. Lavička byla umístěna na chodník směrem do náměstí, odkud zmizel mlékomat v podobě krávy. To vyvolalo další kritiku obyvatel, přestože mlékomat byl pro zemědělské družstvo dlouhodobě ztrátový.

Nešťastný vzkaz občanům

Sochařka dílo nestihla dokončit v původně smluveném termínu do konce června, odvolala se na zimní průtahy v samotném Milevsku, kdy nebylo jasné, zda lavičku město vůbec odebere. Nyní 25. července tedy lavička konečně dorazila. To, že se na ní starosta Ivan Radosta vyfotil spolu s autorkou a poslancem KDU-ČSL Janem Bartoškem, vyvolalo na facebooku města doslova smršť reakcí. Zejména kvůli výzvě, působící za dané situace ironicky – že se město těší na pochvalné komentáře. Lidé se rozdělili na ty, kteří lavičku považují za zbytnou, a ty, kteří věří, že lavička ozvláštní Milevsko.

Bránu času a Strážce času taky nechtěli

Lavička se ale nakonec pravděpodobně stane místní atraktivitou, už o víkendu si ji fotili místní i turisté. Její budoucnost se dá odhadnout z podobných vln nevole, kterými lidé zahrnuli v roce 2005 například instalaci slunečních hodin s názvem Strážce času v Sezimově Ústí. Prudké odmítavé reakce na vyzáblou kovovou postavu na náměstí Tomáše Bati musela strávit domácí autorka, architektka Alena Kalinová. Už v roce 2008 ale dílo získalo vyznamenání v italské Brescii, kde se dostalo mezi devítku oceněných slunečních hodin z dvou stovek různých děl. Kritika utichla, lidé si na Strážce času zvykli.

Ještě větší bouře se strhla v roce 2013 v Táboře, když na Křižíkově náměstí byla instalována bronzová skulptura s otvorem uprostřed. Autor Albert Kraliček z Nové Paky ji nazval Brána času a otvor měl symbolizovat průhled z minulosti do současnosti – z táborského Starého města na Nové město. Nebo naopak.

Dílo se v noci nasvěcuje různými barvami. Táborští patrioti dávali soše hanlivé názvy včetně díry do zadní části těla. Na sociálních sítích to kvůli Bráně času bouřilo docela dlouho, autor Kraliček byl zaskočený. Tehdejší starosta Jiří Fišer konstatoval, že nečekal tak prudký odpor hlavně ze strany mladých lidí. Rozumně ale dodal, že dílo prověří čas. A to se také stalo. Dnes jen málokdy uvidíte Bránu času opuštěnou. Buď v ní sedí děti, mladí lidé, nebo se u ní fotí turisté. Největší zájem je o barevně nasvícené noční fotky. A to zrovna střídání barev lidé častovali odsudky, že když už, tak decentní bílé světlo a nikoliv diskotékové haligali. Město Tábor atraktivitu pro mladé lidi zvýšilo nezakódovanou wifizónou na tomto místě.

Maškarní lavička, ať už ji milevští odpůrci vezmou na milost nebo ne, tak má už dnes postaráno o svůj příběh. Koneckonců i největší magnet Paříže, Eiffelova věž, byla zprvu nenáviděná a odmítaná.