Kdo je Jan Horák?

Jan Horák je dvacetiletý hokejista pocházející z Veselí nad Lužnicí. Hokej ho začal bavit v pěti letech, kdy ho taťka přivedl na zimní stadion ve Veselí nad Lužnicí. Do osmé třídy hrál ve Veselí. Před sedmi lety, když hrál mladší dorost poprvé extraligu, si ho vytáhl trenér Pýcha do Tábora, kde strávil tři roky. Poté působil rok ve starším dorostu, následoval rok v Písku v extralize staršího dorostu. Po půl roce šel do ligy juniorů v Písku. Jeho největším hokejovým úspěchem je jeho druhý rok v Táboře, kdy vyhrál s týmem ligu mladšího dorostu a postoupil zpět do extraligy.

V červnu 2015 se Jan Horák účastnil běžné letní přípravy s dalšími hokejisty. Po jednom z tréninků se ale cítil nebývale unavený a zničehonic ho začalo hodně bolet břicho. „Bolesti začaly v sobotu a v pondělí jsem z nich už ani nespal. Ty bolesti břicha byly hrozný,“ vzpomíná na počátky své nemoci Jan Horák. Jeho lékařka ho ani neznala, jelikož s každou drobnou nemocí se vždy léčil doma. „Když jsem přišel za paní doktorkou s bolavým břichem, tak ji nejdříve napadlo, zda mě netrápí zaražené větry nebo něco podobně banálního. Dostal jsem na ně nějaké léky, aby se to uvolnilo,“ vzpomíná Horák.

Vážné podezření na lymfom

Další den tak šel Honza normálně do školy, jenže hned po první hodině na soběslavském gymnáziu musel s bolestmi domů. „Napsal jsem si test a jel jsem. Bylo mi neskutečně špatně. Doktorka mě poslala do Českých Budějovic na ultrazvuk břicha,“ vzpomíná na chvíle před prvním podezřením na rakovinu mladý hokejista. Vyšetření ukázala podezření na lymfom, tedy na zhoubný nádor mízních uzlin a lymfatické tkáně.

Diagnóza – rakovina varlete

Při další návštěvě Českých Budějovic podstoupil Honza Horák celkovou počítačovou tomografii (CT). „Výsledky poslali do Prahy do Motola, kde usoudili, že by mohlo jít o uzliny varlete,“ přibližuje Horák další vývoj svého putování po doktorech. Mladý student si tak vyslechl úplně stejnou diagnózu jako hokejista Peter Frühauf, tehdy ve službách Hradce Králové, jehož příběh toho času obletěl celou republiku. Horák se dozvěděl svou diagnózu velice rychle. „Když mi to oznámili… Hodně špatně se mi vyjadřuje, jak jsem to vnímal. Byl to takový zvláštní šok. Hlavně jsem nevěděl, jak to ostatním říct, jelikož všude po doktorech jsem chodil sám, tedy i bez rodičů. Půl hodiny jsem se z toho vzpamatovával a pak jsem začal diagnózu rakoviny vstřebávat,“ vzpomíná Honza na první chvíle s oficiálním stanoviskem – rakovina. Po nesnadných chvílích přišla přece jen úleva. „Nejprve jsem výsledek oznámil rodičům, poté babičce. Diagnózu jsem zavolal i trenérovi. Jak jsem to dostal mezi lidi, psychicky jsem se uvolnil. Všichni mi drželi palce, abych se ze všeho brzo vyléčil. Tohle všechno jsem ze sebe dostal už v pátek. Vše pak šlo hodně rychle. Hned v pondělí 22. června mě odoperovali a další týden jsem jel do Motolu na vyšetření,“ vzpomíná Horák.

Rakovina! Co s ní?

Honzovi se honily hlavou všelijaké myšlenky, neupadal ale v zoufalství a snažil se povzbudit. „Vždyť babička měla dvě rakoviny a dostala se z toho! Já se z toho dostanu taky!,“ byly první úvahy, které Honzu napadaly. Mladý hokejista se dal do velkého boje. „Musím bojovat, nic jiného mi nezbývá! A nějaké šance na přežití nebo něco podobného? Na to jsem se vůbec neptal, když si vzpomenu, jakou malou šanci dávali zpočátku doktoři Frühaufovi. Od té doby jsem se snažil udržet si dobrou náladu. Říkal jsem si, to je v pohodě, to zvládnu! Už po hodině jsem utěšoval rodiče, kteří to vůbec dobře nenesli,“ připomíná Honza chvíle s nejbližšími.

Reakce nejbližších

Hokejista táborské juniorky se snažil přivést své blízké na pozitivní vlnu, nebylo to ale snadné. „Mamka hned sedla k internetu a zkoumala, co mi je a co všechno se může stát. Bylo to hrozný! Říkal jsem jí, že to bude dobrý, že to zvládnu. Taky doktoři mým rodičům říkali, že jsem ojedinělý pacient, jak dobře to nesu. Asi mi pomohla i psychická a fyzická odolnost, na kterou jsem byl zvyklý z hokeje,“ dodává už dnes s úsměvem Honza Horák.

Chemoterapie v pražském Motole

Na začátku července absolvoval Horák v pražském Motole první ze čtyř sérií chemoterapie. „Byl jsem sedm dní v nemocnici, skončil v úterý a ve čtvrtek hned jel znova. Vždycky mě vozil táta několikrát na otočku. Pak jsem byl zase sedm dní v nemocnici a takhle se to opakovalo čtyřikrát. V polovině září jsem měl po chemoterapiích,“ vzpomíná mladý pacient na pobyt v pražské nemocnici. Dávky chemoterapie snášel dobře, snažil se hýbat a doma posiloval, aby se trochu udržoval. „Snažil jsem se nějak žít, ale pro členy mojí rodiny to byl hroznej šok. Všechna vyšetření dopadala nakonec docela dobře, byl jsem v dobré kondici a nemoc jsem podchytil vcelku včas. Varle mi odstranili a měl jsem toho už jen trochu v těch uzlinách. Doktor odhadoval, že jsem to měl v sobě asi dva nebo tři měsíce. Hodně rychle se to ale rozšiřovalo,“ popisuje Honza důležitost včasné diagnostiky.

Atmosféra v nemocnici? Strašná!

Honza bydlel v nemocnici na pokoji pro dva. Spolupacientem mu byl kluk, který na tom byl se svou nemocí výrazně hůř. „Měl rakovinu asi na pěti místech, trpěl velkými bolestmi, tudíž nálada tam byla samozřejmě špatná… Nakonec se z toho dostal, ale léčil se přes rok,“ přibližuje Honza atmosféru v nemocnici, kde ležel ještě na dětském oddělení, kde byl ve svých osmnácti letech nejstarší. „Překvapilo mě, jak moc dětí tam s rakovinou je… Většinu pacientů tvořily děti od 10 do 18 let. Psycholožka tam s nimi měla hodně práce. Jak jsem jezdil na ty denní chemoterapie, bylo tam i miminko, kterému mohl být jestli rok? Tohle bylo strašný! Navíc jeho rodiče mohli být jen o málo starší než já. Bylo to hodně smutné. Rakovina je pro mě velkou smutnou zkušeností, která mi dala do života jiné priority. Obzvlášť ve chvíli, kdy jsem viděl trpět takhle malé děti. Prostě už se netrápím prkotinami, jsou na světě horší věci,“ ví Honza Horák.

Pomoc rodiny a kamarádky

V létě dělala Honzovi kromě rodiny společnost a radost spolužačka Katka, která chodila o ročník níže. „Chodila mě navštěvovat každý týden a já měl vždycky velkou radost, když za mnou přišla a popovídali jsme si. Podpořit mě přijela i na léčení do Prahy. Jsem jí za její podporu moc vděčný a díky ní jsem měl stále dobrou náladu. Pak se z kamarádky Katky stala v říjnu 2015 moje přítelkyně,“ usmívá se Honza a dodává: „Vůbec podpory rodiny a přátel si moc cením, všichni mi dávali velkou porci energie. Nebýt jich, třeba bych si tu dobrou náladu neudržel,“ zamýšlí se Honza.

Vrací se Honzovi vzpomínky na chvíle s rakovinou?

Mnohdy smrtelná nemoc samozřejmě zanechala v Honzovi hluboké stopy. „Příjemné vzpomínky na rakovinu rozhodně nemám… Prostě to přišlo a člověk se s tím musí nějak vyrovnat. Je dobře, že se o rakovině veřejně mluví. Určitě je fajn, že fungují kampaně, které lidi vyzývají, aby chodili na pravidelné kontroly nebo aby se sami prohlíželi. Kdybych rakovinu neodhalil včas, mohl jsem na tom být podstatně hůř,“ zamýšlí se Honza. A co mladý hokejista vzkazuje všem, kteří se s rakovinou osobně potkají? „Hlavně bojujte! Je to boj, který se dá vyhrát! Je třeba věřit v dobrý konec. Doktoři jsou dnes na takové úrovni, že šance je vcelku velká. Konkrétně u mého typu rakoviny je ta šance na uzdravení fakt velká, je ale pravda, že u jiných je to zase horší.“

Návrat do hokejového života

V září 2015 už se Honza chodil projíždět po veselském ledě, kde byl domluvený s trenérem. Návrat do formy ale samozřejmě hned nevyšel. „Po deseti minutách na ledě jsem byl hrozně vyřízenej! Tělo bylo hodně slabý. V průběhu času už mi ale zase přišlo, že jsem se do toho dost rychle vracel. Třeba napotřetí jsem vydržel už půl hodiny. Za měsíc už jsem během října trénoval s juniorkou ve Veselí, u které jsem vydržel asi 14 dní,“ zmiňuje Honza návrat na led, na kterém udělal velké pokroky. Pak už si dával tréninky s áčkem Lokomotivy a v listopadu se objevil v juniorce v Táboře, která měla hrát zrovna proti nejslabším Boskovicím. „Trenér řekl, že mě v tomhle utkání zkusí. Vyrazil jsem s týmem do Boskovic a utkání zvládnul. Od té doby už jsem hrával pravidelně,“ usmívá se Honza. Také v letošní sezoně Honza nastupuje v hokejovém dresu. Uvidíte ho v krajské lize v dresu veselské Lokomotivy a plány má také v juniorce HC Tábor. „Letos máme v lize juniorů dobrý tým a držíme boj o čelo. Věříme v úspěch,“ říká Honza.

Honzova budoucnost – vzdělání, nebo hokej?

„Dávám přednost škole. Abych se uživil hokejem, to bych musel hrát minimálně extraligu. Pak v 35 letech skončíte a co potom? Hráč nemá praxi ani vzdělání. Hokej beru jako zábavu. Hlavně si přeju, abych dodělal školu. Zahrát si hokej ve Veselí budu moct určitě i jako pracující,“ má Honza jasno o své budoucnosti.