Led pro pivovar i hospody

V řece je stále zachována speciální vpusť. Kusy ledu se vozily výtahem a házely se do lednice, což byl obrovský prostor, který přesahoval tři současná patra budovy na Podskalí. Ta byla od té doby několikrát přestavěna. Jen pamětníci ví, jak byla tehdy uspořádána. Tam, kde bývala lednice, jsou dnes například pivovarské tanky, v nichž zraje uvařené pivo, nebo sklady.

„Lednice měly pět na pět a vysoké byly asi 12 metrů. Led se tam dostával po šupnách, kam padal z kapsových výtahů. Po celou zimu byly plné ledu, který se tam neustále dodával. Led byl v pivovaru po celý rok,“ popisuje Jan Musel, který v pivovaru pracoval na různých pozicích od padesátých let do nového tisíciletí.
Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, jak mohl led vydržet. Byla to zásluha starých strakonických právovárečníků, kteří navrhovali architektonickou podobu budovy pivovaru. „Vnější hlavní stěna je na dřevěných pilotech, stojí totiž na tekutých píscích. A ta zeď je dvojitá. Navíc u řeky stojí stromy s velkými korunami, které na pivovar vrhají stín dodnes,“ vysvětluje Jan Musel, který je autorem mnoha historických fotografií.
Led sloužil k chlazení piva přímo při vaření, odváželi si ho ale i hospodští, kteří ledem chladili sudy ve svých sklepeních.

S ledováním pomáhali i zemědělci

Náročné ledování vykonávali nejen dělníci pivovaru v těch největších mrazech, které byly v polovině minulého století naprosto běžné a trvaly často i celou zimu. Jak pamětník popsal, musel se výtah každé ráno vysekávat z ledu. „Nejhorší bylo, když zamrzl i speciální řetěz z pásové oceli a kulových čepů, který táhl plechové kapsy s ledem. Kapsa měla rozměry 80x50x50 a měla díry. Výtah měl asi osmnáct metrů na výšku a zvenčí byl obedněný prkny. Nad stropem lednic byl jeden člověk, který posouval led po dřevěných šupnách do vyústění lednic. Noční vrátní měli za úkol po určitých časových intervalech výtahy pouštět, aby nezamrzly,“ vypráví Musel. Nejhorší prý byly pondělky. Přes víkend výtahy pokaždé zamrzly, spodní části se musely vysekávat z ledu a nahoru se lezlo po zamrzlých kapsách po celé výšce výtahu a kladivy se otloukaly vodiče řetězu od ledu a rozmrazovaly se autogenem. „Na bezpečnost práce se nijak nekoukalo a přesto tu nedocházelo k úrazům,“ vybavuje si Jan Musel. V dnešní době mívají ve vpusti výtahu vodáci zaparkované své lodě.
Sekera, která se používala při vysekávání, měla dlouhé a úzké dno, to kvůli snazšímu dělení kry. Topůrko sekery bylo dlouhé, uzpůsobené pro sekání vestoje. Vpustě do výtahů měly po obou stranách chodníčky, po kterých chodili dělníci, kteří postrkovali led. Na sobě museli mít dlouhé nepromokavé kabáty s kapucí, protože z výtahu tekla pořád voda. Občas se prý stalo, že někdo spadl do vody, šel se osušit do kotelny a vrátil se znovu do práce. K neštěstí prý nikdo nedošlo.
S ledováním pomáhali i zaměstnanci zemědělských družstev z okolí. Ledovalo přibližně patnáct až dvacet lidí. „Přes zimu měli mnohem méně práce, tak chodili k nám. Na pivo byli jak dělaní. Byla to práce náročná, ale v pivovaru byla výborná parta a pořád legrace,“ shrnuje Musel.
Přímo na Otavě se řeka prořezávala speciálně upravenou cirkulárkou na benzínový dvoutaktní motor. Cirkulárka byla posazená na kovových lyžinách. Díky nim jezdila po ledě. Řeka se pomocí kotouče cirkulárky přeťala napříč a pak se ledy vyřezávaly po proudu a proti proudu. Kry se posouvaly příčným kanálem, kde se sekerami dělil na takové části, aby se vešly do kapes výtahu.

Naposled se ledovalo v roce 1966

Ve sklepě bylo šest lednic o rozměrech asi pět krát pět metrů a výšce dvanácti metrů. Lednice od řeky byly chráněny dvoudílnou kamennou zdí o šířce jeden metr. Lednice pak sloužila k chlazení sudů s pivem. Sudy byly tehdy ještě dřevěné. Led se také používal při chlazení piva, když se vařilo na spilce.
„Spiláci si nakopali led a v putnách, které se používaly na uhlí, je nanosili do obrovských plováků na spilce, kde se chladila mladina,“ uvedl Musel. Plováky byly kulové nádoby na led.
Ledování zmizelo ze strakonického pivovaru v polovině 60. let, kdy se přešlo na moderní čpavkové chlazení. „Svou roli hrálo i počasí, už nebyly takové mrazy, na jaké byli lidé zvyklí. Naposledy se ve Strakonicích ledovalo v roce 1966, tehdy už ale nebyla na Otavě taková vrstva ledu, a tak ho museli zaměstnanci strakonického pivovaru nakutat na jednom z blatenských rybníků. Do Strakonic pak led dopravili nákladními vozy,“ informoval mluvčí pivovaru Pavel Pechoušek. Poté už přišlo ke slovu čpavkové chlazení. „Chladila se solanka, která předávala chlad do trubek. Je to něco jako topení, akorát jde do radiátorů místo tepla chlad. Na spilce se chladila voda, která tekla přes uměle chlazený led. Princip zůstal dodnes stejný, ale pochopitelně se zmodernizoval,“ vysvětluje Jan Musel. Původní chlazení bylo poháněné parním strojem. Bylo tedy třeba i velké množství uhlí i pro sladovnu, kde se jím topilo. Uhlí přivážely vlaky na nádraží. „Uhlí jsme lopatami překládali z vagónu a vozilo se do pivovaru. To jsme dělali třeba do půlnoci. Parta tu byla skvělá a bývalý ředitel Karel Bečvář, když nebyli lidi, šel sám házet bedny na rampu,“ zavzpomínal Jan Musel. Nyní už jsou v pivovaru moderní kompresory a lidská dřina byla nahrazena moderními technologiemi. „Pivovar je jeden z posledních podniků, kde přetrvává rodinná atmosféra. Škoda jen, že se to všechno pomalu vytrácí a lidi už tolik nespojuje společná práce. Ono všechno má svá pro a proti,“ zamýšlí se Jan Musel.