Jak vzpomínáte na své první hokejové krůčky v Třeboni?

To bylo úžasné, protože jsme měli krásné hřiště u Bertiných lázní. Dodnes se mi po něm stýská, protože z něj udělali parkoviště a park. A o kousek dál postavili naši radní hokejový paskvil, prý stadion. V Třeboni to byl pro mě krásný hokejový začátek. Asi ve druhém roce hokejové kariéry, to mi bylo asi dvanáct, jsem dostal pohár za nejlepšího střelce, který mám pořád doma.

Kterými kluby jste pak prošel?

Z Třeboně jsem se dostal do Českých Budějovic, což byla v té době mekka hokeje. Chodil jsem se tam s tátou koukat na extraligu. To pro mě byla obrovská motivace a udělal jsem všechno, abych se tam dostal. V Budějovicích jsem hrál za dorost i juniory. Působili tady trenéři, kteří položili základy mého hokeje jako třeba Zdeněk Kaucký. Potom jsem šel na vojnu, kde jsem narukoval do Dukly Hodonín, ze které jsem se dostal do Dukly Jihlava. Tam jsem ale byl jen pár měsíců, protože v té době narukoval také Marián Šťastný, což byl pan hokejista a někdo musel vypadnout. Tak jsem vypadl já a dostal se do VTJ Písek, odtud jsem se vrátil znovu do Jihlavy a pak do Českých Budějovic, kde jsem dosluhoval vojnu na letišti. Tam jsem hrál extraligu osm let. Potom jsem přestoupil do Sparty Praha, kde se ukázalo mé sparťanské srdce. V sezoně, kdy byla revoluce, jsme se Spartou získali titul, otevřely se hranice a všichni hokejisté chtěli jít hrát do zahraničí. Odešel jsem do Rakouska, kde byl skvělý trenér pan Bukač, který mi pomohl k angažmá do Kapfenbergu. Tohle angažmá ale nebylo moc úspěšné, protože asi po dvou měsících jsem měl úraz. Bylo to zajímavé utkání, v týmu jsme byli dva cizinci. Mně asi v osmé minutě přetrhli postranní vaz a spoluhráči z Kanady ve dvanácté minutě vypíchli oko. Do konce sezony už jsem nehrál. Potom jsem odešel do Francie, kam mě přetáhl můj bývalý spoluhráč ze Sparty Honza Reindl. Několik sezon jsem tedy strávil ve Francii, kde už jsem začal paralelně s hraním i trénovat. Poslední utkání jsem odehrál v Nice, kde byl zimák asi ve čtvrtém patře. Tam jsem řekl, že už nikdy hrát nebudu.

Jak se vám během vojny líbilo v Písku?

Pro mě to nebyla moc dobrá štace, protože jsem moc nehrál, spíš jsem jen trénoval. Nedostal jsem vůbec šanci, takže jsem byl zklamaný, ale Písek jako město mám rád.

V sezoně 1989/1990 jste s pražskou Spartou vyhrál titul. Byl to pro vás největší hráčský úspěch kariéry?

To je pro mě určitě největší úspěch, vážím si toho moc a do smrti si toho vážit budu. Získat mistra republiky tehdy ještě v Československu, byla neskutečná věc. Velký úspěch pro mě byla i univerziáda, na které se nám podařilo vyhrát mistrovství světa. Hrálo se proti skvělým hokejovým týmům, takže to byl taky moc hezký zážitek

Proč jste odešel hrát do zahraničí?

Jak nastala možnost, všichni hokejisté chtěli odejít do zahraničí a hrát za marky a dolary. Já si to samozřejmě chtěl taky vyzkoušet. Tenkrát se poměr toho, co jsme vydělali v Čechách a co v zahraničí, nedal vůbec srovnat. V Česku byl hokej podstatně na vyšší úrovni než třeba v Rakousku nebo ve Francii.

Potom jste se začal věnovat trénování. Co vás k tomu vedlo?

Paralelně s hokejem jsem studoval Fakultu tělovýchovy a sportu na Karlově univerzitě. Učili mě kantoři, kteří byli absolutně top. Děkanem fakulty byl Vladimír Kostka, který byl legenda hokejového trénování. Luděk Bukač, Pavel Wohl nebo Josef Dovalil, to byli lidé, kteří položili základ našich úspěchů. Nechci to přehánět, ale myslím, že se to podepsalo i na našem úspěchu v Naganu. Ve Francii jsem hrál a zároveň trénoval A tým, juniory a dokonce i holky. To mi moc nešlo, protože já si nemyslím, že by holky měly hrát hokej.

Vaše první trenérské angažmá bylo ve Francii. Co jazyková bariéra, uměl jste dobře francouzsky?

Když jsem přijel do Francie, neuměl jsem francouzsky ani slovo. Ve Francii jsem měl štěstí na fantastické spoluhráče, a když jsme jezdili na zápasy, tak mě s úsměvem a srandou učili francouzsky. Potom jsem navštěvoval i věhlasnou školu v Besançonu C. L. A., kde učili fantastickým způsobem. Tímto směrem by se mělo vyvíjet naše školství.

Po šesti letech jste zamířil zpět do Čech a dostal místo u budějovické juniorky a dorostu. Proč jste se rozhodl vrátit?

Chtěl jsem naplno realizovat svůj sen – být trenér, tak jsem se rozhodl vrátit do Českých Budějovic. V roce 2000 jste se stal poprvé hlavním trenérem Motoru České Budějovice.

Jak zpětně vidíte své působení u týmu?

Vystřídal jsem trenérskou dvojici Pařízek – Liška. K týmu jsem šel s Jardou Pouzarem, což byl můj spoluhráč a legenda českého hokeje. Ale sezona se nám moc nepovedla.

Potom jste se ještě jednou vrátil do Francie. Co vás k tomu vedlo?

Dostal jsem nabídku z Paříže do mužstva Asnieres, že bych tam mohl hrát a zároveň trénovat první tým. Tady jsem pak dostal nabídku ze Švýcarska.

Jak to tam vypadalo a které týmy jste trénoval?

Odešel jsem do Bernu, který sháněl trenéra k juniorům. Musel jsem dělat konkurz, kde byli tři Kanaďani a já. Konkurz jsem vyhrál, ale podmínky pro práci byly opravdu hodně náročné a mně se to moc nelíbilo. Dostal jsem nabídku odejít k dorostu do HC Ambri-Piotta. Tam jsem se setkal s fantastickým člověkem Mauerem Merzaghim, se kterým jsme dodnes přátelé. Staral se o mě úžasně a po čtyřech letech u dorostu a juniorů jsem dostal nabídku, abych trénoval A tým. Ambri byl tým, který stále usiloval o play off. Měli jsme sezonu dobře rozehranou, ale vyřazovací část nám utekla o jeden bod. Zranil se nám klíčový hráč Hnat Domenichelli, což byl vynikající útočník. Play off nám sice uteklo, ale klub byl se mnou spokojený a dostal jsem nabídku pokračovat. A to byl pro mě největší osudový krok a zlom. V té sezoně jsem dostal nabídku od manažera Českých Budějovic. Říkal jsem si, že tentokrát to bude jiné a ze Švýcarska jsem odešel. To byla chyba, protože jsem měl všechno dobře rozjeté, a všichni byli nadšení. Já jsem to zahodil a odešel jsem zpět do Čech, kde se trenéři vyhazují jen za to, když se na hráče špatně podívají.

Jak vaše angažmá u áčka Českých Budějovic dopadlo tentokrát?

Já jsem hodně náročný trenér, což fungovalo ve Švýcarsku, ale tady ne. V Budějovicích jsem byl s Ernestem Bokrošem. Byla to velice nevydařená sezona. Původně nabídka z Budějovic zněla, že budu hlavní trenér. Odstěhoval jsem se z Ambri, kde jsem odmítnul smlouvu na tři roky, do Čech a najednou se dozvěděl, že u týmu budeme oba a máme se domluvit, kdo bude hlavní. To bylo pro mě zklamání. V průběhu sezony trenér Bokroš u týmu skončil a já dodělal sezonou a načal novou. Ta se vůbec nepovedla, hráči nebyli zvyklí pracovat v takové míře, jakou jsem požadoval a v Budějovicích jsem skončil.

Potom jste působil v nejvyšší české soutěži. Trénoval jste v Mladé Boleslavi nebo Třinci…

Po odchodu z Budějovic jsem šel do Mladé Boleslavi. Tam všechno fungovalo dobře. Pracoval jsem s Jirkou Šejbou, se kterým si po hokejové stránce hodně rozumím. Jirka po sezoně skončil a já jsem pokračoval dál. Vzal jsem si k sobě Lea Gudase. Měli jsme postavený dobrý tým a hráči spolupracovali. Pak ovšem přišly dva nevydařené zápasy, po kterých jsme byli odvoláni. Přišla nabídka z Třince, který tenkrát bojoval o postup do play off. V Třinci jsem byl jen chvíli, měl jsem tam dodělat sezonu po Břetislavu Kopřivovi a Pavlu Markovi. Pro mě to bylo hrozně daleko, takže jsem po sezoně skončil.

Pak jste se ještě jednou vrátil do Švýcarska. U jakého celku jste působil?

Potom přišla nabídka vrátit se do Švýcarska k mužstvu Ajoie, které hrálo druhou nejvyšší soutěž. S klubem jsme se dohodli. Zůstal jsem tam dva roky. První sezona se extrémně vydařila, základní část jsme vyhráli a bojovali o postup do National A, což byla nejvyšší švýcarská soutěž. Naším soupeřem bylo Lausanne, které bylo oproti nám hokejovým kolosem a mělo daleko lepší podmínky. Takže nás porazilo a od té doby je v nejvyšší soutěži. Já za tuhle sezonu získal ve Švýcarsku ocenění Trenér roku. Odtud jsem dostal do rakouského Salcburku, kde byla největší hokejová akademie. A to byl vždycky můj sen. Takže jsem nabídku samozřejmě přijal a ze Švýcarska odešel.

Splnil Salcburk vaše očekávání?

Byla to továrna na hráče ve vynikajících podmínkách, ale bylo to hodně náročné. Smlouvu jsem měl na dva roky, a potom jsem se vrátil do Čech, konkrétně do Karlových Varů.

Jak vypadalo vaše angažmá v lázeňském městě?

Ve Varech jsem měl dobré podmínky. Klub ale prodal většinu hráčů a ten materiál, který jsem měl k dispozici, nebyl tak kvalitní, abychom mohli hrát důstojnou roli. Tým šel do baráže, ze které spadl do první ligy. Potom jsem u mužstva skončil.

Po odchodu z Karlových Varů přišla nabídka na post šéftrenéra mládeže Sparty Praha. Jaký byl návrat do klubu, se kterým jste vyhrál titul?

Dostal jsem se do akademie Sparty Praha, kde jsem dělal šéftrenéra mládeže, což byl pro mě splněný sen a uzavření takového kruhu, kdy jsem se vracel do své Sparty. Byl jsem u juniorky a zažili jsme úžasnou sezonu. S kluky jsme se jen smáli a parta, která se dala dohromady, byla výborná. Spolupracovali se mnou Jan Havel a Tobiáš Slavíček. Kluky jsme vychovávali nejen hokejově, ale i lidsky. Zařazovali jsme i vzdělávací bloky biologie a dějepisu, takže to nebylo jen o hokeji a pro hráče to bylo zpestření. Mužstvo nám celou sezonu dělalo jen radost. V jeden okamžik jsme soutěž vedli až o jedenáct bodů. V play off jsme to dotáhli až do finále, kde jsme prohráli s Třincem. V rozhodujícím utkání jsme vedli 2:0, pak udělali dvě hrubé chyby a soupeř nám výsledek otočil. Takže jsme skončili stříbrní, ale ta sezona byla fantastická.

Proč jste se po úspěšném roce rozhodl ve Spartě skončit a vybral si zrovna Příbram, která postoupila z krajské ligy?

Ve Spartě jsem musel dělat věci, které se příčily mojí filozofii. Já, který hokejem žiji dvacet čtyři hodin denně a hledám moderní postupy a možnosti, jak vylepšit výkonnost hokejistů, jsem musel psát časosběr. To byl přesný harmonogram toho, co každou minutu dělám. To mě úplně znechutilo. Mezitím už mě dva roky přemlouvali Miroslav Bláha a Roman Kantor, kteří chtěli, abych šel do Příbrami dělat akademii. V Příbrami máme vizi, že chceme vychovávat hráče, kteří nemohou jít rovnou z juniorů do A týmu, protože ten přechod je hrozně těžký. Máme na to program, kde mají hráči skvělé podmínky. Mají možnost kvalitního tréninku, stravování, spánku i her. Akademie začala fungovat vloni pro kluky od 19 do 22 let. Teď ji chceme rozšířit pro hráče od 15 let. S akademií mi pomáhá Pavel Marek. Hokej se mění a takoví ti skill kouči učí některé věci, které už jsou dávno přežité. Mám pochybnosti, jestli učí novodobý hokej, který se bude hrát za pět let a ví, o čem mluví. My se v akademii snažíme pracovat s vizí novodobého hokeje. To je podle mě úžasná filozofie, myšlenka a přístup jak mých kolegů, tak celého vedení v čele s pány Bláhou a Kantorem.

Příbram jako nováček 2. ligy určitě nehrála druhé housle. Naopak se od prvních kol pohybovala na špičce…

Jsem rád, že se mnou byli Pavel Marek a Miroslav Hájek. Tým pracoval velice dobře a měli jsme našlápnuto hodně vysoko, bohužel kvůli koronaviru už jsme sezonu nedohráli. Chceme akademii s těmito podmínkami udržet, ale v téhle situaci to nebude jednoduché.

Skončili jste třetí a kvůli koronaviru už se nestihla odehrát vyřazovací část. Měli jste postupové ambice?

Měli jsme sen jít do toho velkého finále, kde se potkáme se Šumperkem nebo Vrchlabím. Naši konkurenti Tábor a Kolín nebyly vůbec jednoduchý soupeři. V hlavách jsme variantu postupu měli, ale nechtěli jsme ji moc publikovat. Přece jen drzost nováčka z Příbrami byla hodně veliká. Dovolili jsme si porazit Kolín v Kolíně a Tábor v Táboře. Za to jsem rád.

Ve skupině Střed jste sehráli šest utkání i s IHC Písek. Z pohledu zkušeného trenéra, jak na vás Písek, kterému se letos vůbec nedařilo, působil?

Na Písku bylo vidět, že hráči nejsou připravení, aby hráli ve druhé lize důstojnou roli. Chyběla jim kvalita.

Ve druhé lize letos hrál i čínský klub China Golden Dragon. Viděl jste to jako zpestření soutěže?

Pro nás to bylo o ničem. Čínský tým neměl ve druhé lize vůbec co pohledávat.

Budete v Příbrami pokračovat i v příští sezoně?

Ano. Chtěli bychom dál rozvíjet akademii, která je teprve na začátku. Hráči musí pochopit naší filozofii. Ambice si nastavíme až podle toho, jak se bude sezona vyvíjet. Chceme produkovat dobrý a moderní hokej a vychovávat hráče. Letos se nám to dařilo a hráči dělali ohromné pokroky.

Váš syn jde ve vašich stopách a uplynulou sezonu odehrál pod vámi v Příbrami. Jak to s ním bude dál?

Syn má do konce dubna smlouvu v Motoru. Hrál v Budějovicích v juniorech, kde byl nejlepším střelcem a myslel jsem si, že dostane příležitost i v áčku, ale nezahrál si ani přátelák. Tak šel k nám do Příbrami, kde byl nejlepším střelcem týmu a určitě udělal velký pokrok, ale pořád se vyvíjí a musí na sobě pracovat. Zatím nevíme, kde bude příští sezonu hrát. Taková nejistota není pro mladé hráče dobrá.

Jaké pro vás bylo trénovat syna?

Trenér – táta je vždycky problém a není to ideální postavení. Naštěstí moji kolegové Pavel Marek a Miroslav Hájek se o něj starali místo mě.

Jak vidíte rozhodnutí svazu, že vítězové skupin 2. ligy Kolín, Šumperk a Vrchlabí mohou postoupit do Chance ligy?

Rozhodnutí svazu nechápu. Pochopil jsem, že postoupil Motor, který měl v Chance lize značný náskok, ale tohle opravdu ne.

Možnost hrát druhou ligu v příští sezoně zároveň dostane deset celků z krajské ligy. Je to podle vás dobře nebo se zhorší kvalita soutěže?

My se pořád snažíme razit myšlenku zužování soutěží. Tenhle krok neskutečně srazí úroveň druhé ligy, která už takhle není moc dobrá, a rozdíly mezi týmy jsou propastné. Jestli k tomuhle dojde, tak druhá liga bude mít kvalitu přeboru lesních samot.

Vzpomenete na některé své svěřence?        

Za čtyři roky strávené v Budějovicích u dorostu a juniorů s kolegou Jiřím Šrámkem se nám podařilo posunout některé hráče do profesionálního, vrcholového hokeje. K těm nejlepším patřili Milan Michálek, Václav Nedorost, Jiří Novotný, který v současnost hraje v Ambri-Piotta, kde jsem působil, dále Michal Vondrka, Michal Barinka, Štěpán Hřebejk nebo Vladimír Škoda. S těmito ale i ostatními hráči jsme s Jiřím Šrámkem prožili v Budějovicích několik úžasných sezon a získali dva dorostenecké tituly a stříbro s juniory.

Prozradíte na závěr ještě něco ze své hokejové filozofie?

Myslím si, že druhá liga v podání týmů jako jsou Kolín, Kobra, Tábor má určitou úroveň, ale měli by dostat šanci mladší hráči, protože ten přechod z juniorů do první ligy nebo extraligy je hrozně složitý a ti hráči musí hrát. V soutěži by měl být nějaký strop používání hráčů, kteří už mají kariéru za sebou a zabírají místo mladým. Podle mě by juniorská extraliga měla být oficiálně do 21 let, plus by mohli hrát třeba tři starší hráči do 23 let. Pokud chceme znovu vychovávat špičkové hokejisty, musíme soutěže upravit, aby se zkvalitnila jejich úroveň. Vychovávat nejen hráče pro hokej, ale i sportovce pro život, kteří nebudou jen vynikajícími hokejisty ale také kvalitními lidmi.