Byla pro vás účast na mistrovství Evropy v cross country dosavadní vrchol?
Co se technické náročnosti a prestiže týče, je to určitě jeden z top pěti vrcholů mé dosavadní cyklistické kariéry. Mojí prioritní disciplínou jsou maratony na horském kole. Získat nominaci do závodu se mi navíc povedlo na poslední chvíli. Nominační kvóta byla pět míst, ale díky tomu, že se šampionát jel v České republice, mohl ji reprezentační trenér Viktor Zapletal ještě rozšířit. Dal požadavek, že pokud dojedu na mistrovství republiky v XCO v Hlinsku, které se jelo o týden dříve, do šestého místa v ženách elite, že mě nominuje. Skončila jsem pátá a celkově jsem byla devátá, protože do celkového pořadí se počítají i výsledky závodnic z kategorie U23.

S umístěním na republikovém mistrovství jste byla spokojená?
Byla jsem moc spokojená. Den předtím jsem totiž absolvovala maraton ČT Trans Brdy patřící do série závodů Kolo pro život, kde jsem zvolila kratší variantu na 56 kilometrů. Někdy mi vyhovuje, když mám v nohách dva závody za sebou. Na republice jsme měly předepsáno šest kol, přičemž jedno mělo kolem 4,3 kilometru. Bylo to těžké, prudké výjezdy podél sjezdovky se spoustou kořenů, pak byl zase technický sjezd dolů, za jedno kolo jsme nastoupaly 160 metrů. Byla to hodně přírodní trať, umělé překážky téměř žádné. Závod ztížil i déšť, takže to hodně klouzalo.

Jak vypadala vaše příprava na evropský šampionát?
Trošku jsem vydechla. Klasicky si dávám následující den po závodě lehčí vyjetí, třeba hodinku až dvě, ale volně. V úterý jsem měla úplně volno a pak už jsem každý den trénovala, ale měla jsem spíše kratší tréninky s vyšší intenzitou. Do Brna jsem odjížděla ve čtvrtek po práci, v místě závodu jsem potrénovala tři dny.

A hodnocení konečného 35. místa na šampionátu?
Za Českou republiku startovalo šest závodnic, z toho dvě profesionálky, ty byly vpředu. My ostatní jsme byly vzadu v poslední lajně, čímž jsme měly start ztížený. Když si po startu člověk „nevyloktuje“ cestu dopředu, šanci na dobré umístění pak už moc nemá. Předepsáno bylo sedm kol, ale mě stáhli pořadatelé po čtvrtém, do pátého už mě nepustili. Chybělo mi asi osm vteřin. To znamenalo 35. příčku ze 42 startujících, z českých holek jsem skončila čtvrtá. Funguje to tak, že když na vás vedoucí závodnice najede 80 procent trati, pořadatelé závodníky, kteří se pohybují na konci závodu, stahují. Mrzelo mě to, chyběl malý kousek k tomu, zajet ještě alespoň jedno kolo. Musím říci, že vítězka nasadila neskutečné tempo, před druhou v pořadí byla lepší téměř o tři minuty. Plný počet kol dojelo 22 závodnic.

Měla jste nějaké ambice, nebo jste evropský šampionát brala jako odměnu a jela jste si ho spíše užít?
Ano, hlavně jsem si to jela užít. Ale samozřejmě jsem chtěla udělat co nejlepší výsledek, závodit v „repre“ dresu se jen tak nepoštěstí. Můj sen byl projet cílem, tedy abych jela dostatečně rychle a nestáhli mě a abych pak mohla poděkovat fanouškům. K tomu bohužel nedošlo. Musím makat dál a jednou se to povede. Můžu jim poděkovat jen touto formou za neskutečné skandování a boží atmosféru.

Jaká to byla zkušenost, startovat na velké mezinárodní akci?
Bylo to skvělé! Stát vedle evropských es bylo úžasné. Navíc všude podél trati stáli fanoušci a kdykoliv projel některý z českých závodníků, byli hodně slyšet. Vytvořili kotel. Loni jsem podobnou atmosféru zažila na Světovém poháru v cross country v Novém Městě na Moravě. Tam to žije neskutečně, bylo to tam možná ještě větší.