Jak jste se z Myslkovic dostal do Sezimova Ústí?

Bylo mi kolem třiceti, když jsme začali stavět vlastníma rukama družstevní barák. Jako mladí kluci, po práci, soboty, neděle, tři roky to trvalo. Všechno jsme dělali sami, kromě odborných elektroinstalací a omítek. Stěhovali jsme se v roce 1972. Stavělo nás osmnáct rodin. Do konce loňského roku nás tu ještě zbývalo devět z původní party, letos už zemřel další, je nás tedy míň než polovina. A když zemřel, právě jsem dodělával knihu O lidech a chystal ji do tisku, v televizi zpíval Prokop písničku Až si pro mne přijdou funebráci. A to je přece o tom. Takže jsem ještě na poslední chvíli vyměnil poslední fotku v knize, a je na ní také to, jak si pro mne jdou… A takové různé epizody se mi při práci na monografii stávaly.

Končí funebráky, začíná tedy narozením?

Ano, na začátku je můj rodný list. A je v ní obsažený celý můj život včetně stavby domu. Ta se shodou okolností překrývala s obdobím, kdy jsem byl zavřenej. Stavět jsme začali na jaře roku 1969 a mě zavřeli v srpnu. V kriminále jsem byl přes půl roku. Měl jsem tedy disproporce v odpracovaných hodinách, o to víc jsem pak musel makat. Všechny moje obrázky jsou vlastně reakcí na to, co jsem právě prožíval.

Proč vás zavřeli?

To je všechno v knížce taky. Jel jsem 21. srpna 1969 dělat do Prahy reportáž. Přijel jsem tam už den předem a přespal jsem u strejčka v Břevnově. Když jsem šel z nádraží na Václavák, tak už tam stály barikády. Ne s ruskými okupanty, ale s našimi milicionáři se samopaly. Nějak jsem proklouznul a ještě ten večer jsem nafotil spoustu obrázků. Pak jsem jel ke strýčkovi a ráno zpátky na Václavák. Já blbec, kdybych u něj nechal negativy, tak jsem je měl. Samozřejmě mne tam pak odchytli, fotil jsem, jak někoho táhnou, najednou rána pendrekem po palici a už mne vlekli taky. Nacpali nás do antonu a stěhovali do kriminálu. Dlouhý hodiny jsme byli na bachárně rozpláclí na zdi, pak nás rozvezli na Pankrác a do Ruzyně. Na cele pro dva lidi nás bylo šestnáct, sebrali totiž skoro čtyři tisíce lidí. A Dubček podepsal, že nás tam místo 48 hodin můžou držet tři neděle. A jezdili mne vyslýchat estébáci z Tábora a Budějovic. A tady bylo taky vidět, že je všechno o lidech. Nemusím vyprávět, jak ty výslechy vypadaly… Ale jednou, když mne přivezli z výslechu, tak mi spoluvězni řekli, že mi v cele nechal mladý bachař jablko. A to o něčem vypovídá. Normálně by si člověk řekl, no co, tak mi někdo dal jablko. Ale ten kluk, který mne vezl z výslechu, dobře věděl, jak to tam vypadá. A to gesto… Najednou to nebyl bachař, ale člověk. A je to půl století stará věc, ale do dneška ji mám v paměti. Protože to byl člověk, který mi přinesl jablko.

Kdy vás z vězení pustili?

Po vazbě mne převezli do Budějovic, to bylo fajn, tam jsem bydlel mezi vrahama a zlodějema a podobnou milou společností. Ale tam už nás nemlátili. Pobyl jsem tam asi půl roku a byl soud. Tenkrát ještě neměli svoje soudce, kteří by jim udělali, co potřebovali. A tak mne soudce pro nedostatek důkazů propustil. Pak mi ale v Táboře řekli, že můj soud nebyl veden řádně a že bude obnoven. A tak do dneška čekám, kdy mne zase budou soudit.

Kdy jste začal poprvé fotit?

To je strašně relativní pojem, kdy jsem začal fotit. Fotí každý, kdo si koupí foťák a vyfotí třeba maminku u vánočního stromu. Já jsem se k tomu dostal v době, kdy jsem dělal divadlo. Externě jsem vystudoval režii. Tenkrát začínala malá divadla, Semafor, Ypsilonka. V té době to byli všichni amatéři. Já jsem psal scénáře, kamarád mi skládal muziku k písničkám, měl jsem ansámbl pod hlavičkou závodního klubu. Uvedl jsem tři premiéry, čtvrtý scénář už neprošel cenzurou. V té době jsem začal psát do novin a fotit. A jak píšu v knize, začala mne lákat vůně vývojek a ustalovačů a byla z toho láska zvaná fotografie. Už od počátku to byly fotografie lidí. Zobrazování života na vesnici nabízelo nepřeberné množství motivů. Další velkou inspirací se mi stal život cikánů. V knize pak následuje věta: „O tyhle kočovníky tu ale nikdo nestál. Soběslav, 21. srpna 1968,“ a je tam reportáž z prvního dne.

Fotil jste i něco jiného než lidi?

Ne, vždycky jsem fotil jen lidi.

Jak jste se dostal k aktům?

To je nejtěžší disciplína. Ale nedá se přesně definovat, proč a jak jsem se k tomu dostal. Načetl jsem spoustu literatury a studoval jsem externě fotografii u profesora Šmoka. Jedna jeho odborná kniha je dokonce o aktu. On na ně byl machr, měl rád holky a holky po něm šly. Ale já ten výraz nemám rád a ani ho nepoužívám.

Výraz akt?

Ano. To je něco studeného, něco jako předmět, jako sklenice nebo telefon. Takže trochu nezdvořile, ale lidsky říkám, že fotím hambatý holky. Je to o lidech. Není to o sklenici, která taky může být různě tvarovaná. Na mých snímcích jde hlavně o duši, ne o tělo. Je to výpověď o pocitech člověka. Když jsem se vrátil z kriminálu do té deprese a dělal jsem zamindrákované věci, tenkrát jsem se přátelil s panem Horníčkem. On ty depresivní věci kritizoval. Říkal, že lidi mají toho svinstva dost, a ještě jim to připomínat? Jeho knihy pohladí po duši. A to lidi potřebují. A jak to udělat? Mít něco, co mi je příjemný, někoho, s kým mi je dobře. Jako mužskej jsem samozřejmě vnímal blízkost ženy, její duši i její tělo. To je přirozený postup. Ne, že bych si řekl, teď začnu fotit hambatý holky. Fotil jsem člověka, ženskou v její tělesnosti i v jejím duševním životě. Pojem akt zásadně odmítám.

Jak jste hledal modelky?

Někdo potká hezkou holku a řekne si, že ji vyfotí. Přijď do ateliéru, svleč se a budeme fotit. U mne to tak ale nefungovalo. Fotil jsem například přátele, které jsem znal z úplně jiné oblasti. Po nějakém čase jsem si uvědomil, že bych s nimi mohl třeba něco udělat. Už jsem o tom člověku něco věděl, proseděli jsme dlouhé hodiny a povídali jsme si o životě, vůbec ne o focení. A já jsem se dostával na jeho dušičku. Pro mne to nebyl nějaký kus. Pro mne to byla výpověď o mém vztahu, který jsem si vůči tomu člověku vytvořil. Byl to dlouhodobý proces, nebylo to o tom – přijít a vyfotit. Například s Lídou Peřinovou jsem fotil minimálně deset let. Ona sama měla hodně nápadů. A právě takovou vstřícnost člověk potřebuje, ne aby někoho k něčemu dokopal. Musí tam být vzájemná potřeba něco vytvořit. Pak ten snímek vypoví pravdu. A pokud tam pravda není, divák to pozná. Vznikaly tisíce snímků. Například s jednou modelkou jsem fotil půl roku a vznikla z toho jen jedna fotka. Ta ale nakonec visela na plakátech světových výstav.

Dlouhá léta jste také fotil Táborská setkání. Proč už to neděláte?

Fotil jsem je od začátku, u toho fotograf přece nesmí chybět. V mém archivu tvoří největší tematický celek. V knize o Táboře jich je asi šest, a to je, dejme tomu, pouhá tisícina z toho, co jsem nafotil. Ale zrovna, když ta knížka vyšla, asi půl roku poté, mi bylo na městě řečeno, že si nepřejí, abych na Táborských setkáních fotil. Cituji: „Abyste nepřekážel našim fotografům.“ Stejné to bylo, když jsem tam šel kvůli vydání první knížky. Od té doby už jsem to neudělal a s vydáním knih mi pomáhal Pavel Eybert z Chýnova. A zase je to o lidech. Jsou úředníci a pak lidé vstřícní, kteří přijdou sami a řeknou: „Hele, já ti udělám knížku.“ A to mi před dvěma a půl lety řekl ředitel Husitského muzea Jakub Smrčka, a díky jemu je tahle knížka na světě. Takový je život a je to o lidech. Problém jsem měl také s výstavou v Táboře. Nechtěli mi dát hambatou fotku na plakát, protože by prý pohoršovala. Nakonec ji dali alespoň na pozvánku, plakát byl bez fotky. Je to jedno s druhým. Novotný byl tedy zřejmě v Táboře nežádoucí i po revoluci. Ale jak to celou dobu říkám. Je to o lidech a je jedno, jaká je zrovna doba. Buď jsou slušní, nebo ne.