Když byl hokej sportem národního vzdoru

„V roce 1972, když se hrálo hokejové mistrovství světa v Praze, jsem si přivydělával jako kamelot Večerní Prahy. Viděl jsem, jaký je o hokej obrovský zájem. Tenkrát jsme ve finále porazili Sovětský svaz. Po sovětské okupaci z roku 68 to byla pro lidi velká satisfakce. Pamatuju si, že i tehdejší předseda vlády Štrougal se tím nechal unést. Obrovsky narostl zájem o hokej a v mnoha městech začali lidi s nadšením a svépomocí stavět zimní stadiony. Začal jsem vnímat hokej jako sport národního vzdoru,“ vzpomíná Jaroslav Kolář.

V té době ale v Milevsku ještě zdaleka nebydlel. Jaroslav Kolář se narodil v Českých Budějovicích jako čtvrtý z pěti dětí. Rodina žila v bytě na zámečku u Temelína, v budově, kde se dnes nachází temelínské informační centrum. „Otec tam pracoval jako zahradník. Pak jsme se přestěhovali do Dobřejovic u Hluboké nad Vltavou, kde jsem navštěvoval základní školu,“ vypráví.

Zahradnickou tradici následovali tři bratři – starší Jiří, který po vysoké škole vedl milevské zahradnictví tehdejších komunálních služeb, Jaroslav, který absolvoval zahradnickou školu v Mělníku, a nakonec se připojit i nejmladší Petr. To když Kolářovi po roce 1989 koupili milevské zahradnictví v malé privatizaci. „Ještě si pamatuji, že to bylo za 1,8 milionu korun,“ dodává Jaroslav Kolář.

Karlovarská dvacetiletka

Mezitím ale strávil dvacet let v Karlových Varech. „Po vojně jsem hledal zaměstnání s bytem a ta možnost byla právě tam, v Oblastním podniku služeb. Byt ale mohli získat jen manželé, a tak jsme se s první manželkou vzali. Nastoupil jsem jako vedoucí střediska sadových úprav, pracovali jsme i pro Pozemní stavby a realizovali jsme sadové úpravy na stavbách sídlišť nejen ve Varech, ale i v Sokolově, Chebu, Mariánských Lázních nebo Kynšperku. V Karlových Varech se nám narodili syn Ondřej a dcera Pavla. Já jsem pak po deseti letech přešel do Lázeňských parků a lesů, kde jsem měl jako zahradník na starosti v podstatě celou lázeňskou část města,“ pokračují vzpomínky.

V době, kdy už v Milevsku měli zimní stadion, chodil Jaroslav Kolář se synem Ondrou ve Varech do „staré plechárny“ ve čtvrti Rybáře. O nové hale, v níž dnes hraje Energie extraligu, se tenkrát nikomu ani nesnilo. „Ondra hrál hokej za Vary až do juniorky. S první ženou jsme se ale rozvedli a začalo pro mě těžké období. Propadl jsem pití a dostal jsem se z toho až při pobytu v léčebně v Želivi. Vážím si lidí, kteří s alkoholiky pracují, díky nim jsem to dokázal. Abstinuju už třicet let,“ mluví Jaroslav Kolář otevřeně i o těžkém období života.

Nový životní start v Milevsku

To, že se v Milevsku naskytla šance provozovat s bratry zahradnictví, byl pro něj start do nové životní etapy, která mu přinesla nové manželství a syna Honzíka. A tam už začíná Jaroslavova hokejová milevská historie. Se synem, který si vybral post golmana, prošel žákovskými kategoriemi až do mužů. Stal se nedílnou součástí týmu. Jan Kolář chytal svého času i za píseckou juniorku a dnes trénuje tým Radomyšle v krajské soutěži. Jeho táta se stále věnuje hokeji v Milevsku. Lidé ho zvolili i do milevského zastupitelstva a pracuje v radě města.

Na otázku, jaký člověk je schopen si stoupnout do hokejové branky, Jaroslav Kolář připustil: „Jsou to zvláštní povahy. Mívají posunutý práh bolesti a musí mít vyrovnanou psychiku. Golman je obvykle na ledě celých šedesát minut, nemůže odpočívat a vypnout, ani když má puk jeho spoluhráč. I v šatně mívají výsadní postavení.“

Srdcem zůstal i zahradník

„Když šli oba bratři do důchodu, prodali jsme zahradnictví Martinu Trávníčkovi. Já mám u něj pronajatou vazárnu a jeden příruční skleníček, abych měl kde vyrábět pro květinovou síň, kterou dál provozuji,“ říká Jaroslav Kolář. Zaměřuje se hlavně na smuteční vazbu. Jaroslav Kolář pracoval i pro Pohřební službu. „To mi paní doktorka u příležitosti sedmdesátin už zatrhla. Řekla, že mám zvolnit,“ konstatuje.
Květiny jsou mu ale stále blízké. Jaroslav Kolář má pocit, že po sametové revoluci zavládla ve městech euforie, hodně se dbalo na květinovou výzdobu. „Lidi nějak víc vnímali krásu, byli takoví soudržnější, víc se z toho společně dokázali radovat. A taky byla větší ochota udělat něco navíc. Já jsem tenkrát dostal za úkol vymyslet trávníky a výsadby kolem nové lékárny Aspasie a to mě bavilo. Mám pocit, že lidi už se o tu krásu kolem tolik nezajímají, každý se začal zajímat spíš sám o sebe,“ dodává. Přestože Milevsko nemá podle Jaroslava Koláře moc ploch, kde mohou zahradníci předvést své umění, pár se jich přece jen najde a město se podle něj o výzdobu snaží a vynakládá na ni prostředky.

Hokej i život trestají fauly

Momentálně lidi v Milevsku hodně spojuje hokej, a to dělá Jaroslavu Kolářovi radost. „Když jsem přišel do Milevska, napřed jsem se zapojil jako fanoušek. Pak jsem začal organizovat výjezdy na zápasy, spolupracoval jsem s prezidentem Milanem Čunátem. Byl jsem u druholigového týmu, pak u pádu do krajského přeboru a teď u návratu do druhé ligy. To byl sen!,“ dodává nadšenec, kterému kolem milevského hokeje nikdy nevadila žádná práce. Řešil administrativu stejně jako nosil klukům pití a otevíral dveře ze střídačky.

Na otázku, jaké vztahy jsou mezi píseckým a milevským hokejem, Jaroslav Kolář říká: „Je to zvláštní, ale spolupráce i rivalita vždycky byla spíš s Táborem. Koneckonců po jednom takovém třaskavém zápase jsem přišel o dvanáct zubů. Teď ale u nás hrajou kluci z Tábora a fanoušci za nimi hodně jezdí. Vidíme, že když se ve stejné době hraje zápas v Táboře, máme o takových sto diváků míň. Zdejší lidi na hokej chodí a atmosféra je úžasná. Pomáhá nám město i sponzoři. Hokej prostě k Milevsku patří.“

Jaroslava Koláře město ocenilo za práci pro milevský hokej. Sám přitom hokej nikdy nehrál a zatím nemá další hokejisty ani mezi vnoučaty. „Honza má malou Julii, které ještě nejsou tři roky. Myslím, že si svoje zájmy děti vyberou samy, ale minimálně bruslit ji Honza určitě naučí. Bruslení je zdravý sport, při kterém se zaměstná každý sval v těle, to je medicínsky dokázané!“

A proč Jaroslav Kolář hokej miluje? „Protože je to tvrdý sport, a stejně jako v životě jsou i v hokeji fauly potrestané,“ uzavírá vyprávění letošní držitel pamětní medaile města Milevska.