Jak jste se k pískání dostal?
K této činnosti jsem se vlastně dostal přes písecký futsal. V roce 1996 mě oslovil kdysi vedoucí píseckého futsalu Vilda Schmidt, který soutěžím léta šéfoval. Vzhledem k tomu, že byl tehdy nedostatek rozhodčích a já v té době futsal aktivně hrál, s píšťalkou jsem to tedy zkusil. Zalíbilo se mi to a zůstal jsem u toho až do dnešní doby.

Kromě futsalu, hrál jste v minulosti i velký fotbal?
Paradoxně jsem závodně fotbal nikdy nehrál. Skoro dvacet let jsem hrál futsal od okresní úrovně až po jihočeskou divizi, ve které jsem vystřídal asi pět píseckých týmů a mnoho sezon jsme v této soutěži úspěšně působili. Tehdy to byla třetí nejvyšší soutěž v republice.

Máte krajskou licenci fotbalových rozhodčích. Jak je složité ji získat?
Spoustu let pískám krajský přebor. V zimě a v létě se pořádají semináře rozhodčích, při kterých se skládají písemné zkoušky formou testu a zároveň děláme fyzické prověrky. Kdysi dávno to bylo tak, že starší rozhodčí měli při fyzických testech úlevy. Dnes je to dané tak, že pokud se chci udržet mezi rozhodčími na krajské úrovni, mimochodem jsem momentálně v kraji druhým nejstarším rozhodčím, nejsou žádné rozdíly mezi mladými a starými. Nemám žádné úlevy a musím v osmačtyřiceti letech splnit stejné limity jako pětadvacetiletý rozhodčí. Bez pravidelné celoroční fyzické přípravy bych to už dnes nebyl schopen dát. Chodím běhat, do fitka, jezdím na kole. prostě dělám základní věci, které musí dělat každý sportovec, aby se trochu udržel v kondici.

Jak je to s licencemi ve futsalu a plážovém fotbalu?
Ve futsale mám nejvyšší áčkovou licenci, takže pískám nejvyšší republikovou soutěž. V plážovém fotbale mám od roku 2008, kdy jsem byl českou komisí nominován na FIFA listinu rozhodčích, odznak FIFA, který mi vydržel bez přestávky až do dnes. Takže mám dvanáct odznaků, které se každoročně obnovují. Je to nejvyšší možná licence, kterou může rozhodčí v plážovém fotbale dosáhnout. Takže plážový fotbal pískám na mezinárodní úrovni dvanáct let.

Kde pískáte při velkém fotbale raději, na čáře nebo jako hlavní sudí?
Asi jako většina rozhodčích jsem raději, když mohu utkání řídit jako hlavní. Průběh zápasu má člověk víc ve svých rukou a ve své moci než z pozice asistenta. Dnes mají sice asistenti velké pravomoci, hodně zasahují do průběhu utkání, ale jak se bude průběh utkání vyvíjet, to má ve své moci hlavní rozhodčí.

Co považujete ve čtyřiadvacetileté kariéře za svůj rozhodcovský vrchol?
Každý zápas ze tří fotbalových odvětví, které rozhoduji, má svou hodnotu. V nejrozšířenějším fotbale, vzhledem k tomu, že jsem jednu sezonu pískal divizi, tak každé mistrovské utkání bylo úrovní nejvýš. Do Písku jezdí na soustředění spousta ligových týmů, tak v rámci přípravných zápasů jsem si zapískal českobudějovické Dynamo, plzeňskou Viktorku, Příbram, Viktorku Žižkov, Bohemku. Pískal jsem i mezinárodní přípravné zápasy, kdy do Písku jezdil kyperský tým Omonia Nikósie Kypr. V současné době, protože patřím k nejzkušenějším sudím v kraji, tak bývám delegován na zápasy o čelní místa nebo naopak o sestup v krajském přeboru. I tyhle zápasy pro mě mají velkou hodnotu. Ve futsalové kariéře jsem v šesti sezonách pískal finálový duel o titul mistra České republiky. Mám za sebou dvě finále ligového poháru a několik derby Sparta – Slavia. Ve futsale nemám odznak FIFA, protože rozhodčí může mít tento mezinárodní odznak jenom jeden ve všech soutěžích, které pod FIFU patří, což je velký fotbal, futsal, plážový fotbal a ženský fotbal. Nelze být například ve fotbale i futsale na mezinárodní listině rozhodčích. Vzhledem k tomu, že jsem na mezinárodní listině v plážovém fotbale, ale ve futsale jsem na ní nedosáhl, přesto jsem si mohl před plnými halami písknout několik mezinárodních přípravných zápasů, kdy tady u nás hrálo Rumunsko, Chorvatsko, Německo. I když je plážový fotbal nejmenším sportem, v mé kariéře rozhodčího to byl top vrchol, protože dostat se na mezinárodní listinu se jen tak někomu nepodaří. V roce 2009 jsem v Římě pískal mistrovství Evropy. Pískal jsem dvě kvalifikace o postup na mistrovství světa ve Valencii a v Bibione. Třikrát jsem pískal finále Ligy mistrů, která se hraje v plážovém fotbale turnajovým systémem. Mým vrcholem asi bylo utkání o třetí místo mezi ukrajinským a ruským mistrem v Catanii na Sicílii.

Jaký zákrok vás nejvíc rozčílí, po kterém neváháte tasit žlutou nebo i červenou kartu?
Když pominu to, že každý rozhodčí v sobě musí mít kousek zdravé ješitnosti, jinak by nemohl tuto činnost dělat, tak vzhledem i k mému věku a množství odpískaných zápasů, mě naštve vulgární nesportovní chování. To, co si v dnešní době někteří mladí hráči vůči rozhodčím dovolí, mě dokáže hodně zvednout a nenechám si to líbit. Na druhou stranu jsem schopen pochopit i tvrdší zákroky, které vyplynou ze hry, dokonce mám tvrdší pojetí fotbalu, jak se třeba prezentuje v Anglii, rád. Pokud je to v rámci fair play, i když jsou zákroky ostřejší a bolí, jsem to schopen tolerovat, pokud je to však oboustranné. Nemám rád zákroky za zády rozhodčího, kdy hráči spoléhají na to, že to neuvidí, to už jsou unfér zákroky. Dobrý rozhodčí by měl poznat, kdy má hráč snahu a možnost hrát míč, byť přitom udělá faul, který vypadá ostře, nebo už je to jenom msta a oplácení. Když je to surová hra, jako například loket do obličeje nebo šlapák na koleno, což může soupeři třeba i ukončit kariéru, to už nemá se sportem nic společného, v tom případě jsem nekompromisní a tvrdě trestám.

S jakými hvězdami jste se ve své kariéře setkal? Kdo se choval normálně, kdo jako nafoukaná hvězda?
S úplně největší hvězdou, s kterou jsem se poznal, byl v plážovém fotbale, ale nejvíc známý fanouškům klasického fotbalu, francouzský internacionál Eric Cantona, letitý hráč Manchesteru United. Když ukončil fotbalovou kariéru, tak několik let trénoval francouzskou reprezentaci plážového fotbalu. To byla obrovská hvězda, za kterou na turnaje jezdili novináři a televizní štáby. Byl velkým bouřlivákem nejen ve své hráčské kariéře, ale i na trenérské lavičce. Jeho tým se ne vždy pískal ideálně. Byl hrozně vznětlivý, na každé rozhodnutí sudího reagoval impulzivně a slovním doprovodem. Ale i s takovým trenérem musí rozhodčí vyjít a snažit se ho usměrnit. Někdy to bylo složité a dokonce jsem to musel řešit i vykázáním z trenérské lavice. V plážovém fotbale jsem se potkal i s Alexandrem Hlebem, běloruským fotbalovým záložníkem a reprezentantem, který hrál za BATE Borisov, Stuttgart, Arsenal a Barcelonu. Velkými hvězdami plážového fotbalu byli Portugalci, Španělé, Italové, ale jména lidem, kteří se o toto fotbalové odvětví nezajímají, příliš neřeknou. Lidem ale určitě bude známé jméno Maradona junior, který donedávna nastupoval za reprezentaci Itálie. Je to syn notoricky známého argentinského fotbalového mága Diega, který za svého působení v Neapoli zanechal v Itálii potomka. Ten to ve fotbale dotáhl nejvýš do třetí italské ligy, ale v plážovém fotbale do reprezentace. Díky svému jménu však přitahoval davy novinářů a fotografů. Několik let hrál českou ligu a nastupoval v dresu české reprezentace známý Honza Koller. Fantastický hráč a člověk, takový, jak ho každý zná, který se soustředil jenom na svůj výkon. Takový hráč, který má v sobě přirozenou inteligenci, je pro každého rozhodčího velkou pomocí. Pak mám takovou zkušenost, že někteří hráči, kteří jsou v životě miliónoví, když vlezou na hřiště, před očima mají červený hadr a kamarádovi jsou schopni zlámat nohy. Skončí fotbal a jdou spolu třeba na pivo. To je realita. Spoustu nedávných fotbalových hvězd se objevilo i na futsalových palubovkách. Když jsem začínal v devadesátých letech pískat, Tak za Davis, který stále hraje okresní přebor Písecka, nastupoval ve druhé lize Honza Koller. To bylo ještě v době, než se stal fotbalovou hvězdou. Na nejvyšší úrovni hrávali futsal například Ivo Ulich a Luděk Zelenka ve Slavii. Za Liberec Jirka Štajner a za Brno Petr Švancara. To byly asi největší fotbalové hvězdy, které se prosadily i ve futsale. Měl jsem všechny možnost pískat, proto mohu říct, že i když hráli dobře, nikdo z nich se nestal takovou hvězdou jako futsaloví specialisti. Fotbalisti jsou zvyklí si kopnout balon a na velkém prostoru za ním běžet. Tak se ale futsal hrát nedá. To je o narážečkách, signálech a technice. Futsaloví specialisti, kdy někteří nikdy fotbal nehráli na nejvyšší úrovni, známé fotbalové hvězdy předčili a zastínili. Nejlepší hráči futsalu jsou v naší nejvyšší soutěži kromě našich reprezentantů Brazilci, Portugalci, Španělé, Rusové, kteří se věnují futsalu profesionálně spoustu let.

Jaký máte názor na kolegyně rozhodčí? Je dobře, že pískají mužský fotbal nebo by se měly spíš věnovat pouze ženskému?
Český fotbal měl zářný příklad v Dagmar Damkové, která dosáhla na nejvyšší mety, co se týče ženského rozhodcovství, ale v ženském fotbale. Pískala mistrovství světa, mistrovství Evropy, olympijské hry. Všude byla uznávaná a pozitivně hodnocená. Nicméně, já budu vždycky tvrdit, že mužský fotbal je jiný než ženský. Ženský fotbal udělal v posledních letech velký krok dopředu, a já se na zápasy na vrcholné úrovni rád koukám, protože je tam spousta techniky, která se z mužského fotbalu vytrácí a, není tak svázán taktikou a nepřináší tolik tvrdosti jako mužský fotbal. V ženském fotbale není tolik složitých situací, hraje se přímočařeji, a rozhodčí má svou pozici jednodušší. A této role se zhostily ženské rozhodčí výborně. Ale, když se přeneseme do mužského fotbalu, ženským rozhodčím v těch složitostech chybí někdy cit a schopnost posouzení situací v duchu hry. Vzhledem k tomu, kam svou rychlostí a tvrdostí dnešní mužský fotbal směřuje, málokterá žena si s tím poradí a dokáže to zvládnout. Ženám v roli rozhodčích hrozně fandím, ale myslím si, že vrcholné mužské soutěže by měli pískat muži.

Sledujete ostatní kolegy z regionu, kdo a jakým stylem píská?
Z logiky věci vyplývá, že nejlepší rozhodčí by měli být ti, kteří pískají nejvyšší soutěže. Už několikátý rok se na české ligové scéně prosazuje Strakoňák Pavel Rejžek. V současné době ho považuji za jednoho z nejlepších českých rozhodčích. Spoustu let jsem s ním jezdil po krajských soutěžích a od nás starších se učil. Svou pílí a kvalitou se letos dostal ke svému prvnímu odznaku FIFA. Pak jsou tady v kraji ligový asistent Jiří Pečenka z Budějovic a milevský Petr Kotalík. A současný předseda Jihočeského fotbalového svazu Honza Jílek, který nedávno ukončil svou ligovou rozhodcovskou činnost. Tito rozhodčí by měli být svou úrovní nejlepší. Z píseckých rozhodčích na úrovni třetí ligy a divize působí Kuba Matyš. Vzhledem k jeho mládí se může posunout ještě výš. Dnes se začíná pískat v mnohem mladším věku, než jsme začínali my, proto mají mladí větší možnosti časem se posunout vysoko. V krajském přeboru se mnou z těch nejmladších působí i písecký Matěj Toucha, který začal v mladém věku, je talentovaný, nechá si v těžkých zápasech poradit a potencionálně by se mohl posunout výš, třeba na úroveň Kuby Matyše. Jak to bude dál, to nejsem schopen odhadnout, protože kariéra rozhodčích je hodně vrtkavá a ovlivňuje ji spousta faktorů, jako například zranění nebo přerušení z pracovních nebo studijních, rodinných důvodu. Pak je další kariéra sudího hodně přibrzděna.

Berete zavedení videa jako přínos fotbalu? Má to podle vás také nějaké mouchy?
Video je v každém případě celosvětově pro fotbal přínosem. Všichni si z nedávné minulosti, kdy byli na hřišti jenom tři rozhodčí, pamatujeme, že padaly góly, které nebyly uznané, protože se například míč odrazil od břevna za brankovou čáru, ale rozhodčí tam nestačil doběhnout, tak to neviděl. Vzhledem k tomu, že zatím nepískají roboti, ale lidi, lidský faktor v tom bude stále hrát hlavní roli. Video odhalí, jestli míč překročil brankovou čáru, v tom je důležité a prospěšné. Na druhou stranu si myslím, že některá pravidla nastavená pro používání videa jsou až překombinovaná. I když to dokážu pravidlově pochopit, jsou některé situace, které se staly i v naší první lize, používáním videa přitažené za vlasy. Jenom jeden příklad za všechny. Jedno z mužstev udělá nedovolený zákrok v pokutovém území soupeře, v tu chvíli se zmocní míče bránící mužstvo, následuje protiútok, z kterého padne gól a velká radost. Po několika minutách se jde rozhodčí podívat na video, vstřelený gól odvolá, odpíská pokutový kop na druhé straně, který je proměněn a radost se přesune do tábora soupeře. To, pro normálního diváka, který chce vidět pěkné akce a góly, je úplně vytržené z reality. Přijde mi, že v některých momentech už to dnes přestává být fotbal a rozhodčí nalepený na monitoru hraje počítačovou hru. To samé se děje při použití videa s ofsajdy. Hráč je částí svého těla jenom nakloněný za pomyslnou ofsajdovou lajnu a někdy to ofsajd je, někdy není. To běžný fotbalový divák, natož laik, není schopný postřehnout a pochopit, když to není schopný stoprocentně posoudit v daném momentě ani rozhodčí. Na základě videí přibývá nových pravidel, která FIFA do nich stále přidává, že je to už překombinované, pro diváka komplikované a těžko pochopitelné. Navíc diváci spoustu novinek nestihnout zaznamenat. Například ruka v pokutovém území. Když je ruka, všichni řvou a chtějí penaltu. Ale když si hráč při obranném odkopu sám sobě nakopne ruku, penalta se nepíská. Když se ještě vrátím k ofsajdu. Když hráč jenom přesáhne ofsajdovou linii hlavou, nohou nebo ramenem, ofsajd se píská. Ale, když ji přesáhne třeba i celou rukou od ramene k prstům, ofsajd se nepíská, protože gól rukou nemůže být docílen a uznán. Co bylo v minulosti smyslem ofsajdu. Aby mužstvu, které útočí před brankou soupeře, nestál na druhé straně u branky hráč, který dostane padesátimetrový pas a dá gól.

V první lize mají rozhodčí docela slušné odměny. Jsou to jenom profesionálové nebo mají tabulkovou odměnu jako drobný přivýdělek?
První a druhá liga jsou brány z pozice hráčů jako profesionální soutěže. Hráči jsou pod smlouvami a berou plat za svou fotbalovou činnost. Rozhodčí musí mít živnostenské oprávnění na sportovní činnost. Samozřejmě nevím, jestli někoho v první a druhé lize, kde by to bylo podle výše odměn asi možné, někoho živí jenom fotbal. Spousta rozhodčích jsou advokáti, majitelé firem, podnikatelé a podobně, kteří mají fotbal navíc ke svému podnikání. Ale fotbalový rozhodčí, jak už jsem uvedl výše, je nejistá živnost, která může jeden rok prosperovat, druhý rok už být vůbec nemusí.

Kam směřujete další vaší kariéru fotbalového sudího?
Vzhledem k věku, musím začít uvažovat o tom, že jednou budu muset pověsit píšťalku na hřebík. Nicméně vím, že rozhodcovská kariéra většinou pokračuje u starších kolegů tak, že se fotbalu věnují jako delegáti, kdy jezdí na utkání hodnotit výkony svých bývalých kolegů. Nebo se posunují funkcionářsky do některých oddílů, jako například bývalý kolega Míra Grobár, který dnes dělá vedoucího A mužstva FC Písek. Já jsem na tom pořád fyzicky a zdravotně docela dobře a pořád se cítím rozhodčím. Byrokracie spojená s funkcí delegátů, kdy sedí na tribuně a potom doma u počítače musí vytvořit několikastránkovou a několikahodinovou zprávu hodnotící rozhodčí, mě zatím neláká. Delegát není aktivně účasten utkání, nemůže ho nijak ovlivnit, nemá fyzickou aktivitu, aby se po hřišti alespoň trochu proběhl. Já se stále chci udržovat ve fyzické kondici, a to je pro mě i jeden z motivů, proč chci ještě pískat a proč se cítím rozhodčím. Víme, že na okresní úrovni, čehož jsou příkladem kolegové Kalina s Tanáčem, to jde i po šedesátce. Rozhodčích je málo, a vzhledem k vývoji společnosti, kdy autorita starších je pro mladší stále více něco neznámého a nepochopitelného si myslím, že jich bude stále míň. S tím souvisí to, že do činnosti rozhodčího se jen tak někdo nehrne, protože málokdo vydrží si nechat na hřišti dvě hodiny nadávat a pak přemýšlet o tom, jaký měl dobrý pocit z toho, že si zapískal. Pokud mi zdraví dovolí, věřím, že na okresní úrovni budu moci fungovat ještě spoustu let. Uvidím, jak dlouho to půjde na futsalové ligové úrovni, kde budu časem nucen převzít štafetu delegáta, pokud budu chtít u nejvyššího futsalu zůstat. V plážovém fotbale na vrcholové mezinárodní úrovni je daný limit pětačtyřicet let, který už překračuji, ale zatím mě nikdo končit nenutí. Dokud mi to zdraví a okolnosti dovolí, chci zůstat u píšťalky a pískat ve všech třech fotbalových odvětvích.