O tom, zda pomoci, podle Pavla Kříže hasiči ani příliš dlouho nepřemýšleli. „Přišlo nám to jako samozřejmá věc. V okamžiku, kdy jsme se dozvěděli o tom, co se stalo, šlo jen o to kdy a kolik lidí,“ nastínil. Na pomoc vyrazila část týmu v sobotu 26. června dopoledne a zbytek následující den brzy ráno. „Osobně nás celá událost na Moravě zasáhla už jen z toho důvodu, že Mikulčice známe osobně a strávili jsme tam krásné chvíle mezi úžasnými lidmi.“

Domluva byla velice rychlá a spontánní. Šlo jen o to kdo a na jak dlouho může jet pomáhat. „Bylo třeba oslovit o víkendu zaměstnavatele s žádostí o dovolenou. Naštěstí vstřícnost firem a lidí byla úžasná, každý chtěl alespoň takto pomoci,“ konstatoval starosta SDH Radomyšl. „V našem případě se jednalo o pomoc konkrétní rodině, které prošlo tornádo několik metrů za domem a sebralo jí doslova střechu nad hlavou. Byli jsme ovšem připraveni pomoci každému, kdo bude pomoc potřebovat. Avšak pomocných rukou bylo všude dostatek,“ přiblížil Pavel Kříž.

Pomocí Radomyšlští strávili čtyři dny, a to od soboty 26. do úterý 29. června. Vezli s sebou i nějaký základní materiál jako latě na střechu, plachty, cement. „Pracovali jsme jako všichni ostatní, kteří přijeli pomáhat – od slunka do slunka v teplotách okolo 30 stupňů Celsia.“ Těžko podle něj popisovat pocity, když člověk přijede do míst, která se mu vryla do srdce a která vlastně přestala existovat v podobě, jakou má v paměti. „Jen tiše koukáte a jen velice těžko chápete to, co se zde událo a jak to místní obyvatele zasáhlo,“ vylíčil Pavel Kříž. „Z místních lidí jsme cítili obrovskou vůli vzepřít se osudu a nepadnout na kolena. Cítili jsme sílu, která dokáže vše vybudovat a opravit. Viděli jsme odhodlání a víru v to, že obec zase jako bájný Fénix povstane ze suti a popela a bude žít tak jako předtím.“

Zažili Radomyšlští přesto při práci něco zajímavého, úsměvného, něco pozitivního, na co budou vzpomínat? „Asi nás bude napadat jedno slovo, a to ´Vokurky´. Ale to zůstane naším tajemstvím,“ nastínil starosta SDH. A co si z těch několika dnů odvezl? „Já především potvrzení o tom, že jsou mezi námi pořád lidé, kteří jsou ochotni druhému v nouzi pomoci, že pořád existuje to obyčejné lidské lidství. Bylo neuvěřitelné sledovat, jaká pomoc a solidarita se napříč republikou zvedla, potkávali jsme a hovořili s lidmi ze všech koutů země. Bylo neuvěřitelné, jak se místní lidé o nás starali, každou chvilku někdo přišel a zeptal se, zda nemáme hlad, žízeň, zda nepotřebujeme rukavice nebo nářadí. Vždy měli i v této neuvěřitelně těžké chvíli úsměv na tváři,“ uzavřel Pavel Kříž.

Děkovný dopis z Moravy

24. června 2021. Datum, které se navěky zapíše do historie Mikulčic, malebné vesničky na jihu Moravy, a bohužel i do historie našeho domečku a rodinného sklípku. Stačilo 15 minut a to, co člověk budoval po celý svůj produktivní život, co měl rád a o co se s velkou péčí staral, bylo nenávratně pryč. Namísto zeleně, úhledných moravských domečků, šlechtěných zahrádek a oken plných květin, všude šedo, prach, střepy a stavební suť. Aby toho nebylo málo, spustil se silný déšť, který nás vyhnal do ulic, kde jsme se všichni začali shromažďovat nevěřícně sledujíc, co se to vlastně stalo. Každý z nás hledal, kam se ukrýt před deštěm. Naše domy bez střech však moc útěchy nenabízely.

Tornádo proběhlo naší vesnicí velmi rychle a silně. Kromě zničeného majetku ale tato událost zasáhla hluboko uvnitř každého obyvatele. Fotografie, videa z míst neštěstí, a hlavně lidské příběhy oslovily velké množství lidí. Finanční sbírky neziskových organizací lámaly rekordy a stát přislíbil dotace a bezúročné půjčky. Během pár dní se vesnice naplnily pomocníky, nejen z rodinného kruhu místních, ale z celé České republiky. Pomoci přijeli hasiči, vojáci, řemeslníci i dobrovolní brigádníci.

Jen těžko hledáme slova, jak vyjádřit dík všem, kteří nám pomohli a kteří tady s námi byli, když jsme je tolik potřebovali. Rádi bychom proto využili tuto cestu, abychom poděkovali speciálně dobrovolným hasičům z Radomyšle, kteří neváhali, všeho nechali, a ihned přijeli pomoci. Jim patří velký dík za obrovský kus práce, kterou odvedli, ale především za to, že přijeli, že tu s námi byli a že nám přinesli veselou náladu a dokázali vykouzlit úsměv na rtech. Myslím, že o „vokurčičkách“ a „taško skřidlicích“ si budeme povídat ještě dlouho.

Jmenovitě patří dík (seřazeno abecedně): Pepovi Balouškovi, Zdeňkovi Braunovi, Emilu Demetrovi, Zdeňku Demeterovi, Karlovi Hauserovi, Tomáši Hejpetrovi, Honzovi Karvanovi, Pavlu Křížovi, Honzovi Mrázkovi, Ondřeji Mrázovi, Jirkovi Lojíkovi, Jindru Mandlovi.

Kluci, děkujeme. Vaše pomoc pro nás znamená hodně.
Naďa a Miloš Helešicovi z Mikulčic