Jindra Polák zavzpomínal: „Je zajímavé, že třeba do Kovářova jsem se podíval poprvé, když jsme jeli na turné s Divokým Billem, což pro nás byla velká věc na začátku naší kapely. Hodně nám tohle turné pomohlo. Do dneška přichází za námi lidi a říkají, že nás viděli s Divokým Billem poprvé a od té doby na nás chodí. Pak už se to nabalovalo. Vždy jsme byli ve správnou dobu na správném místě a měli jsme hodně štěstí. Povedlo se nám třeba natočit duet s Janou Kirschner hned na začátku. Naši píseň Magdaléna začala hrát rádia. To byl také velký průlom. Pak se nám povedlo natočit první desku. Dostali jsme Anděla jako objev roku a přišly ještě další ceny. Pro nás to hodně znamenalo a zároveň nás to posouvalo až tam, kde dnes jsme.“

A co řekl zpěvák o svých nejoblíbenějších písničkách? „Na to je hodně těžké odpovědět. Mám je rád všechny. Třeba na první desce je píseň Pár letních chvil, kterou jsem napsal pro svou rodinu. Na druhé desce je píseň Klidná jako voda. Tu jsem napsal pro svou dceru. To je takové zamyšlení nad tím, že narození dítěte je věc, která člověku otočí život úplně vzhůru nohama. Člověk má plné ruce práce, aby se postaral sám o sebe a zjistil to, co se kolem něho děje. Pak najednou vypustí do světa nového člověka a je to jak prázdný harddisk. Cokoliv tam dáte, tak tam zůstane a hned se to vrátí. Vlastně si člověk uvědomí, že na světě se děje spousta věcí, které jsou složité a těžké. Mohu dceři na té její cestě pomoct, ale nemohu to udělat za ní. Musí si to sama prožít. Je to zajímavé zjištění, když to člověku dojde,“ popsal Jindra Polák.

Vzpomínka na Davida Stypku

Lenka Bečková se zeptala, jestli si doma také s dcerou zazpívá. „Pamatuji si takovou hezkou scénu z dob, kdy jsme bydleli v Praze v bytě. Stál jsem v koupelně a tam si zpíval. Dceři bylo osm let. Šla kolem, zastavila u dveří, kouká na mě a říká: Tati, mohl bys prosím přestat. Zpíváš jako vysavač. Ale jinak si zpíváme. Ona chodí na mé koncerty a já jí vždycky věnuji písničku. Moc na ní nesmím ukazovat, ale má radost. Na předposlední desce máme píseň Rozlučková. Ta je věnovaná našemu kamarádovi Davidu Stypkovi, který s námi jezdil na turné jako předkapela. Potkali jsme se s ním u stejného vydavatelství. Byl to úžasný muzikant. Největší talent, jaký jsem potkal na české scéně. Před dvěma lety nás bohužel opustil. Hrozně nám chybí a písnička je rozloučení s ním. Ten text vznikl na společném turné. Pro nás to bylo nejhezčí období muzikantského života vůbec. Intenzivní, od koncertů až po večírky, protože David byl z Frýdku Místku. Kdo nevíte, tak to je místo, kde se hovězí guláš zahušťuje s vepřovým. To vím od Davida,“ přidal Jindra úsměvnou vzpomínku. „David byl výborný básník, textař. Duet jsme spolu ale nikdy nenazpívali. Já jsem zpíval vokály na jeho desce v písni Vrány taky. David ale fakt nepotřeboval pomáhat s texty a já jsem zase takový, že si málokdy do toho nechám kecat. Nebyl čas, aby se to stalo. Ono by asi k něčemu takovému došlo, ale bohužel,“ dodal.

O veselém narození i babičce

„Moje máma se prý strašně smála, když jsem se narodil. Oni jí dávali dýchat nějaký čistý kyslík a byla z toho strašně unešená. Hrozně ráda na to vzpomíná. Musela nějak předčasně rodit, protože paní porodnice jí volala, že porod musí posunout, protože ona musí emigrovat. Takže emigrovala a už jsme ji neviděli. Odrodila a zdrhla. Smíchem tedy začal můj život a pak už to tak asi zůstalo. Důležitým bodem v mém životě byla i babička. Byla zpěvačkou, která zpívala zpočátku v divadle Na Fidlovačce. Měla vystudovaný operní zpěv, ale bavila jí opereta. Byla hodně moderní na tu dobu. Měla ráda ABBU, Queen a další. Akorát odmítla vstoupit do komunistické strany, takže pak nějak přišla o práci v divadle a už se nikde nechytla. Od té doby zpívala ve sboru a také na pohřbech. Já jsem velkou část svého dětství trávil na Dobříši v krematoriu a ve Strašnicích, kde byl točený Kolja. Vždy, když bylo volno, tak jsme se chodili projít do urnového háje. Mám hrozně rád od té doby hřbitovy a kostely, protože pro mě je to bezpečné místo, “ zmínil zpěvák. 

„Babička mě formovala. Strávil jsem s ní velké množství času. Její maminka zpívala zase ve Vídeňské opeře. Dědův tatínek byl zase houslový virtuóz a v Benátkách nad Jizerou vybudoval první nototiskárnu. Mám to tedy ze všech stran. Musel jsem tedy odmalička chodit do hudebky. Hrál jsem na klavír. Tam neměli moc míst a já zřejmě neměl talent, tak mě přešoupli na trumpetu, na tu jsem měl zase tlusté rty, tak mě šoupli na trombon. Myslím si, že naši dost trpěli. Bylo to ale vlastně super v tom, že s tím trombonem jsem se dostal do dechovky. My jsme měli takového mladého osvíceného učitele, který kromě toho, že jsme museli hrát takové ty klasické pochody, tak nám do toho zamíchal i něco, co bylo zajímavé. Když jsme byli na soutěži ve Francii, tak nám zajistil, že jsme mohli jít do Disneylandu. Bylo to hrozně hezké období. Když jsem doma cvičil na tom trombonu, tak to byl hrozný vopruz. Pak přišel ten aha moment, kdy se v orchestru začalo hrát dohromady, tak se nástroje propojily a člověk byl u toho, když vznikla ta celistvá hudba. To byl hrozně hezký moment. Proto jsem vždycky chtěl mít velkou kapelu, kde bude hodně muzikantů a hodně nástrojů,“ pokračoval Jindra Polák.

Od klavíru k trombonu a od trombonu ke kytaře

Když mi bylo asi čtrnáct, probíral jsem se doma LP deskami, které měli naši. Našel jsem desku, na které byly takové čtyři divně namalované paní. Později jsem zjistil že jsou to pánové, kteří si říkají Kiss. Pustil jsem si to, jednalo se o výběr z jejich sólových alb, které v 70. letech natočili, aby si od sebe odpočinuli. Byla tam jedna písnička, která se od pomalého začátku postupně zvrhne v rockový rif. Mě úplně začal běhat mráz po zádech. Říkal jsem si, že sice nevím, co to je, ale že to rozhodně chci dělat. Tohle bylo ono. Pochopil jsem, že s trombonem to asi fakt nepůjde. Ten pak letěl do kouta. Pořídil jsem si místo něho elektrickou kytaru, na kterou jsem se začal učit. Pak jsem zkoušel psát vlastní písničky a tam to vzniklo. Hodně jsem hrál rockové věci. Mé první kapely byly rockové. Pak Kiss vydali unplugged svých písní, a to bylo pro mě nové prozření. Zjistil jsem, že se i rockové písně dají hrát na akustické nástroje. Má to jiný tlak, atmosféru a energii. Zjistil jsem, že mě to tak baví víc. Nějakou dobu jsem se popravdě za to trochu styděl. Pak mi došlo, že hrát na akustickou kytaru nebude taková ostuda,“ pokračoval ve vyprávěníJindra Polák. Přiznal, že i dívkám psal básně. 

Řeč byla o tom, jak písničky vznikají, také o obou zpěvačkách, které s kapelou vystupují – Kateřině Marii Tiché a Tereze Balonové.

Jak Jelen oslaví desetileté výročí?

Lenku Bečkovou zajímalo, jak Jelen oslaví deset let na scéně. „Oslavy už vlastně začaly tím, že jsme si vydali novou desku. Chtěli jsme si nadělit nové písně. Bylo to dělané fakt pro radost. Chtěli jsme deskou vzdát poctu muzice a všem, kteří nás po celou tu dobu inspirovali. Na desce je spousta hostů. Pracovně jsme tomu říkali Jelen a hosté. Když jsme slyšeli ty písně pohromadě, jak je každá jiná, tak jsme tomu začali říkat Jelení guláš. Pak jsem byl až překvapený, když jsem slyšel, jak to hezky zní pohromadě. Není to tedy guláš, je to dobrá deska. Podařilo se nám tam dostat lidi, kteří jsou pro nás důležití, které máme rádi a ke kterým vzhlížíme. V jedné písni je tam Jura Pavlica s Hradišťanem, což je pro nás velká radost. Chtěli jsme, aby píseň Miluji tě zněla folklorně a byl tam cimbál. Nikdo lepší, než Hradišťan na to není. V další písni je Robert Křesťan s Druhou trávou. Je to velký vzor pro mě jak hudebně, tak i textově. On je nedoceněný zpěvák, který sice není úplně typický, ale dokáže do zpěvu dostat emoce. To se mi moc líbí. Přizvali jsme na desku také kámoše z Rybiček 48, aby byla trochu party k těm desetinám.

I můj brácha tam zpívá. Dřív jsme spolu hodně zpívali, teď má punkovou kapelu. Hodně jsme spolu jezdívali do Irska, protože tady se tenkrát nemohlo hrát na ulicích. Chtěli jsme si to někde vyzkoušet. Měli jsme rádi irskou muziku. Máme odtud spousty zážitků. Hráli jsme tam i v klubech. Potkali jsme tam super kamarády. Tak jsem si říkal, že by bylo hezké něco s bráchou natočit,“ řekl Jindra Polák. Mluvil také o chystané O2 aréně. „Jak je nás hodně a máme velké rodiny, tak jsme chtěli, abychom se tam všichni vešli. Ta O2 aréna se nabízela. Všichni se na to těšíme. Pomalu už začínám být nervózní. Aréna je trochu specifická. Vlastní ji nějaká firma, se kterou se to většinou spolupořádá. Jsou tam přísná pravidla. Když jsme se rozhodli, že to chceme udělat tam, tak náš manažer tam zavolal, zjistil se termín a všechno se domluvilo. Ono to bylo vtipné. Domluvil to na 2. prosince a vůbec netušil, že já ten den mám narozeniny. Oslava 10 let Jelena, je vlastně má narozeninová party,“ přiznal zpěvák. Dodal, že kapela na koncertech nikdy moc neřešila vizuální show. Tentokrát se ale fanoušci kapely mají rozhodně na co těšit. O vizuál se postará kamarád kapely Matyáš Vorda, který už v O2 aréně dělal vizuál pro mnoho hudebních umělců.

Řeč přišla také na jídlo. „Jsem vegetarián. Má žena taky. Pustila se do toho se mnou. Ale třeba ze svíčkové, která bývá nejnáročnějším jídlem na přípravu, ve chvíli, kdy vynecháte maso, jde o takové jednoduché, rychle připravené jídlo. Nejím ani ryby. Třeba k Vánocům kapra nemám. Jsem hodně populární u návštěv, protože mám hodně rád smažený celer. Mně to fakt chutná. Co se týče mléčných výrobků, tak ty si dávám. Já jsem měl hodně blízko i veganství, i když vegan úplně nejsem. Hodně se omezuji. Mám rád věci se zapečeným sýrem. Tam zatím není žádná adekvátní náhrada. To ještě nikdo nevymyslel. Já jim fandím, furt doufám, ale zatím to dělají fakt hnusné,“ přiznal Jindra Polák. Další dotazy jen pršely. 

Doma u Milevska

Jednoho z návštěvníků zajímalo, jak se zpěvákovi líbí v jižních Čechách nedaleko Milevska. „Na to místo jsem se dostal náhodou. Původně jsme hodně jezdili do západních Čech, kde tchán má chalupu a má žena tam jezdila celý život. Paradoxně jsme pak zjistili, že jeho to hrozně provázané s Kovářovem a Milevskem. Shodou okolností se to na tom západě jmenuje Bernartice. Zjistili jsme, že když odtud odsunuli Němce a zalidňovalo se to, tak strašná spousta lidí tam přišla z Kovářovska, Milevska a z okolních míst. Dodneška sem jezdí za příbuznými. Nakonec jsme si s rodinou vybrali tohle místo. Hodně se mi tu líbilo a byla tu i nějaká historie spojená s Kelty. Chtěli jsme bydlet na malé vesnici, ale ne úplně odříznutí od světa. Chtěli jsme otevřenou krajinu, ale ne placatou. Chtěli jsme, aby to vypadalo jako na naší chalupě. Už jsme tu čtvrtým rokem a jsem moc spokojený. Fungovalo to od začátku i s lidmi. Jenom jsem zíral. Byl jsem přeci-jen pražská naplavenina. Většinou, když se takhle někam přestěhuje Pražák, a ještě ho lidé slyší v rádiu, tak jsou dost opatrní a já je úplně chápu. Byl jsem šťastný, jak to tam krásně od začátku zapadlo a všichni byli milí,“ uzavřel Jindra Polák.

Ozvalo se, že i se zpěvákem Jelenů jsou sousedé spokojeni. Na úplný závěr přinesla Lenka Bečková dort k deseti letům kapely Jelen. Zpěváka to moc potěšilo a hned nahrál s lidmi video na Instagram kapely Jelen.

Následovalo dlouhé focení s návštěvníky komunitního večera. Celý večer byl propojen s písničkamu Jelenu, které Jindra Polák zahrál v unplugged verzích. Návštěvníci si je pozpěvovali. V příštím roce je v komunitním centru plánovaná výstava manželky Jindry Poláka, která ráda fotografuje.

Víc z besedy bude ve středu v Jihočeskýich týdenících.