Na start závodu 1000 Miles Adventure jste se postavil už počtvrté. Co vás i po předchozích zkušenostech motivovalo vrátit se znovu na trať?

Je to pro mě v Čechách a na Slovensku pořád nejextrémnější závod s velkou prestiží a sledovaností. Navíc jsem variantu ze Slovenska do Čech po jižní trase ještě nikdy nejel.

Čím je specifická a v čem se liší od severní trasy?

Tak jede se jihem. Na Slovensku je až do prvního kontrolního bodu delší o skoro 100 kilometrů, což je kvůli zákazům trochu těžší. Navíc vede oblastmi, kde je lepší se moc nezdržovat.

Před odjezdem vás potrápily komplikace s přepravou kola vlakem. Problesklo vám hlavou, že by letošní start mohl být ohrožený?

V koutku duše malinko ano, ale vyrážel jsem s dostatečným předstihem a měl jsem hned připravené záložní varianty. No a České dráhy vždycky překvapí. Nakonec vyšly vstříc a vše se vyřešilo.

Na trase dlouhé 1 632 kilometrů člověk zažije ledacos. Jaké okamžiky byly letos nejtěžší – fyzicky i psychicky?

Za ty roky, co se těmto závodům věnuji, jsem už ostřílenější. Asi nejtěžší bylo dostat se včas ze zakázaných úseků a poslední den, kdy přišly bouřky. To dalo zabrat. No a samozřejmě nastoupat těch skoro 34 000 metrů.

Naopak, který moment nebo místo vám utkvěly v paměti jako nejkrásnější?

Těch bylo hrozně moc, ale nejvíc asi chvíle, kdy jsem se potkal s manželkou, která šla s kamarádkami Stezku Českem. V Lanžhotě, kde se trasy na pár kilometrů spojovaly, se nám to povedlo – to nevymyslíš. Já měl najeto přes 800 kilometrů a Milča nachodila asi 85 kilometrů. Dali jsme si oběd, já tedy dva, a každý jsme si pak pokračovali svou vlastní trasou.

Do cíle jste dorazil za 9 dní, 23 hodin a 1 minutu a obsadil skvělé 12. místo. Překvapil vás tento výsledek, nebo jste si na podobné umístění věřil?

Vždycky si věřím na co nejlepší výsledek. Plán byl dostat se pod 11 dní, ale hlavně celý závod dokončit. Musím přiznat, že když v cíli zaznělo „9 dní…“, byl jsem ohromně šťastný. Je to pro mě trochu sci-fi. Oproti loňsku jsou to dva dny zlepšení.

Jak během takového závodu funguje režim spánku, jídla a odpočinku? Máte vše dopředu naplánované, nebo se rozhodujete podle situace?

Konzultoval jsem to dokonce i s AI a plány jsem měl podobné jako letošní druhý muž závodu Tomáš Novotný. Samozřejmě ale vždycky do toho něco hodí vidle a člověk musí reagovat podle situace.

Zažil jste během závodu nějakou krizovou situaci – technický problém, nepřízeň počasí nebo chvíli, kdy jste si říkal, že by bylo jednodušší skončit?

Počasí se letos, musím říct, povedlo. Mezi přeháňkami jsme až na poslední noc prokličkovali v pohodě. Pár technických problémů sice bylo, ale podařilo se je opravit nebo vyřešit a moc mě nezdržely. To k takovým dlouhým závodům prostě patří. Nejsem typ člověka, který by něco vzdával, raději hledám cestu, jak pokračovat.

Na trati jste strávil téměř deset dní. Co se člověku během tak dlouhé cesty honí hlavou? Je čas přemýšlet, nebo se soustředíte jen na další kilometr?

Radši bych řekl devět dní a něco. Nejdřív je to takové vysypání popelářského vozu a potom se v průběhu závodu začala rodit vidina, že by na začátku výsledného času mohla být devítka. To byla obrovská motivace. A samozřejmě potkat Milču, to bylo úplně nejvíc. Možná i díky tomu tam ta devítka nakonec je.

Říkal jste, že jedním z cílů bylo dát si v Třebeni legendární bramborák a pivo. Chutnaly po takřka deseti dnech v sedle opravdu tak dobře, jak jste si představoval?

Ani nevíte jak. Byly neskutečné a pivo bylo dokonce točené. Takže jsme to s klukama oslavili a byli jsme rádi, že se nám to povedlo.

Kolik kilometrů jste během přípravy na letošní ročník najel a jak náročné je skloubit trénink s běžným pracovním i osobním životem?

Asi něco kolem 4 000 kilometrů. Vím, že to není moc, ale víc jsem nestihl. Dost času mi na jaře zabral také fotbal.

Máte po letošním úspěchu chuť postavit se na start 1000 Miles Adventure znovu, nebo si teď od extrémních závodů na nějaký čas odpočinete?

Jak se říká, s jídlem roste chuť. Na podzim jsem přihlášený na Bohemia Divide a příští rok se 1000 Miles pojedou jen po České republice, navíc budou o kousek delší. A to jsem ještě nejel.

Za sebou máte extrémní cyklistickou výzvu, teď vás čeká návrat na fotbalové trávníky. Jak se těšíte na novou sezonu ve strakonickém béčku, které bude nově působit v 6. lize?

To bych řekl, že je také moje výzva. Těším se. Zvýší se konkurence a budu muset ještě více zamakat, abych si místo v sestavě zasloužil. Měl bych u béčka působit jako hrající asistent, tak doufám, že se nějaké ty minuty povedou. Uvidíme.

Věříte, že vám kondice získaná během 1000 Miles pomůže i ve fotbale, nebo jsou to přece jen úplně odlišné disciplíny?

No, občas bych to kolo na hřišti potřeboval, abych byl rychlejší. Ale snad to nahradím zkušenostmi, ty se také hodí. Jinak jsou to samozřejmě odlišné disciplíny, i když vytrvalost se hodí.

Jaké budou podle vás cíle strakonického béčka v premiérové sezoně v 6. lize a na co se mohou fanoušci těšit?

Doufám, že ty nejvyšší. Rád bych, abychom navázali na výkony z minulé sezony a pohybovali se v horních patrech tabulky. Jak se říká, je to kulaté… A když bude i trochu štěstíčka, může se stát cokoliv.