Jak se zrodila vaše účast na Carpathian Mountain Race? Co především vás na tomto závodě přitahovalo?

Původní plán byla krátká varianta Slovakia Divide, ale shodou několika náhod se z toho stala dlouhá varianta, a o to větší výzva.

Připravoval jste se nějak, nebo jste si věřil a ponechal to náhodě? Co je vůbec pro zvládnutí takového extrémního závodu nejdůležitější?

Připraven jsem byl, i když se přiznám, že to mohlo být lepší, ale ponechat to náhodě by byl nerozum. Věřil jsem, že nohy si něco pamatují, a přípravu jsem proložil fotbalem, turistikou a samozřejmě kolem.

Jak byste charakterizoval trasu? Která místa vám utkvěla v paměti?

Jak organizátor deklaroval, že se jedná o nejextrémnější závod v Evropě, měl pravdu. Míst, která jsem viděl a která mi utkvěla v paměti, bylo hrozně moc. Vzhledem k tomu, že jsme si ani na chvilku neodpočinuli, mohu říct, že celá trasa.

Existují nějaké speciální věci, bez kterých byste si takový závod nedokázal představit? Jaké vybavení jste použil?

Spoléhal jsem se na osvědčené vybavení – perfektně připravené kolo od BikeFactory, mazání od Angry Beards, vlhčené ubrousky, spacák od Kwaku, poprvé filtr na vodu a velkou dávku štěstí. Musím přiznat, že jsem ze závodu měl obrovský respekt.

Jak jste řešil stravu a pitný režim během závodu, když jste byl většinu času mimo civilizaci?

Vzhledem k tomu, že některé úseky byly dlouhé i sto kilometrů bez jakékoli možnosti cokoliv doplnit, musel jsem plánovat hodně dopředu a vzít si dostatek jídla a pití, kde to šlo. Škvarky a podobné laskominy to jistily. Bylo třeba plánovat i tak, že dvacet kilometrů můžete jet čtyři hodiny, protože trasa byla opravdu náročná. Bral jsem si tedy jídlo na den a půl.

Co pro vás bylo tím nejintenzivnějším zážitkem?

Celý závod byl opravdu intenzivní zážitek, ale setkání s medvědy deset kilometrů před cílem převršilo všechno, co jsem zažil. I setkání s pasteveckými psy a spánek pod širákem ve dvou kilometrech nad mořem byly nezapomenutelné.

A byl jste psychicky připravený na setkání s medvědy? Byli větší hrozbou než pastevečtí psi v Rumunsku?

Bral jsem to tak, že vidět medvěda bude zázrak. Když se v přírodě chováte tak, aby vás bylo slyšet (měl jsem rosničku), riziko střetu nehrozí, protože nehrozí leknutí. S pasteveckými psy to bylo horší – riziko konfliktu bylo daleko větší, protože trasa vedla několikrát přes území s ovčími nebo kravskými stády. Stalo se, že psi zaútočili a prokousli plášť, já měl štěstí a projel jsem bez úhony.

Které úseky trati byly nejtěžší? Kde jste si musel sáhnout až na dno svých sil?

Je těžké říci. Na Slovensku byly úseky, kde se ve vysoké trávě nedalo jet i několik desítek kilometrů, pak byla otevřená pole ve 45 stupních, což bolelo. Maďarsko mělo být oddych, ale muselo se šlapat, aby se dohnala ztráta ze Slovenska. V Rumunsku nebylo nic zadarmo – kolikrát jsem tlačil třikrát za den na „Sněžku“. Deště udělaly své a z kopce se nedalo jet. Loterie s pasteveckými a toulavými psy také dala zabrat.

Jak jste se během závodu vyrovnával s fyzickou a psychickou únavou? Co vám pomáhalo udržet motivaci pokračovat?

Musím říci, že díky respektu k náročnosti trasy, jsem jel z lehce zataženou ruční brzdou, takže to bylo také vzhledem ke zkušenostem z Transcontinental Race snesitelné. Navíc motivace dokázat něco, co nikdo předtím nedokázal, byla velká.

Kde jste nocoval? Podařilo se vám vždy něco najít, abyste nemusel spát pod širákem?

V 90 procentech jsem spal pod širákem. Snažil jsem se najít přístřešky, ale povedlo se mi spát i pod střechou a v teple.

Skončil jste na osmém místě, což je fantastický výsledek. Byl jste s tímto umístěním spokojený, nebo jste si stanovil ještě vyšší cíle?

Mým cílem bylo dokončit závod a v pořádku se dostat domů. Umístění beru všemi deseti a s pokorou. Ujet 1911 kilometrů s převýšením 40 251 metrů za třináct dní je super výsledek.

Jak jste se cítil po dokončení závodu? Co prvního jste udělal po dojezdu?

Měl jsem pocit, že jsem dokázal něco neuvěřitelného, a hned jsem začal řešit cestu domů, což byl další závod po závodě. Cesta domů byla také náročná.

Proč?

První dva vlaky nás nevzaly, až ten třetí. Cesta domů trvala skoro den a půl.

Jak byste srovnal Carpathian Mountain Race s Transcontinental Race? Co bylo jiné, nebo naopak podobné?

Oba závody jsou extrémně náročné, každý trochu jinak, ale tento závod asi předčil vše, co jsem doposud zažil.

Jaké nové zkušenosti jste získal během Carpathian Mountain Race, které jste nezažil během Transcontinental Race?

Naučil jsem se přežít v přírodě bez možnosti doplnit zásoby skoro sto kilometrů s extrémním převýšením. Poprvé jsem použil filtr na vodu.

Máte v plánu se do budoucna zúčastnit ještě nějakých dalších extrémních závodů? Pokud ano, jaké další výzvy vás lákají?

Jak už jsem řekl, tento závod přebil vše, co jsem doposud na závodech zažil. Říci si teď, že chci dokázat něco víc, bude hodně těžké – to bych asi musel jet na Měsíc. Musím také brát ohled na rodinu, hlavně na manželku, která se mnou všechny závody prožívá a potřebuje si trochu odpočinout. Uvidíme, co mi doma projde.