Ovlivnil jste za 30 let z pozice ředitele více školu, nebo škola více ovlivnila vás?

To je docela těžká otázka. Jsem přesvědčený o tom, že ovlivňování bylo vzájemné. Volyňské škole jsem obětoval nejlepší léta svého profesního života, ovšem v žádném případě toho nelituji. Musím říci naprosto otevřeně, že jsem měl štěstí na lidi okolo sebe. Ať už to byl v letech 1990 – 1997 můj první zástupce Lubomír Jelínek, tak i dosavadní zástupce Petr Červený. I tým lidí, který se tady na škole potkal a jehož složení jsem měl možnost ovlivnit, se vždy vyznačoval tím, že držel pohromadě. Také zde vždy panoval hezký vztah vůči studentům, čemuž určitě nahrávalo i to, že jsme na malém městě. Museli jsme tady spolu žít, což bylo přínosné pro obě strany.

Jakých těch 30 let ve funkci bylo?

Určitě to byla hezká léta, i když by se našel také nějaký černý mráček. Ale při vzpomínání vždy převažují především pozitivní věci. Ovšem přiznávám, že mě potkalo i několik těch špatných, které mě mrzí, ačkoli jsem je nemohl ovlivnit. Velmi smutný byl případ, kdy zemřel náš student na meningitidu. Bylo to pro mě obrovské trauma, s nímž jsem se vyrovnával několik let. Vážím si však toho, že rodiče k nám na školu přihlásili svého druhého syna, který u nás absolvoval i vyšší odbornou školu a dnes je velmi úspěšný ve firmě na Českobudějovicku, odkud pocházel. Tři desítky let jsou velký kus života a měl jsem štěstí, že pozitivních věcí bylo mnohem více.

Co jste se naučil, že je v pozici ředitele nejdůležitější?

Myslím, že člověk v této funkci musí mít vyvinutý smysl pro spravedlnost. Vždy jsem se snažil měřit všem stejně, i když to někdy možná tak nevypadalo. Dále je potřeba mít úctu ke kolegům, ale svým způsobem i ke studentům. Ti nejsou pouhým objektem ke vzdělání, ale mladými lidmi, kteří zde prožívají svá bouřlivá léta od 15 do 19 let. Je proto potřeba k nim přistupovat s úctou a respektem, což se nám podle mě daří. Na druhou stranu je nutná i určitá dávka přísnosti a míra jistého vyvažování.

Jak jste se do vedení školy dostal? Souviselo to se změnou režimu v roce 1989?

Pochopitelně. Ve 26 letech, za standardní situace, která panuje dnes a panovala i před rokem 1989, se člověk v takto mladém věku ředitelem nestává. Neměl jsem ale vůbec ambice dělat ředitele, měl jsem se stát zástupcem zmíněného Lubomíra Jelínka, který na naší škole třicet let učil. Je rovněž autorem řady učebnic dřevěných konstrukcí a stavební mechaniky. Měl sedm let před důchodem a nechtěl se dohadovat s lidmi, se kterými mnoho let spolupracoval. Nakonec jsme si v roce 1990 pozice vyměnili – já se od 1. února stal ředitelem a on mi dělal zástupce. Což byla obrovská výhoda, byl jsem velmi mladý a možná i bouřlivější, díky němu jsem však měl v zádech člověka, jenž byl rozvážný a prostředí na škole dokonale znal. S jeho velkou pomocí jsem začal prosazovat změny, které se časem ukázaly jako velmi povedené a které se zúročují při setkáních v rámci výročí školy, kdy se do Volyně sjede kolem dvou tisíc absolventů, jako tomu bylo třeba loni na podzim.

Když to nyní hodnotíte zpětně – byl jste na funkci ve 26 letech připravený?

Tehdejší porevoluční doba nahrávala změnám. Přiznávám, že jsem někdy bojoval i s vlastním otcem, který se mě snažil usměrnit, abych různé věci řešil jinak a ne hlavou proti zdi. Znovu musím zopakovat, že jsem měl štěstí na zkušenějšího kolegu, právě přes něj jsem potřebné zkušenosti získával. Kdybychom tehdy oba byli mladí, asi bychom to nezvládli. Dnes to vidím z opačné strany a představa, že by tady se mnou „cvičil“ šestadvacetiletý kolega… I pro kantory to tehdy musel být oříšek a leccos museli jistě překousnout. Za to si zaslouží můj obdiv, i když tenkrát jsem to tak třeba neviděl. Ale dnes vnímám, že to od nich byla velká míra tolerance. Také oni tenkrát viděli příležitost, jak se prosadit. Díky Lubomíru Jelínkovi jsem měl zpětnou vazbu a byl jsem ochotný naslouchat i starším kolegům, což je také důležitá vlastnost.

Nakolik vás zodpovědnost spojená s ředitelskou funkcí ovlivnila?

Ovlivnila mě určitě. Byl jsem postavený do nové pozice a musel jsem přijímat rozhodnutí, která kolegové dělat nemuseli. V každém případě se u mě začal vyvíjet smysl pro odpovědnost. Byl jsem zvyklý zodpovídat sám za sebe, maximálně za svoji rodinu, a najednou jsem zjistil, že svým chováním nebo rozhodnutím mohu ovlivnit šedesát mých nejbližších spolupracovníků. Nad tím už člověk musí přemýšlet. Stává se mi i dnes, že se v noci probudím a musím si něco jít napsat, abych to nezapomněl.

Kolikrát jste pocítil únavu z funkce ředitele? 

Určitě je výhoda, že jsou tady mladí lidé plní energie. To je pro nás učitele impuls, díky kterému dochází i k jakémusi „dobíjení baterek“. V mých začátcích byla doba radikální, všechno se měnilo. A to, co je dnes sešněrováno spoustou předpisů a nařízení, se řešilo zdravým selským rozumem a bylo to také správně. Dělat ředitele školy je co se týče energie určitě jiné, než být třeba ředitel hospicu nebo nemocnice.

Co rozhodlo, že jste život spojil právě s volyňskou průmyslovkou?

Mám v aprobaci matematiku a deskriptivní geometrii. V devadesátých letech minulého století se deskriptiva na gymnáziích učila pouze jako volitelný předmět, takže jsem ve Volyni na průmyslovce viděl příležitost neučit jen matematiku, ale i druhý předmět mé aprobace.

Jakou jste si dělal představu o tom, jakou školu chcete vybudovat a nakolik se vám to daří?

Usilovali jsme vždy o to, aby se nepokazila pověst školy. To je totiž velmi křehký přívlastek. Buduje se mnoho let a pak stačí jedna nepovedená věc a najednou je dobrá pověst pryč. Škola měla vždy nadregionální význam, už od svého založení na konci 19. století – studovala zde spousta lidí ze Podkarpatské Ukrajiny, ze Slovenska, z Moravy i z celých Čech. Nadregionální charakter a dobré jméno jsme se vždy snažili zachovat, protože to s sebou přináší další výsledky. Třeba v tom, že školu díky dobré zkušenosti vystuduje několik generací z jedné rodiny. Máme i řadu případů, kdy zde studuje několik sourozenců. Vždy říkám, že když nám rodiče svěří jedno dítě, mohou se splést. Ale když nám dají dvě, tři nebo dokonce čtyři, tak to už nám opravdu věří a spoléhají, že jsme dobrá škola. Snažíme se pro školu pracovat srdcem, aby do ní studenti chodili rádi a měli pocit, že je dobře připraví. Proto také hodně investujeme do nejnovějších technologií, abychom absolventy připravili co nejlépe do praxe a pro život.

Vzpomenete si na nějaký nejsilnější nebo nejzásadnější okamžik z těch tří dekád?

Je velmi těžké něco vybrat. Pyšný jsem skoro na všechny studenty. Řada z nich jsou odbornými asistenty na vysokých školách, ředitelé a majitelé firem, také například ředitelem výzkumného ústavu Forintec v Kanadě, podnikají v řadě evropských zemí nebo dokonce na Novém Zélandu a celkově jsou v životě úspěšní, leckdy víc než jejich učitelé. Ale tak by to mělo fungovat, člověk by se měl radovat, že ho děti překonaly a jsou úspěšné. Proto třeba poskytujeme studentům, kteří jdou na vysokou školu, jakýsi „pozáruční servis“. Znamená to, že pokud mají v některém z předmětů problémy, mohou nás kontaktovat a snažíme se jim pomáhat i v dalším studiu.

Co se týká profesních úspěchů, od roku 1996 se podařilo vytvořit dobré zázemí s vyšší odbornou školou a navázat spolupráci s Technickou univerzitou ve Zvolenu, která má od roku 2005 při škole detašované pracoviště a Volyně je nejmenším univerzitním městem v České republice. Letos tedy bude patnáctileté výročí, kdy se ve škole ukončuje studium ve dvou bakalářských programech. To jsou úspěchy, které školu posouvají z pohledu odborné veřejnosti velmi vysoko, stejně tak pořádání odborných mezinárodních konferencí. Na začátku dubna nás čeká již 24. ročník konference „Dřevostavby“, na které budou přednášet odborníci z Norska, Kanady, Švýcarska, Velké Británie, Finska, Slovenska, Slovinska, Rakouska, Německa a pochopitelně z České republiky. Z odborného hlediska by se mělo jednat o mimořádně zajímavý ročník. Mohu tedy říci, že v současnosti mám jako ředitel, byť „jen“ střední školy, spoustu přátel v akademické sféře.

Při tom všem však člověk nemůže hledět na čas. Jsem členem Vědecké a umělecké rady Technické univerzity ve Zvolenu, aktivně zapojen ve Svazu podnikatelů ve stavebnictví, ve Společenství dřevozpracujících podniků ČR a navíc jsem 12 let byl členem Akreditační komise pro vyšší odborné vzdělávání. To se pak nemůžete dívat na hodinky a musíte často upozadit rodinu. Ale na rodinné zázemí jsem měl štěstí, bez něj by se funkce ředitele zastávat nedala.

Myslíte si, že vztah bývalých studentů a volyňské průmyslovky je v něčem mimořádný oproti jiným školám?

Jsem o tom přesvědčený! Sám jsem chodil na jiný typ školy, a když se nás na srazu z dvaatřiceti sejde dvacet, je to úspěch, ale v deset večer nás už je tak jen šest nebo osm. Když sraz abiturientů pořádá volyňská škola, z dvaatřiceti chybí dva a i o půlnoci jsou přítomni téměř všichni. Přikládám to výjimečné budově a tomu, že se naši absolventi pohybují v jednom oboru. Soudržnost je tady úžasná, koneckonců je to vidět i na výročích školy pořádaných každých pět let. Přál bych každému řediteli, když se shání finanční prostředky na to, aby výročí proběhlo důstojně, aby byl ve stejné situaci jako my.

Co je pro vás jako ředitele nejdůležitější?

Aby všichni studenti byli úspěšní, a to nejen ve studiu, ale i celkově v životě. Mám radost, když pozdě večer odcházím domů a vidím, že svítí obě tělocvičny, počítačová učebna, posilovna, dílna, řezbářský ateliér… To je pro mě signál, že instituce žije a není to jen o kantorech na stupínku a studentech dole pod stupínkem. Máme snahu stmelit společný život dohromady. Aby učitelé i studenti chodili do školy rádi. Škola je živý organismus a přiznávám, že mě leckteré starosti studentů i kolegů dokáží zasáhnout.

Co před sebou máte jako nejbližší cíl?

Momentálně připravujeme novou spolupráci s partnery z Norska. Také díky programu Erasmus+ posíláme studenty na praxi do Španělska, Anglie, Německa, Slovinska nebo na Slovensko. Pro studenty je to výborná motivace, osvědčilo se nám to. A teď se nám právě otevírá možnost z Norských fondů posílat studenty na stáž do Norska. Z dalších plánů je to příští rok jubilejní 25. ročník konference „Dřevostavby“, který chceme pojmout ve větším rozsahu. A dlouhodobějším cílem je vytvořit z městské sýpky muzeum dřevařství, k čemuž by mělo dojít v horizontu dvou až tří let. Dál samozřejmě chceme udržet úroveň školy. S tím souvisí jeden velký úkol, který přede mnou stojí, a tím je začít s postupnou personální obměnou. Ovšem tak, aby odcházející kolegové pokud možno i nadále učili alespoň pár hodin a mladším kolegům předávali své zkušenosti. Čeká nás generační výměna a já chci, aby proběhla kontinuálně a nijak se neprojevila na kvalitě výuky a pověsti školy.