Ředitel předává zkušenosti

Původním povolám stavař z volyňské průmyslovky se již v mladých letech angažoval v ochotnickém divadle. Od 1976 byl členem divadla Studio Volyně jako technik. „Hrál jsem jen jednou a to mrtvého tatínka ve skříni,“ vtipkuje Houzim. Za starosty Václava Hadraby nastoupil v roce 1991 do městského kulturního střediska. „Byl jsem tehdy požádán přímo starostou a tajemníkem, zda bych nechtěl dělat vedoucího v MěKSu. Nejdřív jsem si to rozmýšlel a pak jsem řekl, že to na nějakou dobu zkusím. Ta doba se protáhla až do letošního roku,“ říká oceněný ředitel Volyňské kultury, který mohl již 7. září odejít do důchodu, ale neodešel, protože své zkušenosti nyní předává svému nástupci. Tím se stal známý muzikant Petr Mecák. „Myslím, že je to dobrá volba,“ dodal Jiří Houzim.

Kino dalo kultuře nové možnosti

V porevoluční době, kdy Jiří Houzim nastoupil, se děly neustále nějaké změny. „Sídlili jsme v renesanční radnici a měli sál Na Nové. To bylo všechno. Muzeum a knihovna se ke kultuře přidaly až za starostky Lenky Nestřebové. Snažili jsme vyřešit kino a uvažovali, jestli se vrátí do synagogy nebo jinam. Promítalo se v areálu školy v přírodě. Bylo to sice dost daleko, ale lidi tam kupodivu chodili. Nevědělo se ale, jak dlouho bude ještě škola v přírodě fungovat, proto jsme hledali řešení. Nakonec jsme zakotvili v bývalé zasedačce městského úřadu, která se přestavěla na kino. Vybavení tehdy sehnali díky dobrým vztahům přes ředitele pražského multikina Galaxie v Hájích. Zde koupili Volyňští celé technologické vybavení, prostorový zvuk, sedačky, všechno, co se dalo v Praze rozebrat. „Vždycky jsme tam dojeli s klukama, kteří zrovna měli čas a byli ochotní pomoci. Vesměs to byli kamarádi. Na kultuře nás bylo málo. Takže tři až čtyři kluci jsme vyrazili rozebrat, co se dalo. Měli jsme kamion spřátelené firmy, který nám rozmontované věci převezl do Volyně. To celé stálo komplet půl milionu. A je to tu dodnes včetně zvuku a sedaček. Stavební úpravy stály deset milionů. Ale získali jsme pěkný kinosál, který hojně využíváme a nejen na promítání,“ vzpomíná Houzim. Tehdy se rozmýšleli, zda pořídit i 3D techniku, ale kvůli financím to neudělali. „Nemyslím si, že by to byla kdovíjaká ztráta. Jde hlavně o obsah,“ vysvětluje své tehdejší rozhodnutí ředitel kultury.

Velkorysá podpora spolků se vyplatila

Ve Volyni se vždy hrálo kvalitní divadlo a v současné době tu stále velmi dobře funguje několik souborů. Dokonce se zde koná každoroční soutěžní přehlídka amatérských divadel, odkud ti nejlepší postupují do celonárodního kola v Hronově. Jak je možné, že tak malé město pořádá tak prestižní záležitost? „Protože je tu podpora divadla a vždycky byla. Přehlídka se konala nejprve v Třebíči, kde to fungovalo dobře, ale skončil tam tahoun a šéf souboru a přihlásili se o ni v Děčíně. Tam ale některé věci nefungovaly, a tak Nipos Artama – organizace zaštiťující amatérské divadlo po celé republice, vypsala výběrové řízení na pořádání přehlídky. Přihlásila se čtyři města a vyhrála Volyně,“ popisuje vznik divadelní přehlídky Piknik Jiří Houzim.

A proč právě Volyně? „No protože tu byla záruka, že se o to naše kultura a ochotníci dobře postarají a dodnes se na přehlídce stále podílejí. Všichni o té spolupráci a dobrých vztazích věděli. Město vytváří podmínky a je garantem. Divadelní soubor Piki je nositelem grantu a pomáhá jim organizace Nipos Artama a volyňský soubor Vodvas. My zajišťujeme prostory, techniku, ubytování a stravování,“ říká Jiří Houzim.

Faktem je, že v třítisícové Volyni se pořádají koncerty na koupališti, plesy v sále Na Nové, taneční soutěže a workshopy a mnoho dalších akcí. Když si pozorný pozorovatel pročte, kdo je pořadatelem, zjistí, že to jsou spolky a jednotlivci ve spolupráci s příspěvkovou organizací Volyňská kultura. A akce tu pořádají nejen místní, ale také kulturně zaměření lidé z jiných obcí včetně nedalekých Strakonic. A odtud jezdí do volyňských souborů i herci. „Asi tu našli partu lidí, kteří chtějí hrát podobné věci a vybírají dobré hry. Je to pochopitelně i o režisérech, za kterými herci jdou,“ podotýká Houzim. Jeho podpora při pořádání hudebních, tanečních a divadelních akcí je tu i díky vzájemné spolupráci. Existuje dohoda s divadelními ochotníky, kteří odehrají zdarma dvě představení ročně a aktivně se podílejí na pořádání akcí pro děti například při Šibřinkách a za to celoročně užívají zdarma kinosál ke zkouškám třikrát v týdnu. „Divadla tu zkouší i o víkendech a mají rozepsané zkoušky na celý rok po dnech. Soubory se domluví mezi sebou a mohou se prostřídat. Od čtyř odpoledne tu zkouší i s dětmi než začíná kino,“ vysvětluje systém spolupráce se spolky Jiří Houzim.

Funkční systém je důležitý

Ve Volyni se snaží, aby si akce příliš nekonkurovaly. „Pořídili jsme elektronický kalendář, který využívají ti, co dělají kulturní akce. Tedy muzeum, Volyňská kultura, pořadatelé, kteří využívají sály, ale i knihovna. Lze do něj nahlížet i na úřadě, kvůli svatbám, a hlavně kvůli tomu, aby nedocházelo k časovým konfliktům při pořádání akcí. Funguje to od září a docela dobře,“ oceňuje Jiří Houzim.

Pořady vybírá sám, ale spolupracuje i s kamarády, kteří pracují v kultuře v jiných městech. Konzultuje s nimi, co by se hodilo do menšího města nebo jede s místním souborem na přehlídky, kde divadla vidí a vybere. „Návštěvnost pozvaných profesionálních divadel je skvělá, ale amatérská divadla, pokud to nejsou ta naše, mají návštěvnost horší. Pokud tu soubory nemají přátele a neosloví někoho z místních,“ postěžoval si Jiří Houzim trochu. A proč do Volyně zve amatérská divadla? „Protože je to důležité pro podporu ametérského divadla jako takového. Je to jeden z fenoménů v naší republice,“ říká.

A na otázku, zda jej skoro po třiceti letech ještě tahle práce baví, odpověděl upřímně: „Jak kdy. Už jsem unavený. Můj koníček bylo divadlo a ten se spojil se zaměstnáním. Částečné vyhoření tu je. Především jsme dělali dřív kulturu, teď děláme spousty papírů. Je to tím, že neplatí ústní dohody, nic se nedá dělat beze smluv, každý se jistí proti všemu. Čas se naplnil a 29 let stačilo. Dobře bylo vypozorováno, že pracovní život do šedesátky je tak akorát. Pak už je většina lidí opotřebovaných. Když mají chuť a slouží zdraví, tak si mohou ještě přivydělat, ale odchod do důchodu v pětasedmdesáti? Toho se při našem životním stylu snad dožije pár lidí. Jsem jednoznačně pro včasnou generační výměnu. Nejvíc se těším na to, že budu dělat to, co chci a ne to, co musím.“

Mnoho lidí si může myslet, že právě v oblasti kultury si člověk může dělat, rozhodovat a vybírat to, co chce. Obzvlášť, když je ředitelem. Ale opak je pravdou. „Musím vybírat to, co chtějí lidi, a ne to, co se líbí mně. Jo, kdyby lidi chodili a říkali, co chtějí. My děláme především servis pro spolky a organizace a vždycky je lepší, když zájem vzejde zdola než trefovat se do toho, co by lidi chtěli. To je velký problém a dnes mám pocit, že nechtějí nic a stačí jim televize. A když už něco chtějí, tak jsou to hvězdy, na které nemáme peníze. Doba se mění. Dnes je nejúčinnější a nejlevnější propagace přes facebook a internet. Plakátovací plochy a noviny jsou pro starší generaci. Chytré mobily, emailové adresy na připomínky akcí. Tak to dnes funguje. Ideální byly zakázané akce. Ty byly plné, i když nemusely být kdovíjak kvalitní. Taky kolik těch písničkářů pak po revoluci skončilo…“

A co by poradil oceněný ředitel kultury po tak dlouhé praxi svému nástupci? „Aby dokázal udržet elán lidí, kteří chtějí něco dělat. Vytvořil jim prostor pro to, aby mohli dělat to, co chtějí. To si myslím, že je potřeba v občanské společnosti, kterou je nutné podporovat. Určitě i pevné nervy, protože dělat s lidmi není jednoduché.“