Jiří Řeháček rozdává humor plnými hrstmi. Na vlastní časopis šetří z důchodu
TÁBOR – Jiří Řeháček, bývalý novinář a také autor kreslených vtipů, které se objevují i v Jihočeských týdenících, vydal před nedávnem další číslo svého časopisu. Má název To chci a říká mu – občasník plný politického a společenského kresleného humoru a satiry. Není to úplně přesné, časopis, který občas vychází vlastním nákladem autora už tři roky, je plný nejen kresleného humoru, ale i textových vtipů. V duchu připomenutého bonmotu Jana Wericha: Smích chytré lidi léčí a jen blbce uráží. Jiří Řeháček z Tábora je hostem dnešního rozhovoru.
Byl vaším vzorem pro humoristický časopis někdejší Dikobraz?
Ne, to není můj vzor. S Dikobrazem jsem měl vždycky problém. Moje vtipy mi odtud vraceli, že nejsou vyzrálé. Později vznikl časopis Trnky brnky, ale ten zas byl na moje gusto příliš lechtivý. Dnes přispívám do časopisu Tapír Klubu kreslířů a humoristů a různě i jinam.
Jak početný je Klub kreslířů a humoristů?
Je nás v něm kolem šedesáti, třetinu tvoří karikaturisté a ostatní dělají kreslený humor, komiksy, jsou mezi námi i ilustrátoři dětských knížek. Sedmdesát procent členů jsou profesionálové. Dnes je ale těžké se někde uplatnit. Prakticky všichni kolegové si stěžují, že se o ně noviny a časopisy kdysi rvaly a dnes je nechtějí. Náš klub proto pořádá i společné výstavy, například v Karlových Varech. Ve Františkových Lázních byla mezinárodní výstava. Tak dvakrát, třikrát do roka se pak potkáváme na vernisážích a v létě společně jezdíme do kempu na Plumlov.
Kde se dnes dají časopisy s kresleným humorem získat?
Klub vydává šestkrát ročně zmíněný časopis Tapír, který je k dostání na stáncích i v elektronické podobě. Pak vychází několikrát do roka elektronický časopis Dr. Humor, který si lze za poplatek stáhnout. Na Slovensku mají časopis Voloviny, kde tak třetinu autorů tvoří Češi. Ten si lze objednat. České autory publikuje i chorvatský humoristický časopis Apollon, který zařazuje i české autory. Možnost je taky na internetovém portálu Seznam Média, který slouží veřejnosti pro publikování povídek, humoru, vtipů i satiry.
Je mezi čtenáři různých evropských zemí ve vnímání humoru rozdíl?
Není. Jen občas, když chcete vtip pochopit, musíte se trochu ponořit do tamního dění. Ale to i tady mi někdy lidi řeknou – já jsem to nepochopil. A když se zeptám – a četl jsi noviny?, tak odpověď zní: Ne, ty nečtu. A jestli se někteří nedávají ani na televizní zprávy, tak možná politickým vtipům neporozumí. Fakt je, že na některé politické vtipy někteří mí známí prskali. Třeba když jsem se trefoval do prezidenta Trumpa, že už se chová jako Rus a chce zabrat Grónsko. Možná byli v USA stejní vždycky… Zjistil jsem, že když chci, aby mi zůstali kamarádi, tak jednomu už neposílám vtipy o ANO, dalšímu kamarádovi, jehož syn si vzal Rusku, neposílám vtipy o Rusech. Posílám nové vtipy přes WhatsUpp lidem, kteří reagují a baví je to. A některým už vtipy neposílám, protože humor má potěšit, ne naštvat. Na nikoho se nezlobím, dělám si to pro zábavu jako takovou autoterapii. Vlastně jsem taky v určité bublině a s některými kamarády se prostě nebavíme o politice.
V jakých situacích vás vtip napadne?
V různých. Rychle si nápad zapíšu a doma ho pak u stolu zpracuju. Loni jsem nakreslil 370 vtipů.
Kde se vzala myšlenka vydávat časopis To chci?
Kdysi jsem chtěl vydávat noviny, tak teď aspoň časopis. Drží mě to už od dětství, dělal jsem pak skautské noviny, pracoval pro armádní, asi před deseti lety jsem si začal humoristický časopis dělat v PDF a rozesílat známým. Pak jsem vždycky jednou za rok vydal knížku vtipů a rozdával jsem ji jako dárek. K tomu mě přiměl spolužák z dětství v Ústí nad Labem a později fotograf ČTK Libor Zavoral. No a teď jsem se posunul, že občas časopis vydám v tištěné podobě, asi v nákladu 500 kusů a ten rozdám. Je to moje radost.
Nemohl by váš časopis viset v nějaké táborské kavárně, aby se tam hosté taky zasmáli?
To mě nenapadlo, klidně se může někdo ozvat.
Narazil jste někdy kvůli svým vtipům?
Mockrát. Třeba v armádě.
Kde jste se vzal v armádě?
To jsou takové okolnosti života, které mělo dost lidí. V naší rodině vždycky byli spíš umělci, otec působil ve Skupově, pak v teplickém divadle, byl herec, loutkoherec, taky do roku 68 novinář a spisovatel. Jeden strýc byl za první republiky ministr. Po roce 1945 nám sebrali rodinný majetek a jako nežádoucí rodina jsme migrovali z místa na místo. Jen od roku 1969 do roku 1976 jsme se na pokyn Státní bezpečnosti stěhovali patnáctkrát. Abych vůbec mohl získat nějaké vzdělání, šel jsem do armády a stal jsem se vojákem z povolání. Mým snem bylo dělat jednou noviny, mít tři děti a dostat se do Tábora. Jezdili jsme na Rafandu do Veselí nad Lužnicí na prázdniny a mně se Tábor hrozně líbil. Všechno se mi splnilo, jsem spokojený.
Máte mezi dětmi pokračovatele v kreslení vtipů?
Nemám. Myslel jsem na vnuka, který si na počítači tvoří různé postavičky, ale to už je úplně jiná disciplína. Já maluju postaru na papír, pak obrázek přenesu scannerem a popisky dodělám na počítači.
I vaše postavičky jsou typické…
Kreslím stejné od malička. První vtip jsem nakreslil už na základní škole. Byl jsem kronikář, který doplňoval popis postavičkami s bublinami.
Kdy vyjde další časopis To chci?
Na konci roku, musím si na to z důchodu našetřit.

Diskuse k článku