Kdo z Reiterových tady v Náchodě poprvé zabořil rýč do země?

Byl to můj děda František. Narodil se sice ve vilové čtvrti nedaleko táborské věže, ale rodina pocházela z Domažlicka. Předci odešli do Tábora z pohraničí v době, kdy tam před druhou světovou válkou začínalo být hodně neklidno. Válku znali z dětství a báli se jí. Tady našli nový domov. Děda dostal část náchodského pozemku jako svatební dar. Chtěl vybudovat květinové zahradnictví a především pěstovat růže. Nebyla to zrovna šťastná doba pro takové plány, ale děda byl paličák. Měl dokonce vlastní výpěstky a odrůdy. Později přikoupil další pozemky. Jeho růže se dostaly na různá místa Táborska. Třeba u poutního kostela v Klokotech je později sázel můj tatík. Já jsem tam zase vysadil buxusy. Občas přijde někdo, kdo na dědu nebo tatíka zavzpomíná a vypráví mi historku, kterou jsem nikdy neslyšel. Vlastně se tak pořád dozvídám něco nového o vlastní rodině.

Takže jste v zahradnictví vyrůstal…

Určitě, někde mezi květinami, okurkami, paprikami, rajčaty a bazalkou. Mám fotografii, na které jdu s tatíkem zahradničit. On veze velké kolečko, já svoje dětské, on má lopatu a já lopatičku. To byly nádherné chvíle. A děda? Ten byl většinou někde v záhonech nebo zavřený ve skleníku. Jenže i odtamtud přesně věděl, co se kde šustne, a dokázal celé zahradnictví dirigovat. Nic mu neušlo. Od roku 1934 jsme pořád na stejném místě. Dědu vystřídal tatík a dnes jsem tu já s Miriam, která už patnáct let stojí při mně. Člověk si někdy říká, kolik kroků už po téhle půdě udělaly tři generace Reiterů. Možná právě proto se tu nikdy necítím jen jako v práci.

Váš otec kdysi s nadsázkou říkal, že se snad narodil v bedně od okurek. Jaký vlastně byl?

Tatík se tu narodil a tady celý život pracoval. Dokonce odešel ve stejné kuchyni, ve které se narodil. Byl zahradník tělem i duší. Klidný, rozvážný, laskavý a také pořádně tvrdohlavý. Uměl ale jednat s lidmi. Zbytečně se nerozčiloval a vždycky se snažil najít nějaké rozumné východisko. Mezi rostlinami vyrůstal odmalička, v šestnácti začal zahradnictví studovat a dokonce i na vojně pracoval jako zahradník. Ano, svůj vztah k řemeslu jednou vystihl právě tou větou: Zkrátka jsem se narodil v bedně od okurek.

Rodinné zahradnictví přežilo okupaci i dobu, kdy soukromému podnikání přáno nebylo. Jak jste to zvládali?

Někdy hodně těžce. Za socialismu jsme museli plnit předepsanou produkci zeleniny. Dodávala se například do táborské nemocnice, starali jsme se o zeleň v Sezimově Ústí, připravovali květinovou výzdobu pro různé akce. Nad vodou rodinu často držely květiny a vazba, hlavně smuteční. Děda i tatík ale byli houževnatí. Vždycky hledali způsob, jak přežít další těžké období.

Co se změnilo po listopadu 1989?

Tatík chtěl hlavně udělat radost dědovi a zahradnictví obnovit. Nečekal ani, až se všechno vyřeší v restitucích. Začal náš někdejší majetek odkupovat od nových vlastníků. Bylo jich přes třicet, takže žádná legrace. Chtěl, aby děda ještě viděl, že jeho práce nezmizela. Jenže pak přišly supermarkety a levný dovoz. Pěstovat některé věci přestalo mít smysl. Měnily se požadavky zákazníků a s tím i celé zahradnictví. Jedno se ale nezměnilo – já jsem tady vyrůstal a vlastně mě nikdy nenapadlo, že bych měl dělat něco jiného. Proto jsem šel na táborskou zemědělskou školu studovat zahradnictví a sadovnictví. Obor pak bohužel zrušili, takže se ze mě stal rostlinář. Některé věci si člověk možná nevybere. Prostě s nimi vyrůstá tak dlouho, až zjistí, že jsou jeho součástí.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy vám otec dal najevo, že budete nástupce?

To mi ještě nebylo ani pětadvacet. Jednoho dne mi prostě oznámil, že zahradnictví je moje, že ho mám převzít a ctít práci dědy Františka. Přitom jsem tehdy chtěl na dva nebo tři roky odejít někam na zkušenou, abych poznal, jak se zahradničí jinde. Tatík změny moc rád neměl. Říkal, že když něco léta funguje, není důvod to převrátit vzhůru nohama. Mě tím někdy zlobil. Dnes mu rozumím mnohem víc.

Naučil jste se od otce něco, co v žádné učebnici zahradnictví nebylo?

Třeba dívat se na oblohu. Tatík se podíval nahoru a věděl, jestli bude pršet nebo přijde chladno. Měl také spoustu zahradnických pořekadel. Třeba: Když jdou děti do školy, musí tulipány do země. A když jdou děti ze školy, musí tulipány ze země. Za těmi větami byly desítky let zkušeností. Dnes máme internet, předpovědi na několik dní dopředu, ale stejně se přistihnu, že vyjdu ven a nejdřív se podívám na oblohu. Přesně jako tatík.

Zahradničení vypadá romanticky, hlavně z druhé strany plotu. Co na něm máte rád i po tolika letech?

Je to dřina. Člověk musí být venku, když je vedro, zima, někdy prší, jindy se celé týdny díváte k obloze a čekáte na vodu. Rostlina neví, že je neděle nebo svátek. Když něco potřebuje, musíte tam být. Jsou dny, kdy s Miriam večer sotva stojíme na nohou. Ale pak ráno přijdete do skleníku, něco vykvetlo, něco, o co jste se týdny staral, se povedlo – a únava jde stranou. Asi právě tohle člověka drží. Vidíte za sebou něco živého. A každý rok začínáte znovu.

Komu jednou předáte rýč vy?

To právě nevím. Všechna děvčata mají zatím jiné zájmy. Karolína nebo Šarlota? Asi ne. Eliška na to taky zatím nevypadá. Tak možná Simona – pokud by z toho ovšem neudělala psí útulek a zázemí pro koně. Uvidíme. S Miriam máme zatím sílu a práce nás pořád baví. Navíc sem chodí lidé, kteří vzpomínají na tatíka a dědu. To je nádherné. Jednou přišla starší paní s dcerou a vyprávěla, jak jsme si tu jako děti spolu hráli. Trochu mě zamrzelo, že já už si na ni nevzpomínal. Ona si ale pamatovala mě i naše zahradnictví. Tehdy si člověk uvědomí, že tohle místo není jen součástí naší rodiny. Kousek vzpomínek tu mají i úplně cizí lidé.

Nastal někdy okamžik, kdy jste se bál, že právě za vás rodinná tradice skončí?

Ano, kolem roku 2009. Byl to hodně špatný čas i v mém osobním životě. Po dvanácti letech skončilo moje manželství a měl jsem pocit, že se nedaří vůbec nic. Zahradnictví bylo na hraně. Mrzelo mě to kvůli tatíkovi i dědovi, protože právě se mnou se mohlo přetrhnout něco, co oni celý život budovali. Rodičům už bylo kolem sedmdesáti, tatínkovi ubývaly síly a zahradnictví, které mívalo až patnáct zaměstnanců, najednou stálo před otázkou, zda bude po pětasedmdesáti letech vůbec pokračovat. Tatík ale pořád věřil, že se vrátím naplno. A pak přišla Miriam, která do toho chtěla jít se mnou. Postupně jsme se zase postavili na nohy. Myslím, že právě to tatíkovi udělalo velikou radost. Duch dědy i tatíka je tu pořád s námi. S Miriam děláme všechno pro to, aby nám jednou tam nahoře nemohli vyčítat, že jsme jejich práci nechali uhasnout. Tátovi bych tam rád řekl, že brána zahradnictví jeho otce Františka je pořád otevřená a že rodinná tradice žije dál. A asi bych čekal, jestli mě pochválí. On totiž s pochvalou nikdy moc nepospíchal.

Čeho byste se nikdy nedokázal zbavit?

Takových věcí je spousta. Asi nejcennější jsou pro mě tři zahradnické nože z roku 1934 a staré lopatky z úplných začátků zahradnictví. Pro někoho kus železa. Pro mě se jich dotýkal děda. A když je vezmete do ruky, uvědomíte si, že tu byly ve chvíli, kdy to všechno začínalo. To se penězi ocenit nedá. Možná právě takové obyčejné věci člověka s předky spojují nejvíc. Čím jsem starší, tím víc svoje předky chápu. Někdy se při práci najednou zarazím a uvědomím si: Vždyť přesně takhle to dělal tatík. Nebo děda. Stejně vezmu do ruky nůž, stejně se skloním k rostlině, stejně se podívám k obloze. A mám z toho zvláštní radost. Člověk najednou zjistí, že v něm něco z těch lidí pořád zůstává.

S Miriam si také rádi prohlížíme staré fotografie, výuční listy, vysvědčení a rodinná alba. Na některých snímcích jsou moji příbuzní, ale já už ani nevím, jak se jmenovali. Nikdy jsem je nepoznal. Vím jen, že mnohé fotografie pořídili Šechtl & Voseček, jako tolik snímků lidí z Tábora a okolí. Občas se na ty dávné tváře dívám a připadá mi, jako by se přes všechna ta desetiletí dívaly zase ony na mě. A říkám si, že kdyby mohly promluvit, asi by se zeptaly na jedinou věc: Chlapče, Reiterovo zahradnictví ještě funguje? A já bych jim mohl odpovědět: Ano. Pořád funguje. A děláme všechno pro to, aby fungovalo i po nás.

Jiří Riki Řeháček