Každý kluk v útlém věku sleduje nablýskaná auta s očima navrch hlavy. Ne každý jim ale takhle podlehne. Jak se vám to přihodilo?

Ani nevím proč, ale už od dětství mě hrozně moc zajímala stará auta. Motorky ani tolik ne. Líbily se mi ale velorexy, kterých tenkrát jezdilo poměrně dost, a hrozně jsem po nějakém toužil. Měl jsem totiž šanci, že s ním budu moct jezdit už v sedmnácti, tedy o rok dřív než s autem. Řidičák na motorku jsem si vlastně dělal jenom kvůli velorexu, který jsem si pak také koupil. K tomu, čím se zabývám, mě ale přivedla víceméně náhoda. Táta dělal zahradníka v Benešově vile a my tam s ním v dětství trávili hodně času. Už jako větší jsme s bráchou jezdili na kolech po Sezimáku a na zahradě jednoho domu jsem uviděl něco, co mi nakonec změnilo život.

Velorex…?
Právě že ne. Stálo tam něco čtyřkolového, o čem jsem si původně myslel, že to Velorex je. Když jsem se pak ale konečně dostal k majiteli, tak jsem zjistil, že to s ním nemá nic společného, a že je to vozítko postavené amatérsky někdy v padesátých letech.

A životní vášeň byla na světě…
No, vášeň… Spíš mánie. Začal jsem se o to samozřejmě zajímat. V té době, tedy někdy ve třinácti letech, jsem vstoupil do táborského klubu historických vozidel. A shodou okolností tehdy vyšla v jediném veteránském československém časopise Auto-moto veterán dvoustrana právě o těchto amatérských vozítkách. Můj zájem rázem začal přerůstat ve fanatismus.

Čím vám tato vozítka učarovala?
Zjistil jsem, že doba, kdy tato vozítka vznikala, musela být velice zajímavá. Lépe řečeno ne doba, ale pohnutky lidí, kteří se do takových staveb pustili. Začal jsem vyhledávat ta vozítka, a hlavně pamětníky s dobovými fotografiemi a příběhy, které se k tomu všemu vázaly. Nakonec jsem se díky tomu stal v tomto oboru možná největším znalcem v republice. Patří k tomu spousta dokumentace a vzpomínek pamětníků, kteří už většinou nežijí.

Jaké bylo první vozítko, které jste si pořídil?
Vidíte, a jsme zpátky na té zahradě v Paďousích… Vozítko, které jsem tam tenkrát objevil, jsem nakonec po ročním neustálém přemlouvání majitele získal. Bylo mi čerstvě čtrnáct let. Pamatuju si, že jsme ho tehdy táhli někdy v prosinci ve sněhu na laně.

Co na to vlastně tehdy říkali doma?

No hrůza! Měli jsme sice už volnou garáž, takže jedno vozítko mi ještě docela prošlo, ale když to začalo přibývat, tak už jsem s mámou sváděl docela těžké boje. Ale neměla šanci. Já byl ochotný udělat cokoliv, mít jakékoliv domácí vězení a podobně. Zajímavý příběh ale mělo i moje druhé vozítko. Od souseda jsem se tehdy dozvěděl, že něco takového viděl v Choustníku. S mámou a bráchou jsme tehdy dost jezdili na kole. Když jsme plánovali, kam o víkendu vyrazíme, hádejte, jakou variantu jsem si prosadil, Vozítko jsem tam v Choustníku opravdu objevil a jezdil tam pak každý týden. Znovu asi po roce jsem toho pána udolal a bylo moje.

S rostoucí sbírkou určitě přišly problémy s místem. Jak jste to řešil?
To bylo samozřejmě později. Jednoduše tím, že jsem se z okraje Tábora přestěhoval na vesnici. Jedna garáž mi nestačila a narychlo stlučené kůlny okolo pak už také ne.

Zmínil jste, že v tomto oboru už jste známý po celé republice. Kontaktují vás lidé hodně?
Rozhodně. Těch vozidel byla vyrobena spousta, a protože se spoustu let aktivně účastním veteránských podniků a srazů, dostal jsem se do širšího povědomí. Nikdo jiný v republice s tím v podstatě nejezdil a bylo o mně známé, že toho mám víc. Lidé vědí, že vyhledávám pamětníky a dost o tom i díky tomu vím. V posledních zhruba deseti letech se na mě proto dost obracejí ohledně konzultací při renovacích a dalších věcí okolo. Je to logické, protože tu dobovou situaci kolem těch vozidel většinou moc neznají.

S jakou epochou jsou vlastně tato lidová vozítka nejvíce spjatá?
Bavíme se o době od roku 1946 dejme tomu do nějakého třiapadesátého, kdy se hodně zpřísnily předpisy pro takovouto individuální výrobu a schvalování k provozu. I potom sice ještě spousta lidí dokázala tyhle věci postavit a docílit toho otypování, ale zdaleka už to nebylo tak jednoduché. A hlavně, původním motivem stavby takových vozidel bylo nahradit motorku. Sloužit měly ke každodennímu dojíždění do práce za cenu motocyklu a pro dva lidi pod střechou. V šedesátých letech už ale bylo stále víc a víc dostupných aut a lidé neměli potřebu budovat dva roky něco, co jim třeba potom ani neschválí k provozu. Samozřejmě až na pár ojedinělých případů.

Starat se o sbírku aut neznamená mít po ruce jen hadr, leštěnku a kyblík se smetáčkem. Co všechno obnáší její údržba?
Z hlediska samotné údržby je to docela snadné. Momentálně mi totiž jezdí jen jedno vozítko, takže to není až tak složité. U toho zbytku, který čeká na renovaci a lepší časy je zapotřebí minimálně alespoň dofukovat pneumatiky, aby nestály na prázdných. Ani agendy kolem toho moc není, obnáší v podstatě jen technické kontroly.

Určitě je ale mnohem jednodušší sbírat třeba odznaky, nebo ne?
To určitě je. Zásadní je právě to místo, o kterém jsme mluvili. Odznaky nebo známky uložíte do tří šuplat, ale jakákoliv vozidla, ať už auto nebo motocykl, vyžadují prostor. A navíc takový, aby tam nechátrala.

Jak hluboko vás nutí taková záliba sáhnout do peněženky?
Renovace se samozřejmě vždycky prodraží. Je ale pravda, že většinu věcí jsem schopný si udělat sám, takže ty zásadní finanční náklady si většinou vyžádá jenom materiál. S výjimkou motoru. Problém nastává třeba ve chvíli, když je poškozený podomácku vyrobený diferenciál a musí se nechat někde vyrobit, protože tam nic jiného nejde použít. To je pak jedna z největších zátěží. Jinak je to opravdu všechno jen otázkou dovedností a materiálu.

Funguje kolem těchto vozítek čilý obchodní ruch?
V mém případě určitě ne, protože nic prodávat nehodlám. Každopádně dneska už se takové věci v hospodě neprodávají a frčí výhradně inzerce na internetových portálech. Kdo má něco takového doma a chce se toho zbavit, nafotí to, pověsí na internet a čeká, kolik mu za to nabídnou.

Jak výrazně se do ceny těchto kousků promítá jejich historická hodnota? Třeba takový trabant se dal v jedné době koupit za pytel ovsa, ale dnes je to hodně cenná záležitost…
Je to trošku komplikované, přece jen se jedná o podomácku udělané stroje. Ano, tím, že byly otypované a schválené k provozu, a mají i svůj technický průkaz, čímž je jejich historie doložitelná, tak určitou hodnotu mají. Ale právě proto, že se nejedná o sériovou záležitost, je velice těžké jejich skutečnou cenu určit.

Komunita sběratelů historických vozidel je velice rozšířená. Nacházíte v ní ryze přátelské prostředí, anebo se tu a tam objeví rivalita či dokonce závist?
Když vezmu veteránismus jako celek, řekl bych, že je situace rok od roku horší. Vozidla nabývají na ceně a přibývá lidí, kteří už to neberou jako koníček a mají potřebu se akorát vytahovat, jak drahou věc si koupili. Přitom nejsou schopní vyndat si z auta ani svíčku. A to je bohužel špatné v jakémkoliv oboru. Naštěstí tam ale takové to zdravé jádro nadšenců stále ještě zůstává.

Vraťme se k vašemu úzkému okruhu nadšenců – vozítkářů. Jak často se setkáváte?
S jednou takovou partou se scházíme jedenkrát do roka, ale účast je zatím mizivá, protože to nikomu pořádně nejezdí. Spíš si tedy sedneme někde na mezi, popovídáme, ukážeme si fotky a jedeme zase domů. Klasických veteránských srazů je samozřejmě dost, ale poslední dobou už se jich přece jen zúčastňuju méně.

Jistě ale se svým strojem sklízíte značnou pozornost…
Divil byste se, ale největší obdiv patří moskvičům, žigulíkům nebo škodovkám sto pět. Vždycky se samozřejmě najde někdo, kdo se na to se zájmem podívá, ale určitě víc si ho získá třeba embéčko nebo žigulík. Dá se to ale pochopit, je v tom trocha nostalgie. V té době totiž spousta lidí vyrůstala a měla podobná auta doma.

Jsou lidová vozítka ryze tuzemskou doménou?
Tyto amatérské stavby jsou víceméně jen záležitostí tehdejšího Československa, protože se tu nikdy nic podobného nevyrábělo. Pár jich asi vzniklo i v jiných komunistických zemích, ale rozhodně toho nebude tolik jako tady u nás. Na Západě sice po válce začala spousta leteckých továren podobné tříkolky i čtyřkolky vyrábět, ale sériově, takže jich je tam mezi lidmi spousta.

Jak na vaši zálibu nahlíží okolí?
Na normální soužití to tedy moc není… Jsem určitě blázen. Naštěstí ale svoje okolí moc neřeším a jsem poměrně značný individualista, takže si to ani nepřipouštím. Kdo se mnou chce komunikovat, komunikuje, kdo ne, tak je to jeho věc.

Nepřepadla vás někdy chuť sbírku rozprodat a se vším praštit?
To určitě ne. Spíš mě občas napadne, proč to vlastně dělám, když to nikoho moc nezajímá. Nikdy jsem se ale nezabýval tím, že bych se všeho zbavil a šel bydlet někam do paneláku. Asi jsem opravdu dostatečně velký blázen. V těch slabších chvílích mě při tom do jisté míry udržují i ti lidé, kteří mě oslovují a žádají o pomoc nebo radu. Už jsem si to prostě vybral a je mi to souzené.

Jaký je momentálně váš nejcennější kousek?
To se rozhodně nedá určit, já si vážím všech stejně. Jsou to individuální stavby a každé to vozítko je něčím osobité. A hlavně, ke každému z nich se váže osud těch lidí, od kterých jsem ho kdysi získal a kteří už ve většině případů nežijí. V době, kdy jsem s tím začínal, bylo některým už kolem osmdesáti let. Právě tyto příběhy pro mě mají tu největší cenu.

Zbývá vám vedle zaměstnání a automobilů čas na nějaké další hobby?
Jsem dokonale vytížený, takže ne. Pokud tím koníčkem nemyslíte rekonstrukci mého objektu, kterou tedy rozhodně vyžaduje. Momentálně se věnuju víc stavebním pracím, než renovaci těch mých miláčků.

Které auto byste si někdy chtěl zaparkovat vedle těch ostatních? A máte i nějaké ryze osobní přání?
Co se týče aut, dřív jsem chtěl leccos, ale postupem času jsem zjistil, že je to nereálné a stačí mi to, co mám. Teď chci hlavně dokončit rekonstrukci baráku a ještě se pak třeba s nějakými zrenovovanými vozítky svézt. A co bych si přál? Jednoznačně to, aby byla situace ve veteránismu stejná jako třeba v osmdesátých nebo devadesátých letech. V té době to z velké většiny dělali lidé, které to opravdu bavilo, a nevěnovali se tomu jen kvůli penězům a machrování. Takové přání je ale tak trochu sci-fi.