Na jubilejním koncertu jste stála před plným sálem. Jaké to bylo?

Já jsem vždycky na pódiu strašně nervózní. I když mi pak kolegové říkají, že to nebylo poznat nebo že to tak nevypadalo, do posledního okamžiku stojím a vlastně nevím, jestli je všechno dobře, jestli všechno dobře dopadne, jestli zvládneme organizaci a tak. Ale pak, když jsem uviděla sál, když se otevřela opona, tak ta nervozita opadla a měla jsem velikou radost, že se sál opravdu zaplnil a přišlo hodně bývalých členů. Nečekala jsem tak velkou účast, takže mě to hodně překvapilo a mile potěšilo.

S Jitřenkou jste už dvacet let. Co ji podle vás dělá Jitřenkou?

Pocházím z konzervativního prostředí akademického vzdělání, takže do styku s takovým sborem, v uvozovkách pro děti, které nechodí třeba do základní umělecké školy (ZUŠ), ale mají to jako zájmový kroužek, jsem přišla opravdu až v Jitřence. Do té doby jsem byla vychovaná v základní umělecké škole, na konzervatoři a na vysoké škole, takže to byly sbory, které uměly třeba to, že se rozdaly noty a hned se jelo. Až v Jitřence jsem si vyzkoušela, jaké to je, když na vás koukají očička dětí a noty pro ně vlastně vůbec nic neznamenají. Neříkám, že pro všechny, ale hodně dětí opravdu nechodí do ZUŠky na pravidelné bázi. Pro mě proto byla velká výzva a je to specifikum Jitřenky, že pracujeme hodně podle sluchu. Musela jsem přizpůsobit svoje pedagogické způsoby výuky, abychom to zvládali. A po těch dvaceti letech můžu říct, že i takhle se dá učit i docela složitý repertoár.

Jitřenka za ta léta prošla řadou soutěží. Jak se na ně díváte?

My máme spíš vyzkoušené soutěže nebo agentury a firmy, které to pořádají. Neradi experimentujeme, protože v dnešní době to může být i finančně riskantní. Objevuje se spousta agentur a firem, které si vyberou peníze a pak zmizí. Jezdíme na jistotu, na soutěže, které mají dlouholetou tradici, pořádají se desítky let, takže se tam drží úroveň i kvalita. Většinou tam jezdí sbory z celého světa, někdy ze sousedních států, a některé už i známe. Několikrát se nám třeba úplně náhodou podařilo potkat sbor z polské Toruně. My jsme vyrazili tam a oni taky, tak jsme si takhle navzájem kopírovali trasu.

Který okamžik byl podle vás za ta léta klíčový?

Myslím, že pro nás bylo největší výzvou a takovým kritickým momentem období covidu, kdy se sbor musel přesunout na online platformu a my jsme děti neviděli. Vyučovat sbor online, kdy nemůžete slyšet zpětnou vazbu, je hodně náročné. Po covidu asi třetina sboru přestala chodit, nebo děti vyrostly a pokračovaly dál, ale jak nebyl nábor, tak jsme byli takoví ochromení tím počtem. Pomalu jsme se museli zrodit jako Fénix z popela, jak se říká. Takže teď teprve poslední dva roky jsme i na těch počtech, na kterých jsme bývali, a dokonce u přípravných sborů jsme na větších číslech než před covidem.

Když se podíváme na soutěžní úspěchy, co považujete za největší?

Když to vezmu měřítkem těch šedesáti let, ještě za pana Dubského, který Jitřenku založil… On dokázal se sborem neuvěřitelné věci. Letos mu bude 89 let, jubilejního koncertu se sice nezúčastnil, ale zpovzdálí nás sleduje a sboru fandí. Díky němu existuje v Jihočeském kraji hudební těleso, které překročilo půlstoletí. Podařily se jim za ty roky opravdu krásné cesty. Byli v Americe v devadesátých letech. Dostali také pěkná ocenění z opravdu těžkých soutěží, třeba v Tours ve Francii. A potom jsme byli na Světových sborových hrách v roce 2014 v lotyšské Rize. To už bylo se mnou. Bylo to velkolepé, sjelo se tam asi 450 sborů a bylo tam asi 27 000 sboristů. Tam Jitřenka vyzpívala v jedné kategorii stříbro a v druhé zlato. A z posledních let jsme se v loňském roce zúčastnili opravdu velké soutěže – Evropských sborových her v Dánsku, kde se sjelo přes 130 sborů. A tam se Jitřence podařilo také vyzpívat zlato ve své kategorii. Byly to takové hezké úspěchy, které děti hodně namotivují. Prožívají ten adrenalin ze soutěže, ale hlavně atmosféra při vyhlášení je natolik úžasná, že z toho člověk pak čerpá několik dalších měsíců. Ony přijedou nadšené, že něco takového zažily, a i docházka je pak chvíli lepší. Tedy jenom chvíli.

Kdyby se teď někdo rozhodl, že by chtěl do Jitřenky přijít, jaké má možnosti?

Přibíráme děti i v průběhu roku, není to pravidlo, že musí přijít jen v září. Většinou, když jsou to děti do přípravek, do Modřinek nebo do Hvězdiček, tak tam bereme opravdu všechny děti. Bez ohledu na to, jestli jim to zpívá nebo nezpívá, protože se dost často stane, že proběhne nějaká chybná diagnostika nebo se dítě stydí a neumí napoprvé ukázat svůj talent. Dost často pak někam není vybráno a je to škoda. Samozřejmě v Jitřence už jsou nároky trošku jiné. Dítě musí být trošku zkušené nebo někde zpívat v předchozích sborech, takže projde takovým menším přezkoušením se mnou. Nikde veřejně zpívat nemusí. A potom ho zařadím do patřičného hlasu, kam si myslím, že by mohlo spadat, a může začít navštěvovat náš sbor.

A co Jitřenku čeká v nejbližší době?

Teď nás čeká okolo prvního máje soutěž v Itálii. Tam pojedeme s Jitřenkou trošku se ohřát, načerpat sluníčko a mimochodem si zazpívat i na soutěži. Letos jsme neměli moc času na nějaké velké přípravy. Po většinu se snažíme směřovat soutěže a vystoupení na prázdniny, aby i rodiče měli pokryté prázdninové dny, ale letos to tak vyšlo, že soutěž je ve školním roce. Čeká nás také velký projekt, na kterém jsme už začali pracovat. Jedná se o inscenaci Malý princ s Jihočeským divadlem, která se bude odehrávat na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Je to moderní opera, pro hudební svět pořád ještě nová, a je tam moderní muzika. Jsou tam i těžká intonační místa, takže my máme jaro a léto ve znamení Malého prince, kdy musíme všechno nacvičit a připravit. A už za necelý měsíc začnou zkoušky na Otáčivém hledišti s orchestrem a režisérem.

Poslední spíše nostalgická otázka… Co pro vás těch dvacet let v Jitřence znamená?

Když se ohlédnu zpátky, tak mně se vůbec nezdá, že jsem tady tak dlouho. Když vezmu nějakou písničku, kterou znovu rozdělám nebo vytáhnu s tím, že si myslím, že jsme ji zpívali před chvílí… A pak se podívám do kroniky a ono už je to třeba dvanáct let. Takže mně se vůbec nezdá, že ten čas tak rychle plyne a v Jitřence se trošku zastavil. Jenom na těch dětech poznám, že to tak není. Když se ke mně na jubilejním koncertu začali na pódium hrnout dospělí lidé, kteří odcházeli jako děti, tak na nich vidím, že ten čas utíká. Kolikrát už bych je ani nepoznala na ulici, protože to jsou opravdu dospělí lidé, často už i s vlastními dětmi… A já jsem Jitřence strašně vděčná, že jsem u toho mohla být, že můžu být součástí takhle velkého krásného tělesa, že můžu být součástí dospívání těch dětí a můžu vidět, jak se mění a jak rostou. A dost často nám pak i zpětně řeknou nebo napíšou, že kvůli nám, kvůli Jitřence, teď chodí na nějakou vážnou hudbu, na koncerty, že k tomu vedou i svoje děti, a že třeba inscenace nebo opery, ve kterých hráli, si pouštějí i ve volném čase. Takže cítím takové naplnění, že děláme něco, co má smysl, co děti nějak ovlivní. Ale nejen to, protože my tady řešíme i spoustu věcí, které se zpěvem vůbec nesouvisí. Nějaké vztahové věci, povolání, co by chtěly dělat. Ony s námi proberou všechno. Je to prostě velká rodina a já jsem ráda, že můžu být její součástí.