Narodil se a vyrůstal na Šumavě. Jeho tatínek pracoval jako mistr na huti ve sklárně v Lenoře. V Praze složil i státní zkoušku z ochrany a tvorby krajiny na Vysoké škole zemědělské. Deset let žil v Praze, a poté se vrátil zpět na Šumavu, konkrétně do kraje pod Javorníkem. Vystřídal řadu zaměstnání, pracoval třeba jako zedník či stavbyvedoucí. V současné době pracuje jako profesionální průvodce Šumavou díky projektům Národního parku Šumava – Průvodci divočinou a Dostupná Šumava. Tento projekt zpřístupňuje Šumavu mimo léto, kdy tu není tolik turistů, tělesně postiženým nebo důchodcům, neboť autobus je doveze i na místa, kam se autem nesmí a kam by sami již nedošli. Vydal knihy Toulání Šumavou a Pošumavím 1 a 2, Toulání ztracenou Šumavou, Toulání za šumavskými sklárnami a spolupracoval na knihách Tajemství šumavských vod. V publikacích volí často záměrně cesty, které vedou na méně vyhledávané atraktivní lokality a zabývá se i zaniklými obcemi. Pátrá v archivech a texty vždy okoření místními historkami a pověstmi. Doplňuje je vlastními fotografiemi a ručně malovanými mapami. U každého výletu je QR kód, který po načtení navede na zákres trasy do veřejné mapové aplikace. Nic nevzniklo od stolu, všechny trasy Josef Pecka osobně prošel.

Proč jste se stal průvodcem po Šumavě?

Po Šumavě se toulám od mala. Ale až po roce 1989 jsem mohl začít navštěvovat místa, která byla do té doby obyčejnému smrtelníkovi nepřístupná. Často jsem o některých místech neměl vůbec žádné informace, chyběla česká literatura. Když se naskytla možnost, půjčoval jsem si rodácké knihy, překládal do češtiny a postupně se o této části Šumavy dozvídal více. Zúčastňoval jsem se i různých akcí či vycházek a získával ucelenější přehled o krajině a jejích bývalých obyvatelích. Když později Národní park Šumava pořádal školení budoucích průvodců po parku a chráněné krajinné oblasti, přihlásil jsem se a poté začal i průvodcovat. To bylo někdy během roku 2010.

Podle čeho vybíráte místa, kam návštěvníky zavedete?

Průvodcuji jednak v projektu Národní parku Šumava – Průvodci divočinou – tam jsou pevně dané termíny, trasy a maximální počty účastníků. Tam si lidé tyto vycházky kupují v e-shopu na stránkách národního parku. V Dostupné Šumavě to je obdobné. Při soukromých vycházkách zájemcům nabídnu trasu – třeba kolem řek, na vrcholy známých kopců, kolem rašelinišť, do míst zaniklých obcí a zákazník si pak trasu vybere sám. Samozřejmě se domluvíme i na délce trasy a její náročnosti, místě a času srazu a ceně.

Jakým způsobem pátráte po zaniklých obcích?

Dnes o zaniklých obcích existuje již spousta literatury. Jak na internetu, tak v papírové podobě. České i německé. Konkrétní souřadnice zaniklých objektů třeba zjistím porovnáním kreslených mapek z rodáckých knih s ortofotomapou z poválečných let. Takže v terénu nemusím pozůstatky staveb složitě hledat, ale jdu už k bývalému stavení podle konkrétních zeměpisných souřadnic.

Podělte se o nějaký zajímavý příběh ze zaniklé obce…

Zajímavé osudy mají všechny zaniklé obce. Některé ale nebyly zničeny z důvodů vzniku hraničního pásma, ale jen z prostého důvodu, že v nich nikdo nechtěl bydlet. Jednalo se třeba o obec Cudrovice u Volar nebo osadu Mílov u Kašperských Hor.

V roce 1365 patřil Mílov pod správu hradu Kašperk. Od roku 1584 pod panství Kašperské Hory. Osada byla založena na staré silnici mezi Kašperskými Horami a Vimperkem. Tato silnice vedla z Vimperka přes Křesánov, Velký Zdíkov, Masákovu Lhotu, Sedmihradský mlýn (Bláhův), Říhov, Studenec, Mílov a Weihermühle do Kašperských Hor. Nová silnice, jak ji známe dnes, byla postavena až roku 1874, do té doby byl veškerý provoz veden přes Mílov. Význam silnice zachycuje třeba zpráva z nicovské farní kroniky, kterou sepsal lokalista August Zettl: „28. 5. 1806 cestoval princ Rainer (stár 23 let), bratr císaře Františka a syn zemřelého císaře Leopolda, přes nicovskou farnost v doprovodu některých hrabat. Ve vesnici Mílov jsem měl to štěstí ho vidět, i s ním mluvit v poledne mezi 11. a 12. hodinou.“

Po vybudováni nové okresní silnice byla obec izolovaná.  V Mílově byl tzv. Zechgraben (strouha s vodou), která přebytečnou vodu usměrňovala po cestě směrem na Bajerov. Vlastníci pozemků z ní zavlažovali své louky podle daného harmonogramu. V Mílově byla také velmi krásná kaple zasvěcená Janu Nepomuckému. Zajímavé je, že náves v Mílově, včetně kaple, je velmi podobna té v Opolenci: čtvercová náves a kaplička se stejným tvarem střechy. Po vyhnání německých obyvatel sebrali novoosídlenci vše, co se dalo použít. V roce 1959 vyhodila armáda do povětří zbývající ruiny domů a kapli. Ze staré cesty je dnes turistická stezka. V roce 1997 postavili obyvatelé Nicova na základech kaple památník připomínající bývalou vesnici. Název vesnice se v dokumentech měnil. Pozdější název vznikl nejspíš zkomolením nářečím původního Mühlau (louka nad mlýny).

Baví vás víc průvodcování nebo publikační činnost?

Jak kdy. V lese si člověk víc odpočine. Účastníkům vycházky povídám vše uvolněně, možná i lidověji. A večer mě bolí nohy. U počítače musím do textu vše pečlivě formulovat a večer mě bolí záda.

Váš tatínek byl sklář a vy jste napsal knihu Toulání za šumavskými sklárnami. Myslíte si, že české sklárny mají šanci přežít?

Takové velké sklárny jako byla Lenora asi ne. I v sousedním Bavorsku zanikají. Naše sklo nahrazuje levnější z Číny, ale méně kvalitní. Možná ani dnešní konzument nekouká třeba na nápojové sklo jako na umělecký předmět, ale jako na nějaký jednorázový obal, který po pár použitích vyhodí. Doposud ale na Šumavě i v Bavorském lese fungují drobné hutě, kde se sklo upomínkové i užitkové dělá stále. Příkladem může být sklářská huť Jiřího Kozla nad Vimperkem, sklářský ateliér Jana Gábora v Sušici nebo sklářské dílny v Mauthu, Riedlhütte nebo Frauenau.

Se Šumavou jsou spojené různé legendy, třeba o bludičkách. Věříte jim?

Na mě mají bludičky spadeno neustále. Ale já jim jako průvodce přeci nemohu podlehnout. A šumavská rašeliniště znám, takže mne žádná bludička nemůže svést z cesty. A samozřejmě se objevují i v pověstech a příbězích. Stačí si přečíst pověsti od německy píšících autorů Hanse Watzlika nebo Josefa Blaua. Nedávno vyšel úžasný soubor lidových pověstí ze střední Šumavy od Hanse Kollibabeho. Dokonce si můžete prohlédnout výtvarně ztvárněná strašidla v knize Josefa Váchala Přírodopis strašidel. Kdo by ale neznal příběhy s kousky, které lidem prováděl Stilzel nebo Divoká honba. Mezi současné autory zabývajícími se šumavskými pověstmi patří třeba Ondřej Fibich.

Ztratil jste se někdy na Šumavě?

Na Šumavě ani zabloudit nejde. Akorát občas vyjdete někde úplně jinde, než jste čekali.

Kterou část Šumavy máte nejraději?

Mám hodně rád právě ty rašeliniště nebo divoké potoky a říčky i ledovcová jezera. Rád chodím kolem Křemelné nebo Losenice. Nejhezčím šumavským kopcem je pro mě Luzný. Žádný jiný šumavský kopec nemá kolem vrcholu kamenné moře.

Jaká slova Šumavu podle vás nejvíce vystihují?

Lesy. Voda. Vrcholy. Rašeliniště. Ale i tetřev či hořec šumavský. Koloběh života a smrti. Křivdy předválečné, válečné i poválečné.

Michaela Jindová