První hokejové krůčky jsou ve Strakonicích neodmyslitelně spojeny s trenérem Josefem Kubíčkem. Bylo tomu tak i u vás?

Ano, úplné začátky mám spojené se školou bruslení pod panem Kubíčkem. Od druhé třídy nás trénoval Míra Mikeš a asistenty mu dělali můj otec s panem Jiřincem. Jelikož jsem ročník 1997, tak jsem se od malička potkával s hráči, jako je Natan Vráblík, Kuba Jiřinec, Ondra Dlouhý a občas s námi býval i Roman Tintěra. Dobře si vzpomínám, jak mi táta při tréninku třískal hokejkou víc než všechny ostatní, ale to k tomu prostě patřilo. S těmito trenéry jsme došli až do osmé třídy, kdy jsem se měl přesunout do Písku, ale v té době se hrála jak ve Strakonicích, tak v Písku stejná soutěž, a tak se ten přesun uskutečnil až o rok později.

Jak k tomu došlo?

Po osmé třídě jsem se přesunul do Písku, kde se hrála extraliga mladšího a staršího dorostu, a musím přiznat, že ten skok byl pro mě opravdu velký. Vzhledem k tomu, že nás ve Strakonicích nebylo tolik, měl jsem větší jistotu vytížení, člověk si mohl dovolit udělat i nějakou chybu. Vzpomínám si, že v Písku se nás sešlo na letní přípravu padesát hráčů. Sice se mi povedlo se do týmu dostat, ale to vytížení nebylo takové, jaké jsem si přál, proto jsem volil návrat do Strakonic formou střídavých startů a šel jsem hrát krajskou ligu dorostu…

Takže návrat do známého prostředí…

Ano, ale tehdy jsem to úplně neustál v hlavě. Říkal jsem si, že když jsem se zvládl nějak uchytit v extralize dorostu, tak kraj pro mě nebude problém, budu si tam projíždět hřiště sám, a sázet jen branky… Dalo by se říct, že mi chyběla pokora, choval jsem se asi i dost namyšleně, a ta soutěž mi v tomhle vytrestala. Ačkoliv jsem nějaký bod udělal, tak to prostě nebylo ono…

Pokračování tedy bylo opět v Písku?

Ve chvíli, kdy jsem se měl věkově přesunout z mladšího dorostu do staršího, tak jsem přišel před letní přípravou za trenéry s tím, že končím a jdu zpět do Strakonic, protože jsem nevěřil tomu, že bych mohl pravidelně hrát. Měl jsem tehdy obrovské štěstí, že starší dorost trénoval Roman Heindl s Martinem Všetečkou, kteří mi řekli, ať jdu zkusit odtrénovat alespoň letní přípravu, a nakonec jsem odehrál přes půl sezony v první lajně. V té době byl pro mě Roman Heindl takovým druhým tátou a se Všéťou jsem tam navázal také parádní vztah, který trvá dodnes. Samotný Roman Heindl trénuje nyní v Příbrami a pokaždé, když ho vidím z ledu, tak mu minimálně zamávám, protože mi v té době ohromně pomohl a já tím získal další chuť do hokeje.

Další cesta vedla do Motoru?

Ano, ale to byla hrůza… Tehdy se konal try-out, na kterém jsem se opět potkal s Natanem Vráblíkem, Kubou Jiřincem a myslím, že tam byl i Roman Tintěra, který byl o rok starší. Mně se povedlo dostat do mužstva přes všechna tři síta, ale nesetkal jsem se tam s férovým jednáním. Tehdy Motor trénoval Martin Štrba, za kterým jsem před sezonou šel s tím, jak to se mnou vidí, protože jsem měl kromě Motoru zprávy o tom, že by o mě stála Mladá Boleslav. Trenér mi řekl, že jsem se do mužstva vešel, vidí to tak na třetí, čtvrtou lajnu a uvidí se, jak se bude dařit. Výsledek byl takový, že jsem prvních deset zápasů seděl na tribuně, aniž bych se vešel do nominace. Když jsem se ptal trenérů, co se děje, tak mi bylo řečeno, že mi vyřídili střídavé starty do Jindřichova Hradce, kde jsem měl hrát druhou ligu mužů… Takže jsem nenastupoval v extralize juniorů, ale měl jsem jít hrát druhou ligu mužů. Bylo mi čerstvých osmnáct a co se mi vybaví jako první? Řeknu to zcela upřímně, byl jsem trapnej, protože jsem na to herně opravdu neměl. První zápas jsme hráli proti Písku, který tehdy hrál čerstvě druhou ligu, a dostali jsme asi 11:1. Něco jsem odehrál v Jindřichově Hradci i za juniorku, ale byl jsem z toho tak otrávený, že jsem v zimě došel na vedení Motoru a řekl jim, že končím a vracím se do Strakonic.

Ve Strakonicích se hrála v té době krajská liga juniorů…

Ano, a já si to paradoxně moc užíval. Hrál jsem ve Strakonicích s hráči, kteří ten hokej měli opravdu jen jako zábavu. Já sám jsem se tentokrát vrátil s pokorou, protože jsem už počítal s tím, že si chci hlavně dodělat školu a hokej si zahrát jen pro tu čistou radost. Měl jsem ale štěstí na to, že juniorku tehdy trénoval Milan Řehoř, v kabině byla super parta, nám se výsledkově dařilo a stopku nám vystavil až soupeř v baráži o ligu juniorů. Zároveň jsem začal sbírat první starty za A-tým. Výsledek byl tedy takový, že jsem dostal do hokeje opět obrovskou chuť a do toho se mi opět ozval trenér z Boleslavi.

To je celkem velký skok, že?

Vzpomínám si, že když mi volal Honza Křivohlávek, který Boleslav trénoval, tak jsem mu říkal, že si té příležitosti vážím, ale hrál jsem kraj juniorů a v Boleslavi se hrála extraliga… Ovšem trenér mi navrhl, abych s nimi odjel do Salcburku na kemp, kde jsme strávili týden v nejmodernější hokejové akademii, odehráli jsme asi tři zápasy, které se mi povedly, a protože jsme se dohodli na podmínkách, tak jsem začal sezonu v Boleslavi.

Boleslavskou štaci jste hodnotil jak?

Za mě super angažmá, kde jsem potkal fajn lidi. Ať už to byl trenér Křivohlávek, který udělal s Boleslavskou juniorkou velký úspěch, když skončili druzí v extralize, nebo Boris Žabka. Ohromný nervák, ale absolutně férový chlap. Ze začátku sezony se nám výsledkově dařilo, vše bylo sluncem zalité, ale přišlo pár porážek, rozsypala se nám kabina, začaly se tam řešit nějaké pomluvy… Dopadlo to tak, že jsme ztratili možnost na play-off. Do toho jsem dálkově studoval školu v Písku, a abych v Boleslavi nespoléhal jen na peníze z hokeje, chodil jsem odpoledne lepit štítky do Sportisima. Zároveň jsem si nevěřil na to, že bych se mohl do áčka Boleslavi dostat a začal si uvědomovat, že pouze hokejem se asi živit nebudu. Takže přišel další návrat do Strakonic…

Jaké to bylo?

Věděl jsem, že se vracím do té party kluků jako byl Ondra Dlouhý, Pepa Štrobl a další, a to jsem po tom určitém zklamání potřeboval. Já jsem tehdy opět začal hokej absolutně milovat, a přesto, že jsem od nějakých čtrnácti jel spíše profesionalismus, tak jsem si i s klukama třeba pivo dal, ale zároveň jsem to vždycky držel v nějaké míře, a musela k tomu být vyloženě příležitost… Nicméně si z té doby hlavně pamatuji, jak mi sedl útok v áčku, kde jsem hrál s Tomášem Růžičkou a Davidem Rudou. Můžu říct, že nám to spolu tzv. cvakalo a hodně jsme se hokejem bavili. Já vedle Růži seděl i v kabině. Z jedné strany Růža a z druhé strany Všéťa (Martin Všetečka – pozn. autora). Musím říct, že s těmito dvěma jsem si neuvěřitelně sedl i lidsky a přetrvává to dodnes.

Mistrovský titul jste ale v sezoně 2017/2018 nakonec na ledě neslavil… Proč?

Někdy kolem Vánoc jsem dostal nabídku z Německa… Hodně jsem to řešil právě i se Všéťou, protože se mi úplně nechtělo opouštět tak skvělý tým, ale i sám Všéťa mi říkal, že za takových podmínek, které jsem dostal, bych byl sám proti sobě. Celé to angažmá domluvil Milan Bláha, který za Strakonice také hrál a do Německa se mnou šel můj velký kamarád Venca Pašků, kterého fanoušci strakonického hokeje, také dobře znají. Vlastně jsme tam jezdili hrát zápasy a zároveň jsem měl umožněno trénovat ve Strakonicích, za což jsem byl moc rád, protože jsem zůstal v kontaktu s hráči, ale zároveň jsem se připravil o to nejkrásnější play-off, které jsem sledoval z tribuny jako divák. Konkrétně si vzpomínám na to, jak Všéťa rozhodl o titulu tím samostatným nájezdem, celý zimák vybouchl radostí… To jsou přesně ty momenty, které chce člověk zažít. Oslavy jsem si tedy užil na ledě s ostatními fanoušky, ale bohužel, pouze jako divák.

Co vám nejvíce utkvělo v paměti?

Kromě již zmíněné dvojice Tomáš Růžička – David Ruda se mi vybavuje skvělá spolupráce s malým Motlákem (Patrik Řehoř – pozn. autora) a Vencou Pašků, s kterými jsem hrál o rok později. Na beku nám to tehdy rozdával Všéťa. V té době byl podle mého názoru nejlepším bekem v lize.

Když jste zmínil spolupráci s Martinem Všetečkou, tak nejednomu fanouškovi se vybaví play-off 2018/2019 a zápasy proti Vimperku a Vajgaru…

Obzvláště rád vzpomínám na čtvrtfinálové zápasy s Vimperkem. Všechny tři šly minimálně do prodloužení, na všech zápasech byla neuvěřitelná atmosféra, hukot jako v úle, a právě tam nám ta spolupráce klapala skvěle. Všéťa to rozdával a mně se povedlo několikrát skórovat. Škoda potom toho semifinále s Vajgarem, které bylo více než vyrovnané, a troufám si říct, že nepostoupil lepší tým, ale šťastnější…

Poté následoval přesun do vyšší soutěže, konkrétně do druhé ligy?

Po sezoně 2018/2019 jsem si začal hokejově více věřit a přes jednoho kamaráda jsem se ozval před letní přípravou trenérovi v Písku, který mi řekl, ať to přijdu zkusit, a tak jsem se ocitl ve druhé lize. Sezona to byla hodně paradoxní. Týmově jsme byli šílení a zachránila nás akorát přítomnost týmu China Golden Dragons, který byl ještě horší než my. Jinak jsme získali asi deset bodů, ale z osobního hlediska se mi dařilo. V nějakých 22 letech jsem začal nosit kapitánské céčko a skončil v první desítce bodování. Výsledkově to ovšem nestálo za nic…

Ovšem i v tomto ročníku jste nakonec rozdával hokejovou radost ve Strakonicích…

Byla to poslední sezona, kdy šly i díky mému věku vyřídit střídavé starty z druhé ligy do krajské. Všéťa mi tehdy zavolal a já nadšený a plný sebevědomí nastoupil do zápasu v Božeticích… Byl jsem bodově rozjetý z druhé ligy, myslel jsem si, že vše půjde samo, a jako už po několikáté mě to hodně vytrestalo… Tehdy jsem si opravdu uvědomil, že podcenit se nedá vůbec nic. Nakonec se to ale sešlo dobře a v play-off jsme odehráli skvělé zápasy s Krumlovem a v semifinále potom s Pelhřimovem. Pořád před sebou vidím ten nacpaný zimák ve Strakonicích.

Ke strakonickým fanouškům jste měl vždycky vřelý vztah, je to tak?

Vzhledem k tomu, že jsem ve Strakonicích hokejově vyrostl, je to přirozené. Vzpomínám si, jak jsem jako malý kluk chodil na zimák a byl štěstím bez sebe, když jsem třeba dostal hokejku od Malkyho (Martin Malkus – pozn. autora), Ríši Pitla, nebo když si se mnou takové osobnosti plácly. Když jsem sám začal hrát za áčko, snažil jsem se to divákům vrátit, prožít s nimi společně vítězné emoce, zakřičet si, vyfotit se… Člověku je samozřejmě moc příjemné, když vás vyvolává kotel a fanoušci. Na běžný zápas s Vimperkem přišlo třeba tisíc lidí. Abych řekl pravdu, tak mě docela trápí, že ve Strakonicích přestal hokej táhnout, alespoň co sleduji podle počtu diváků. Určitě by si ten klub zasloužil větší podporu od fanoušků, protože ti ve Strakonicích vždycky byli.

Zpět na druholigová kolbiště…

Po covidu jsem prožil z osobního hlediska další povedenou sezonu v Písku, kdy mi ohromně sedla spolupráce s Kubou Čížkem, který byl na centru v mé lajně a povedlo se mu vyhrát bodování. Konkrétně vzpomínám na zápas v Klatovech, který jsme odehráli krátce před koncem základní části. Týmu se opět výsledkově nedařilo, hrálo se o záchranu, ale pokud bychom tento zápas zvládli, byli bychom zachráněni. Mně se v zápase povedlo vstřelit čtyři branky, ale v prodloužení jsem namazal soupeři na rozhodující gól, a tak jsme se zachránili až snad v posledním zápase proti Řísutům. Ještě se mi vybaví trenér Luboš Rob st., který s námi tu sezonu začínal a nemohu na něj říct špatné slovo. Bohužel v klubu byla docela panika, trenéři se střídali, a nakonec přišel trenér Matušík…

A s ním vám to úplně nefungovalo… Je to pravda?

Přitom jsem si nemyslel, že by to takhle mělo skončit. Já se na naši spolupráci ze začátku těšil, ale najednou jsem se bez vysvětlení ocitl ve čtvrté lajně, kde to vytížení nestálo za nic. I když jsem se kolikrát zkoušel ptát, co mám zlepšit, tak jsem evidentně nebyl v trenérových plánech. Paradoxně jsem se tedy přesunul ze čtvrté lajny z mužstva, které hrálo v dolní polovině tabulky do Příbrami, která byla tabulkově v top trojce. Samotný přesun proběhl krátce před play-off, ve kterém jsme slavně sekli Tábor, který to nemohl dlouho kousnout.

Všechno zlé, je tedy pro něco dobré?

Jsem za tu šanci moc rád… Za celou dobu, co jsem v Příbrami, jsem nezažil, že by něco nebylo tak, jak to bylo domluvené. Parádní přístup od vedení k hráčům a troufám si říct, že kdyby takto fungovaly kluby všude, tak by to posunulo celý český hokej. Ať už to je Míra Bláha, Robert Kantor, Petr Vinš, ale i další, tak ti všichni mají obrovskou zásluhu na tom, jak v Příbrami hokej funguje.

Začal jste v Příbrami povedenými vyřazovacími boji, které rozhodly o vašem dalším setrvání v klubu?

I když se nám play-off podařilo, sám se sebou jsem spokojený určitě nebyl. Byl jsem ještě pod psychickou dekou, kterou jsem si odnesl z Písku, kde jsem měl pocit, že už neumím hrát ani hokej… Když se mi po sezoně pan Bláha zeptal, zda bych u nich pokračoval, měl jsem z toho velkou radost. Hokejově jsem si začal opět věřit a další sezona pod panem Bělohlavem už měla dle mých nároků z mé strany kvalitu. I když jsem plnil v týmu spíše defenzivní úkoly…

Když se ještě zastavíme u tématu druhé ligy, ve které už působíte několikátou sezonu, tak jak byste ji ohodnotil?

Za mě je druhá liga ohromně na vzestupu. Samozřejmě, že roli hraje více faktorů, ale rozhodující jsou asi finance, bez kterých hokej dělat nejde. Vezměme si příklad v Táboře, kde postavili profesionální tým, kde jsou hráči, co hráli Extraligu, první ligu atd. Nebo se podívejme na Chomutov, kde vás budou točit matadoři a obrovské persony jako Franta Lukeš a Viktor Hübl… Tito skvělí plejeři automaticky zvyšují kvalitu celé ligy, nejen toho týmu. Také se v mnohých klubech zapracovalo na marketingu, takže do budoucna nemám o druhou ligu strach.

Přesto, druhá liga je občas vnímána nepopulárně, hlavně kvůli časové náročnosti…

Tak určitě. Je velmi náročné se po práci zabalit, vyjet třeba do Vrchlabí, vrátit se ve dvě ráno a ráno hned jít do práce. Určitě bych chtěl tímto poděkovat manželce, že tento můj sportovní život toleruje, a naopak mě podporuje v mých hokejových aktivitách. A není to jen manželka, ale bez podpory celé rodiny si myslím, že už bych dnes ani hokej nehrál…

Na druhou stranu, vy sám se jen klasického ledního hokeje nedržíte, že?

Já jsem prostě hokejový fanatik, no… Už delší dobu se věnuji také in-line hokeji, který chodím hrát za IHC Prague Rats, kde se potkávám s personami tipu David Bernad, Oscar Flynn, Petr Hašek a další, kteří hráči, kteří mají zkušenosti z Extraligy, či Maxa ligy. V loňském roce se nám povedlo vyhrát titul a v letošní jsme skončili až ve finále proti Brnu. Za brněnský tým nastoupil Dominik Hrachovina, nebo Filip Král, který podepsal smlouvu v Pittsburghu. 

Pokud se bavíte o personách, tak i v Příbrami vedle vás hrají zajímaví hráči…

Jasně, podívejme třeba na Petra Kafku. Neskutečný hráč, který vyhrál bodování první ligy. Mezi další hvězdy patří třeba Dan Krejčí, který má také zkušenosti z Extraligy, Petr Josefus, Láďíček Gengel. Všechno frajeři s ohromnými zkušenostmi z vyšších soutěžích. Před sezonou k nám ze Slavie přišel Láďa Kremláček, který studuje práva, a protože to ve Slavii nešlo úplně kombinovat, přišel hrát k nám. Když si vzpomenu na svou první sezonu v druhé lize, tak jsem měl obrovský počet bodů a hrál jsem v Písku. Se vší úctou, teď hraji s lepšími spoluhráči, a těch bodů už rozhodně nemám tolik. A není to jen tím, že plním jinou roli v týmu, ale ti spoluhráči/protihráči šli kvalitativně ohromně nahoru, a já sám takovou kvalitu, abych stále sbíral tolik bodů prostě nemám.