Od 25. dubna pracuje v nemocnici na zkrácený úvazek Julia Jastremska (34). Právě myla a leštila velká okna na chodbě v jednom z pavilonů. Její prarodiče byli volyňští Češi, kteří na Ukrajinu přišli za první republiky. Do Tábora Julia přijela 13. března a zatím bydlí se dvěma dcerami v rodině své sestry na Pražském sídlišti. Ta je s mužem v Táboře už šest let a pracuje jako laborantka v nemocniční lékárně. Právě ona jí doporučila, aby se pokusila získat místo v nemocnici.

„Žili jsme pokojně v Korostyševu v Žitomirské oblasti. Potom začaly pár kilometrů od nás padat na kasárna a školu rakety a ruská armáda se blížila. Dohodli jsme se s mužem, že raději odjedu s dětmi autobusem přes Varšavu a potom za sestrou vlakem do Tábora. Muž narukoval do armády, řídí teď vojenský náklaďák Kamaz. Voláme si každý den, jsem ráda, že jsme v bezpečí. Ale to víte, stýská se nám a hlavně se obávám o muže,“ rozesmutněla se Julia.
„Měla jsem tak trochu uměleckou profesi. Uměleckou s nadsázkou. Leštila jsem a gravírovala do mramorových a žulových náhrobních kamenů portréty nebožtíků nebo další kamenickou výzdobu. Ke zdravotnictví to má daleko. Ale jsem ráda, že jsem našla alespoň úklid v nemocnici. Přes den jsou všichni v práci, doma bych to sama se vzpomínkami a obavami asi nevydržela,“ říká Julia, která se vždy těší na odpoledne. To se vrací ze školky na Pražském sídlišti mladší tříletá dcera Anna a ze sousední školy třináctiletá Darina.

Podle informací vedoucí personálního oddělení nemocnice Ivy Glatzové pracuje v táborské nemocnici pětadvacet pracovníků ukrajinské národnosti na různých pozicích. Od lékařů, přes zdravotní sestry až po uklízečky. Někteří z nich sice jen na dohodu, ale řada z nich již ve městě zakotvila, někteří získali i české občanství. Nemocnice hledá hlavně lékaře a zdravotní sestry. „V méně kvalifikovaných oborech máme plno. Problémem u zájemců z Ukrajiny je znalost jazyka. I uklízečka si musí umět přečíst v češtině návod, jak třeba ředit dezinfekci,“ připomíná Glatzová.

„My jsme měly štěstí, protože nás zaučovala v práci i v orientaci v budově také rodačka z Ukrajiny Ljuda. Už je tady několik let a umí docela dobře česky. Ta nám pomáhá, když se nemůžeme s někým dorozumět. Používáme také překladač v mobilu nebo přijdou na řadu ruce a mimika. Jestli tady zůstaneme, až se u nás přestane bojovat, rozhodnutá ještě nejsem. To by musel přijet i manžel. Teď hledám nějaký kurs češtiny, kam bych mohla po večerech chodit. Bez základních znalostí jazyka to asi nepůjde ani při hledání jiné práce,“ uvažuje Julia.

Že jsou ale obě děvčata z Ukrajiny šikovná, potvrdila jejich česká kolegyně Vlaďka Němečková. „Máme s nimi lepší zkušenosti než s některými uklízečkami z úřadu práce. Julii můžu opravdu pochválit, je nejen pečlivá, ale i rychlá. Podívejte, velká okna umývá perfektně,“ ocenila.