Kam ve své kariéře stavíte zlato z univerziády?
Ani jsem si neuvědomovala, jak velká akce to je a jakou bude mít náš úspěch odezvu. Je to velký úspěch, za který jsem strašně ráda a vděčná. Byla jsem rok a půl zraněná, a od té doby všichni dělali, že nejsem, prostor dostávaly jiné gólmanky. Já jsem ale věděla, že takové výkony, jako byl třeba ten ve finále proti Kanadě, podávám opravdu stabilně. Potřebovala jsem jen šanci se ukázat. Největší radost jsem měla, když jsem se v šatně koukla kolem sebe a viděla, jak kolem mě spoluhráčky brečely dojetím. Jsem ráda, že jsem jim k tomu mohla pomoci a přispět.

S jakými cíli a představami jste vůbec do Itálie odjížděly?
Osobně jsem se univerziády trochu bála, asi nás to takhle mělo více, protože jsme slýchaly, že tam jedeme dělat ostudu, že ani nepostoupíme ze skupiny, protože jsme prý byly nejslabší tým, co na univerziádu jel. Všichni nás podceňovali, ale já jsem loni slíbila své kamarádce Patricii Škorpíkové, když prohrála asi své čtvrté finále v řadě, že pro ni zlato na univerziádě vychytám. Dokonce jsem za ní před finále zašla, když si obalovala hokejku, a připomněla jí to. Byly jsme podobná parta jako na mistrovství Evropy 2018, kde jsme byly druhé, takže jsem strašně ráda, že jsme spolu to zlato dokázaly vybojovat. Byla to pohádka. Když jsme jely autobusem na finále, nemohla jsem se přestat usmívat. V sobě jsem vnitřně cítila, že to vyhrajeme. Nikdy před tím se mi to nestalo, neumím to popsat. Byl to pro mě asi jeden z nejsilnějších momentů nejen na univerziádě, ale i v životě.

Dokážete popsat úroveň univerziády?
Bylo to kvalitnější, než jsem čekala. Zápasy byly…

Celý rozhovor s Julií Pejšovou přineseme ve středečních Milevských novinách. O týden později se pak můžete těšit na kapitánku Annu Kotounovou. Ta prozradí, jak to bylo před lety s jejím koncem u hokeje, jestli vůbec ještě doufala v takový úspěch na ledě, nebo čím si vysvětluje, že dostala právě ona jako hráčka z nižší soutěže kapitánské céčko. A věděli jste, že se věnovala také americkému fotbalu?