Jaký byl z vašeho pohledu rok 2016 ve Sladovně?

Byl to relativně složitý rok. Poprvé jsme dostali do užívání středovou část Sladovny, kterou jsme se museli naučit využívat. Museli jsme zjistit, jak funguje. Bohužel, ne všechno, co jsme během toho procesu nacházeli, bylo vždy pozitivní. Byl to také první rok, kdy dál nestoupala návštěvnost. Když se podíváte na deset let fungování Sladovny jako na celek, tak loňský rok byl druhý nejúspěšnější v její historii, takže to nebylo žádné neštěstí, nicméně praskla taková ta bublina, že je možné neustále růst. I tahle organizace – jako každá jiná – je závislá na spoustě proudů a podmínkách, ve kterých pracuje.

Připomeňte čísla návštěvnosti. Ten progres byl zpočátku obrovský, čekali jste ale, že to může růst do nekonečna?

Když se podíváte do účetního systému od založení organizace, tak rok 2008 a 2009 znamenaly oba cca 13 tisíc návštěvníků, 2010 až 2012 to bylo vždy kolem 9 tisíc, 2013 jsme měli 30 tisíc, 2014 celkem 33 tisíc, v roce 2015 to bylo 44 tisíc a v roce 2016 přišlo 36 návštěvníků.

A jak si to vysvětlujete? Jde o nějaké naplnění kapacity Sladovny?

To si nemyslím. Potenciál návštěvnosti vidím stále jako výrazně větší. To, čeho jsme schopní dosáhnout, ale závisí také na personální kapacitě, finančních možnostech v marketingu, na řadě dalších synergických efektů. Myslím, že se v návštěvnosti začaly negativně projevovat i ne úplně harmonické vztahy s vedením města. Řada kroků, které se staly v oblasti cestovního ruchu, řada kroků od města směrem ke Sladovně, nebyla tím, co by pomáhalo. Vždycky je otázka, jaký má město, jako zřizovatel, ale i město, jako komunita lidí, k organizaci vztah. Jestli jí pomohou, jestli za ní stojí, jestli musí Sladovna bojovat jenom venku, nebo i doma. Jestli je vztah mezi nimi v pořádku, vyvážený, fér. Pozice Sladovny v Písku je velmi křehká, a byla taková od začátku. I když Sladovna pracuje v místních podmínkách, musí být programově atraktivní, čitelná, ve výrazně větším prostředí, což je vždycky náročná pozice.

Co vás v loňském roce nejvíc potěšilo, možná i překvapilo, a co z činnosti a projektů Sladovny zůstalo za očekáváním?

Pro mě je nejpodstatnější to, že během toho roku vykrystalizoval silný a dobrý tým. Vnitřně se organizace velmi ozdravila. Programově bych řekla, že byl rok 2016 v pořádku. Nebyl “neuvěřitelně dobrý”, v porovnání s předchozími lety “super skvělý”, ale to nejde vždycky, zázraky se nedají dělat vždycky, všude, na počkání. Ale byl dobrý. Silné byly dvě výstavy – Tiskařiště, které jsme přebírali z dětského muzea ve Vídni, a Loutková akademie, která myslím, že aspoň trochu zázračná byla, a která je velmi dobře hodnocená.

Bylo něco, od čeho jste čekali lepší odezvu návštěvníků?

Myslím si, že ani ne. Prostě jsme jen neměli víc síly zářit. Ta odezva, kterou jsme dostali zpátky, byla fér.

Vy se dost inspirujete tím, co letí v zahraničí. Jaké jsou aktuální trendy v podobných organizacích?

Organizací, jako jsme my, je v Čechách velmi málo. My tu nemáme moc partnerů, kterým bychom byli podobní. Na institucionální úrovni je pro mě ale strašně důležité vidět, že něco takového je možné – proto sleduji tak bedlivě I to, co se děje za hranicemi. Obecně bych řekla, že v Čechách, v muzeích a galeriích, pořád výrazně převažuje funkce konzervace a prezentace kulturního dědictví, nad funkcí kulturní služby živým lidem. Muzea a galerie tady podle mého názoru relativně málo řeší, s čím se jejich publikum potkává, vypořádává ve vlastním životě, ve společnosti, co je potřebuje řešit, zda si lidé potřebují odpočinout, anebo se bavit, nebo reflektovat, co se děje. Často to vede k tomu, že se profesionální umění uzavírá do sebe a vzdává se kontaktu s obecenstvem. To je něco, co mi vždycky vadilo v profesionálním divadle, a vadí mi to i v profesionálních muzeích a galeriích. Proto je model Sladovny, jaká je dnes, to, co chci dělat. Zároveň si ale myslím, že si mnoho muzeí a galerií začíná uvědomovat, že musí změnit, jak fungují. Někdy hledají inspiraci třeba i u nás a to mě samozřejmě baví.

Popište Sladovnu jako budovu. Kolik částí už prošlo rekonstrukcí a jak jsou využité?

Jsou zrekonstruované zhruba dvě třetiny budovy. Když se začínalo s rekonstrukcí, bohužel se nemyslelo na to, že se zakládají řešení pro celý objekt. Založily se komunikační sítě jen pro třetinu budovy, a když se dodělal střed, tak se ukázalo, že pro celý objekt to nebude fungovat. Aby se budova mohla dokončit, tak musí dojít k zásadní revizi architektonického řešení.

Před časem jste představovala dlouhodobou vizi a strategii Sladovny, kde se mluvilo i o otevření kavárny, vaření piva a tak dále. Jak jsou plány daleko?

Koncepce se pořád držím. Co se týče programu, tak postupujeme celkem dobře. Velkou část programu směrujeme na rozvoj kreativity, teď jsme otevřeli laboratoř, sdílenou kancelář, obnovujeme expozici ilustrace, přes léto je tu kavárna… Nicméně do dalších částí koncepce nemůžeme jít, než se najde nové architektonické řešení odpovídající současným funkcím. V tuhle chvíli nemůžu seriózně vyjednávat s někým o pronájmu a spolupráci a pomýšlet na to, že by tu byl pivovar a restaurace, když vím, že třeba v horizontu dvou let by se budova měla začít opravdu vážně předělávat.

Vysvětlete aktuální dění okolo centra ilustrace. V čem přesně tkví neshody s městem a jak se bude situace řešit?

Problém se otevřel v loňském roce, kdy přestala růst návštěvnost, a dostala jsem na starost o třetinu větší budovu se stejnými penězi. Ocitla jsem se ve velmi nekomfortní pozici, kdy jsem byla na hraně udržení vyrovnaného rozpočtu a nastaveného směru rozvoje. Musela jsem začít s vedením hledat řešení. Město si dalo podmínku, že nebude navyšovat provozní příspěvek, čemuž rozumím. Věděla jsem tedy, že musím najít způsob, aby Sladovna fungovala efektivněji. Rozhodla jsem se změnit to, o čem jsem celou dobu věděla, že nefunguje: tedy původní expozice ilustrace. Nechci soudit, jestli kurátorské zpracování výstavy, tak jak bylo před lety založené, bylo správné. V tuto chvíli ale toto pojetí už dlouho nefunguje. V současných podmínkách nemůžu dovolit, aby v jednom z největších sálů Sladovny byla neměnná, nefungující výstava. Proto jsem městu navrhla deinstalaci, vytvoření nové expozice jinde, aby se v prostorech centra ilustrace mohlo vybudovat nové Mraveniště. To, co se strhlo potom, příliš racionální nebylo. Lidé, kteří tu byli u začátků expozice, hájili něco, co považovali za své dítě. Rozumím jejich názoru, ale pokud ta organizace nebude fungovat, expozice sama – v zavřené budově, kam nikdo nechodí – nebude mít smysl.

Po půlroce, kdy rada města odkládala rozhodnutí, správní rada rozhodla, že v tuto chvíli je menší riziko i bez výslovného souhlasu rady města expozici deinstalovat a začít pracovat na novém Mraveništi.

Ohledně centra ilustrace se objevila osočení ze špatného hospodaření s majetkem, jak se na to díváte?

Nechci nikoho bezdůvodně z ničeho vinit. To by myslím mělo platit pro všechny, pokud máme být schopní v tomhle městě spolu v míru fungovat dál. To, co víme, je, že v době, kdy tady byl ve vedení pan Hladký, když ta expozice vznikala, tak neproběhl správně proces předání majetku do Sladovny. V podstatě nikdo dnes nemůže říct, co v expozici bylo a nebylo a jak se s tím zacházelo a kdo kdy se čím na té expozici provinil. Podle mého názoru to, že expozice po deseti letech funguje a uvažuje se o jejím přesunutí jinam, je doklad toho, že byla spravovaná relativně dobře.

Souběžně s centrem ilustrace se řešila i budoucnost výstavy Mraveniště. Zaregistroval jsem zprávu, že se přece jenom bude otevírat…

Ano. Po stránce čísel je to jasné. Ta expozice tu byla dvakrát a byla divácky nejúspěšnější. Výstava může být instalovaná jen v prostoru, kde je teď instalované centrum ilustrace. Nemohli jsme začít s plánováním Mraveniště, dokud nebude vyřešený problém s expozicí ilustrace. Teď už se ale ten proces rozbíhá a otevírat budeme pravděpodobně 12. května.

Takže se dá asi říct, že letošní rok a hlavní sezóna bude postavená kolem Mraveniště? Jaký je koncept na rok 2017?

V tomto roce dokončuji projekty, které jsem chystala většinu času, co jsem tady. Doufám, že se podaří nastavit schéma, které by bylo personálně udržitelné a fungovalo by i ekonomicky. V prvním patře by mělo fungovat Mraveniště – herní prostor pro děti. O patro výš by měly být dvě až tři interaktivní výstavy do roka, jak jsou na ně návštěvníci zvyklí. V dalším patře by měla být nová expozice ilustrace, která by měla být víc zaměřená na podporu vztahu dětí ke knihám. Úplně nahoře by měla být stálá zóna pro volnou tvorbu. Je to schéma, kde jsou vyrovnané jednotlivé elementy, se kterými pracujeme – tedy hra, tvoření a zážitek.

V současné době vzniká nová kulturní koncepce města, tak jak se vůbec díváte na proces jejího vzniku? A je vůbec takový materiál potřeba?

Myslím si, že je potřeba velmi, ale u každé koncepce je základní motivace, proč ji dělat. Zásadní je také vztah člověka, který ji realizuje. Je to něco, jako mapa na cestu, která ukazuje, kam jdete, a jaká ta cesta zhruba bude.  I kultura potřebuje nějaké racionální plánování a takové to ad hoc rozhodování může být velmi nebezpečné. Koncepce je velmi potřebná a lidé, kteří ji dělají, se mi jeví dost zkušení i vnímaví. Nicméně mám trochu pochybnosti, jestli a jak ji město bude používat, koncepce vzniká dost nezávisle na řízení kultury ve městě. Ale možná se pletu.

Jak tedy vnímáte kulturu v Písku?

Písek vnímám obecně jako velmi kultivované a kulturní město. Je tu spousta lidí, kteří o jeho kulturu, historii opravdu pečují. Na to, jak je Písek malý, je mimořádně kulturní. Město také kulturu opravdu štědře podporuje. Když se podíváte skrz desetiletí, tak se vedení města chovalo vždycky velmi kulturně. Nebezpečí vidím v tom, že město je hodně konzervativní, I kultura má tendenci se uzavírat do sebe.

Otázka na závěr – čtenáři se ptají, co je pravdy na tom, že ve Sladovně bude končit dílna Rodas, kam s dětmi chodí vyrábět svíčky a mýdla?

Bude končit ve stávajících prostorech, které se ukázaly jako ne úplně vyhovující. Našli jiný prostor ve Sladovně, který je vhodnější. Rodas tady bude dále.