Jak jste historický úspěch vašeho francouzského klubu prožívala?

Jsou to nepopsatelné pocity. Ve Francii se basket vnímá jinak než u nás, tam jím lidé prostě žijou! Na každý zápas jsme se mohli spolehnout na plnou halu, obvykle bylo vyprodáno. Když se podívám zpětně na fotky nebo videa, vždycky mi naskočí husí kůže. Během finále se do naší haly natěsnalo 2 500 lidí a nebylo slyšet vlastního slova. Diváci seděli na schodech, bylo totálně plno. Sezona byla fakt skvělá a každému bych přála něco takového zažít.

Jak jste se dostala do takové významné basketbalové země, jakou je Francie?

Vždycky to byl můj sen. Navíc nikdy jsem moc nechtěla v České republice zůstat. Poměry v našem basketbalu mi totiž nevyhovují. Když jsem v dresu Ružomberku hrála v sezoně 2011/2012 Euro Cup proti francouzskému týmu, oba zápasy se mi povedly. Potom mi Francouzi do následujícího ročníku nabídli smlouvu. V družstvu Basket Landes jsem pak zůstala tři roky.

Ve své páté sezoně ve Francii jste se dočkala titulu. Je to zatím nejvíc, čeho jste v basketbalu dosáhla?

Mládežnických úspěchů na mistrovství Evropy si také cením, v profesionální kariéře je ale pro mě francouzský titul určitě největším úspěchem.

Vnímala jste titul jinak než domácí Francouzky?

Těžko se to popisuje. Navíc v týmu jsme měli ještě dvě Ukrajinky. K tomu některé holky pochází z Afriky.

Tým byl tedy hodně pestrý. Jak taková parta fungovala, jak jste si s ostatními hráčkami sedla?

Určitě tam nemůžete mít nějaké rasistické sklony. Hodně spoluhráček má sice francouzské pasy, ale pocházejí z Afriky, třeba ze Senegalu. Nikdo ale žádné žabomyší války nevede, všichni jdou za jedním cílem. Ze začátku to bylo těžší, jelikož tým byl poskládaný nově. Obě spoluhráčky z Ukrajiny neuměly vůbec francouzsky a anglicky hodně špatně. V průběhu sezony si ale vše sedlo a můžeme se radovat z titulu.

V družstvu jste se tedy bavily francouzsky?

Spíš anglicky. V lize je kvóta čtyř cizinek, což většinou bývají dvě Američanky a dvě Evropanky. Já sice francouzsky rozumím, ale právě kvůli těm Ukrajinkám jsme zůstaly u angličtiny. Navíc trenéři se obvykle dokáží domluvit oběma jazyky.

Jaký je pro vás život ve Francii ve srovnání s Českou republikou?

Je to hodně jiné a moc se mi francouzská mentalita líbí. Francie se stala mým druhým domovem. Samozřejmě ráda přijedu za rodinou na návštěvu, ale do Čech se mi natrvalo moc vracet nechce. Po basketbalové stránce je zahraničí prima.

Spoustu lidí asi napadne, že i po finanční stránce jste někde jinde, že?

Určitě to není tak, že si člověk vydělá tolik, že už celý život nemusí nic dělat. Takhle to nefunguje. Pochopitelně jsme profesionálky a žádnou jinou práci nemáme. Při tom vytížení by to nebylo ani časově možné.

Jaké těžké chvíle jste ve Francii prožila?

V sezoně 2015/2016 se mému týmu v Toulouse nedařilo. Od začátku se hodně hráček zranilo a bylo nás hrozně málo. Když je člověk sám, tak nemá v hlavě nic jiného než ten basket. Přijdete z tréninku, doma si sednete a hlavou se vám honí, že se týmu zase nedařilo. Hodně pomůže, když máte u sebe někoho blízkého. Vyjdete si spolu na procházku a přepnete. V tomhle mi moc pomáhá přítel.

Čeho byste ještě chtěla v basketbalové kariéře dosáhnout?

Jsem ráda, že mě živí něco, co mě baví. Taky musím zaklepat, že nemám žádné velké zdravotní problémy. Jelikož jsem se ve Francii nedohodla na nové smlouvě, tak příští sezonu odehraju v maďarském Györu, kam se s přítelem stěhujeme. Líbilo by se mi vyhrát titul i tam. Žádné další přehnané cíle nemám, taky už nejsem nejmladší, abych se za něčím honila.

Nelákala by vás třeba americká WNBA?

Popravdě mě ani v minulosti moc netáhla. Podle mě tam nezáleží tolik na talentu a pro Evropanky je to tam hodně obtížné. Vždycky mě lákalo vytvořit si dobrou pozici u nás v Evropě.

Až jednou vaše basketbalová kariéra skončí, co byste chtěla dělat?

Tohle právě řeším se svým přítelem, který je Francouz. Kde se jednou usadíme a co budeme dělat. Zřejmě se rozhodneme pro Francii, kde jsou podmínky pro život přece jen o něco lepší.

Chtěla byste se stát trenérkou?

Tohle mě nikdy nelákalo. Na trénování nemám trpělivost. Možná občas si jít zatrénovat s dětmi, ale profesionálně ne. Je to strašný zabiják času. Vidím to u svých trenérů, kteří na nic jiného nemyslí. Neustálé rozbory, videa… Furt jen basket a žádný osobní život. Takže s basketem moje další budoucnost asi nebude mít nic společného.

Jaká je tedy vaše představa?

Chtěla bych si otevřít nějakou menší kavárnu nebo restauraci. Uvidíme, zda to půjde zrealizovat. Také mě baví jazyky.

Čím jste se vlastně zabývala na škole?

Původně jsem studovala soukromou ekonomku, kterou jsem nakonec nedodělala. Odešla jsem tehdy do zahraničí. Umožnili mi rok dálkové studium, pak už jsem se ale nevrátila. V současné době nemám ambice se k tomu vracet, hlavně by mě to ani nebavilo.

Komplikovaný vztah máte v současnosti s českou reprezentací. Můžete tyto problémy více přiblížit?

V letošní sezoně jsem byla na prvním kempu v listopadu. Na jaře po mně požadovali, abych se kvůli dalšímu kempu vzdala finále francouzské ligy, které mi začínalo 6. května. Tohle jsem samozřejmě nemohla udělat. Už ale vzhledem k minulosti panují mezi reprezentací a mnou problematické vztahy. Jak řeknete, co si myslíte, tak to je samozřejmě špatně! S přihlédnutím k mému věku už nemám zapotřebí, aby se ke mně někdo takhle choval. Vzhledem k tomu, co se na České basketbalové federaci děje a jak se chovají, nechci s ní mít nic společného.

Co říkáte na oblíbenou frázi, že reprezentovat je čest?

Pro mě není čest reprezentovat pod někým, kdo ze mě dělá šaška. Tohle je pro mě za trest. To budu radši sedět doma a nechám to někomu, kdo o to stojí víc.

Když sportovec nevychází s reprezentací nebo se svazem, často se stává na veřejnosti terčem kritiky. Třeba kolegové hokejisté by mohli vyprávět…

Lidé vás za to samozřejmě odsuzují. Nikdo ale neví, jak to tam chodí. Po sezoně je vše náročné. Nemáte během ní volný víkend, trénujete dvakrát denně, hrajete soutěžní utkání, neustále cestujete. Lidi vám pak říkají – jak může bejt unavenej? A já říkám – tak si to zkuste! Neustále pracujte a buďte v zápřahu. My nemůžeme v půlce sezony říct, že chceme čtrnáct dní dovolenou – a prostě nechodit na tréninky. Buďte každý rok třeba v jiném kolektivu a na jiném místě. Tohle se samozřejmě odrazí také na osobním životě. Nic z toho lidi v Čechách nevidí. Hráč si potřebuje po sezoně odpočinout.

V Čechách se pak horem dolem propírá – oni berou tolik peněz a pak nepřijedou ani reprezentovat…

Reprezentace ale hráče neživí. Potřebujete být připravený hlavně na sezonu v klubu. Když se stane něco během sezony, tak je průšvih. Pokud si neodpočinete a máte zabitý léto, tak se na sezonu ani netěšíte. Spíš pak přijdou zranění, což není sranda. Já když jsem přes léto doma, stejně jenom nesedím a neválím se. Chodím do posilovny, do tělocvičny, jezdím na kole a dělám nějaké doplňkové sporty. Lidi vůbec nevidí, jaká dřina za tím vším je. A typicky české je, když se propírá, že hráči berou kupu peněz a neváží si pozvánky do reprezentace. Hodně známá je teď kauza Honzy Veselého, který odmítl nároďák. Lidi to vidí hrozně jednostranně. Člověka vzali do nároďáku, tak jo, jdu! Ale ono to tak nefunguje. Tělo je unavený, hlava je unavená… Když to nejde hlavou, je strašně těžký se do toho dostat. Když tam pak z vás dělají na každém tréninku blbce… Nesouhlasím s tím, jak je v České republice basket vedený.

Co přesně máte na mysli?

Když je z dvanácti reprezentačních hráček jedenáct z jednoho týmu. Ty, které by měly v nominaci být, tam třeba vůbec pozvané nejsou. V médiích je to pak podaný tak, že to ty hráčky odmítají. Už se ale v novinách nepíše, proč reprezentaci odmítají, že třeba ani pozvánku nedostaly. Z vedení českého basketbalu by se měli všichni do jednoho vyházet! Dokud se tohle nestane, nemá se podle mě český basket kam posouvat. Každý rok to bude stejný… Letos si neúspěch na mistrovství Evropy na domácí půdě zase obhájili.

Jak se ve Francii řeší mimobasketbalové věci? Třeba ve vašem případě se v Čechách psalo hodně o vašem pestrém tetování…

Tak mám tetování. A co? Mně se líbí a je to prostě moje věc. Tohle je typicky české. V naší republice jak je někdo jiný, tak je to špatný… Taky nekritizuju někoho, kdo má modrý vlasy.

Řeší se podobné věci veřejně také ve Francii?

Vůbec ne. Lidi tam jsou svým způsobem šťastní a života si umějí užít. Asi je to dané mentalitou a lepšími finančními podmínkami. Francouzi si hodně zakládají na rodinném životě a mají na všechno čas. Nejdou se někam najíst, aby byli s jídlem za deset minut hotoví. Řekla bych, že ve Francii se nežije v takovém stresu. V Čechách se lidi furt za něčím honí, radši někoho za zády pomlouvají a závidí. Tohle je právě rozdíl v těch mentalitách.

Jak vzpomínáte na své začátky v BK Tábor?

To už je hodně dávno. V BK Tábor jsem byla asi od jedenácti let. Na začátky vzpomínám moc ráda. Stále ještě udržujeme partu asi pěti holek a dětská léta si připomínáme. Velice ráda vzpomínám na Pavla Jirmana, který dal na malém městě do kupy partu holek, kterým se všichni smáli, že nic nedokážou. Nakonec jsme dokázaly vítězit. To mi bylo nějakých patnáct šestnáct let. Vždycky jsem to chtěla s basketem dotáhnout dál, než abych hrála jen v Táboře. Do Prahy jsem odcházela hrát v sedmnácti, když jsem byla ve třeťáku na gymplu. Co si vzpomínám, tak po téhle naší generaci šel táborský basket během dvou let hrozně dolů.

Sledujete, jak se BK Tábor vede v současnosti?

Co vím, tak holky hrají krajský přebor. Dnes už je to spíš tak, že si jdou jednou za týden zahrát a popovídat. Je škoda, že v Táboře se už basket na vyšší úrovni nehraje.

Teď v létě jste v Táboře, tak si asi užíváte rodiny, kterou moc nevídáte, že?

Na Vánoce jsem zůstala ve Francii, takže jsem v Čechách po roce. Proto se snažím být hodně doma, protože vím, že to rodičům udělá radost. Navštívím také babičku s dědou, mám tu sestru. Jezdíme na různé výlety a skočíme si do kina, takže se snažím vytěžit ze své návštěvy Tábora maximum, přece jen tu nebudu moc dlouho.

Sledujete ze zahraničí basketbalové dění v Táboře nebo v České republice obecně?

V Táboře už tolik ne, přece jen moc lidí už tu neznám, navíc basket tu dost vymizel. Po republice mám známých hodně, tak to sleduju. Bohužel je to tu s basketem rok od roku horší. Moc se tím ale nezaobírám. Jsem šťastná, že jsem pryč. Popravdě jsem ráda, že s českým basketbalem nemám moc společného.

Co byste vzkázala mladým začínajícím basketbalistkám?

Je to dřina, ale nevzdávejte se! Sny se dají určitě plnit. Samozřejmě to nepřijde samo. Když ale máte předpoklady a dáte tomu maximum, tak to není nemožné. I z malého města, jako je Tábor, se to dá dokázat. Vůbec bych ráda nabádala děti ke sportování, aby jen neseděly u počítačů nebo jen nehrály na mobilech. Zázemí na rozličné sporty v Táboře určitě je.

Sledujete, jak se daří basketbalovým žákyním v nedalekém Borotíně?

Loni jsem tam byla na návštěvě na jejich tréninku. S trenérem Zrůstem jsem v kontaktu. Přesně takové lidi basket potřebuje. Ladislav Zrůst je člověk, který je pro basket zapálený. Obětuje mu všechno, dělá ho srdíčkem a je to pro něj poslání. Takových lidí není v České republice mnoho. Věřím, že některé z jeho svěřenkyň se podaří prorazit dál.

Příští rok v prosinci oslavíte třicetiny. Co byste si ke kulatinám přála?

Aby mi sloužilo zdraví a mohla jsem ještě pár let odehrát. Aby mě basket stále bavil.