Soutěž byla dvoukolová, stejně bodů a stejný čas měl po dvou kolech i Karel Školka z Branné u Třeboně. Z rozjížďky o první místo pak vyšel vítězně Karel Dvořák. Přitom se nedlouho předtím vrátil z nemocnice.

„Zapřahali jsme mladou kobylku, kterou jsme připravovali na zkoušky v těžkém tahu. Byla divoká a táta vyletěl ze saní. Skončil v budějovické nemocnici s jedním zlomeným a dvěma naraženými žebry. Když tam řekl, že vypadl ze saní, podezřívali ho, jestli se nebouchl do hlavy. Prý jestli jezdí na saních v létě?,“ popsala příhodu dcera Karla Dvořáka Radka Líkařová, která dnes s manželem hospodaří v čísle popisném 3 v Zálší, odkud Karel Dvořák pochází. „Kobylka zkoušky zvládla, jen s ní musel odjet kamarád, kočí Míra Ježek. Na zkoušky ještě táta nemohl,“ dodala dcera.

První sporťák byl od Pohraniční stráže
S koňmi Karel Dvořák vyrůstal. „Otec hospodařil a měl tu tři tažné koně na práci. Taky se s nimi jezdilo na dobytčí trhy do Veselí nebo do Soběslavi a domů se vezla třeba nakoupená malá prasata. Jezdil jsem v zápřeži už jako kluk. Otec mě učil orat. Táta řekl – za hodinu přijedeš na pole, tak jsem zapřáhl a přijel,“ vzpomíná Karel Dvořák. Pracovně pak působil v Humňanech, kde má písecký hřebčinec testační odchovnu hřebečků. Rodina tehdy žila v Písku. Pak se vrátil do rodné vsi a bydlí v domě po strýci nedaleko statku, na kterém hospodaří dcera Radka s manželem.

Dnes rodina provozuje Jezdecký klub Dolli Zálší, kde jsou i sportovní teplokrevní koně. „První teplokrevný kůň, který se u nás objevil, byl Lacík. Přivezl ho strejda z Hartmanic, když Pohraniční stráž rozprodávala koně. Na tom jsem se učil jezdit,“ dodává pamětník, mimo jiné i začátků jezdeckého klubu v sousedních Mažicích.

„Klub jsme zakládali v 70. letech s Marií Čoudkovou, tehdy Petřičkovou. Sbíral se železný šrot a za utržené peníze se koupil první klubový kůň. Oddíl se zaměřoval na parkury,“ popisuje Karel Dvořák začátky Jezdeckého oddílu Blaťák Mažice, který udržují rodiny Čoudkových a Petřičkových v chodu dodnes. „Jezdili jsme tenkrát na soutěže po celé republice a bez pentle jsme se nevraceli,“ připomíná Karel Dvořák. V polovině 80. let se ale oddíl, který fungoval pod Socialistickým svazem mládeže, kvůli prodělečnosti zrušil. „Koně ale u Čoudkových zůstali a po roce 1989 se obnovil Blaťák a vznikl i náš klub Dolli Zálší,“ dodává pamětník.

Od dvojspřeží k pětispřeží
Právě v mažickém oddílu Blaťák začal Karel Dvořák závodit i se spřeženími. S dvojspřežím se zúčastňoval slavné Zlaté podkovy v Humpolci. „Jezdil jsem i čtyřspřeží fríských koní majitele Petra Prokeše, jehož dcera závodila v dvojspřežích. Na ukázky jsme zapřahali i pětispřeží nebo trigu,“ vyjmenovává úspěšný kočí.
Na letošní soutěž v Plavsku zapřáhl haflingy. Objevili se tam i lipicáni, chladnokrevní koně nebo kopové. Šlo o hobby klání, kde se vozatajové rádi potkali a poměřili síly. Když skončili po dvou kolech Karel Dvořák s Karlem Školkou se stejně body, pořadatelé vyhlásili rozjížďku o vítězství. „Já jsem vyhrál, ale to byla spíš náhoda. I když Karel Školka prohlašoval, že už nikam nebude jezdit, protože je věčně druhý,“ směje se nestor vozatajství.

O přípravě koní na jízdu ve spřežení prozradil, že zkušenější kůň – učitel by měl být vždy vlevo, směrem do silnice, aby začátečník šel směrem k příkopu. Neleká se pak tolik okolo jedoucích aut. Do čtyřspřeží se pak sjíždějí napřed jednotlivé páry. „Dopředu se zapřahá ta chodivější dvojice, aby zezadu do pomalejšího páru nenarážela. Dopředu se zapřahají zkušenější koně, mladší dozadu,“ říká. Vozatajství Karel Dvořák učil dceru Radku a také Lenku Ryšavou, dřív Blažkovou ze Zvěrotic. „To je moc šikovná vozatajka, skoro už člen rodiny. Teď u nás mají ustájené chlaďáky dva kluci, kteří taky chtějí začít zapřahat. Z toho máme radost,“ podotkla Radka Líkařová.

Když se i po pádu jelo dál…
Otec s dcerou mají na společné vozatajské závody nepřeberně vzpomínek. „V Žirovnici jsem jela se spřežením závody jako čtrnáctiletá, přísedícího vzadu dělal táta a měl mě tam pomalu přikurtovanou,“ vzpomíná Radka Líkařová. A vybavuje si i Zlatou podkovu v Humpolci, kde se vyklopili. „Tehdy se místo vodního příkopu jezdilo do rybníka, pravidla byla benevolentnější než dneska. I po takové nehodě se mohlo pokračovat, šlo o čas,“ říká. „To tenkrát Slováci urazili v lese kolo, usekli kus stromku, podvázali a dojeli do cíle, kde sklidili obrovský potlesk. Dnes se jezdí už hodně technicky,“ dodává Karel Dvořák.

Bryčky se dovážejí hlavně z Polska. „Táty závodní bryčka je ale 50 let stará. Měla ještě košatinu na dovážení trávy. My jí říkáme závodní speciál,“ podotýká dcera. „Bryčka je trochu upravená, má gumová kola. Je ale úzká a tím je šikovná. Větší koně zapřaháme do maratoňáku. I když je to spíš vagoneta, protože klasický maratoňák má železná pogumovaná kole a to my nemáme,“ dodává Radka Líkařová.

Britka učitelka
A jaké přání ještě 79 letý kočí má? „Co jsem si přál, toho jsem docílil. Zapřáhnout čtyřku, pětku. Ještě plánuji dvojspřeží bílé a černé kladrubačky. Ty jsme koupili loni a teď mají hříbata. Jak se odstaví, začneme zapřahat,“ plánuje Karel Dvořák.

Přibral si navíc ještě dalšího koníčka. „Dal jsem se na šití kožených věcí. Šiju kabelky, peněženky, opasky, všechno z pravé kůže. Krámy jsou dnes plné zboží, ale často jsou to šunty z umělé kůže. Já si pěkně nadělám šídlem dírky a každá věc je pořádná ruční práce,“ pochlubil se.

Velkou láhev rumu, kterou získal jako vítěz vozatajské soutěže v Plavsku, rozlil účastníkům nedávné Hubertské jízdy doma v Zálší. Ta už tu má mnohaletou tradici a je mezi koňáky velmi oblíbená. Jezdecký klub Dolli v Zálší je stále aktivní. Pořádá i letní dětské tábory. A jako každé takové společenství koňáků má svůj příběh, jehož ústřední postavou je vozatajská legenda Karel Dvořák. A taky polokrevná kobylka Britka, na kterou tu vzpomínají. „To byla skvělá učitelka dětí. Dožila se 35 let. Teď už ji deset let nemáme, ale je tu s námi na památku pořád,“ ukázali otec s dcerou na fotografii na čestném místě nad dveřmi v klubovně a sedlovně v jednom.