Mělo dojít na výhrůžky likvidací

Architekt Šimeček před soudem uvedl, že se zástupcem údajně poškozené společnosti se seznámil někdy v roce 1990 při dostavbě motelu Lucie ve Veselí nad Lužnicí. V letech 1991 – 92 začala jeho činnost pro tuto společnost při přestavbě domu ve Františkových Lázních na hotel, kdy kreslil plány na přestavbu. Ta sice začala, ale po nějaké době byla akce přerušena a pokračovala až v roce 1996. A protože firma neměla potřebná oprávnění, nabídl se také, že stavbu odborně zaštítí. Před soudem vypovídal o tom, jak a proč faktury vystavoval a jak mu byly následně propláceny. „Nikdy s žádnou fakturou a jejím proplacením nebyl žádný problém,“ uvedl Šimeček. „Problémy začaly až na začátku roku 2012 poté, kdy jsem se přihlásil do insolvenčního řízení proti této firmě. Musel jsem čelit výhrůžkám, dokonce mě navštívil právník, který mi vyhrožoval, že mě zlikvidují. Bývalý obchodní partner mě dokonce nařkl, že jsem měl po něm házet zápalné láhve,“ popisoval táborský architekt divoká léta.

Soud už jednou stíhání zastavil

Předseda senátu Petr Černý se tímto případem zabýval už jednou na podzim loňského roku. Tehdy při předběžném projednání obžaloby došel k názoru, že podle shromážděných materiálů jednání architekta Šimečka nelze kvalifikovat jako podvod tak, jak je uvedeno v obžalobě. Může se mu sice klást za vinu jiný trestný čin, ale ten už je promlčený. A v neveřejném zasedání senátu trestní stíhání táborského architekta zastavil. Proti tomuto rozhodnutí však státní zástupce podal stížnost, se kterou u Vrchního soudu uspěl. Ten rozhodl, že pokud mezi soudem a obžalobou ve vnímání skutků existují rozpory, není při předběžném projednání obžaloby možné trestní stíhání zastavit. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání zrušil a krajskému soudu uložil ve věci dále pokračovat a rozhodnout.

Kdo je věrohodný?

V dalších stáních vypovídal před soudem také většinový vlastník údajně poškozené firmy. I on obšírně povyprávěl a své spolupráci s architektem Šimečkem až do jejího ukončení. Některá jeho vysvětlení však u přítomných v soudní síni vyvolala údiv. Například, že postupně proplatil faktury za provedené práce na objektu v řádu dvou desítek milionů a přitom se v té době nikdy nebyl na stavbě podívat. Úplně přesvědčivou a srozumitelnou odpověď nedal ani na e-mail, který předložila obžalovaná strana. V něm architektu Šimečkovi navrhoval možnost zfalšování podpisu tehdejšího jednatele údajně poškozené firmy. Ani nedokázal vysvětlit, proč peníze zaslané údajně poškozenou firmou architektu Šimečkovi obratem končily na účtu jeho bývalé manželky. „To asi měli moje bývalá manželka a pan architekt něco mezi sebou,“ uváděl svědek. Více světla do věci nevnesl ani bývalý jednatel údajně poškozené firmy. Ten totiž ihned po povinném poučení předsedou senátu uvedl, že odmítá na otázky soudu odpovídat, aby si nezpůsobil nebezpečí trestního stíhání. Soud se tak musel obejít bez jeho výpovědi.

V průběhu jednání vypovídali také znalci, kteří vypracovávali posudek k provedeným pracem na inkriminované stavbě. Obě strany sporu předkládaly listiny, které podle nich tak či onak věc osvětlovaly. Různé zapisy z kontrolních dnů na inkriminované stavbě anebo zase zápisy z valné hromady údajně podvedené společnosti, kde některé citace účastníků měly dokazovat, že o věci věděli podstatně více, než byli ochotni připustit ve svých výpovědích.

Obžaloba vidí jiný trestný čin

V pondělí 30. října před táborským senátem zazněly závěrečné řeči. Krajská státní zástupkyně Alena Píchová konstatovala, že s ohledem na velký časový odstup od doby údajného spáchání skutku se nepodařilo získat relevantní důkazy o tom, že se vůbec stal. Uvedla, že i když bylo shromážděno velké množství listin, není zcela prokazatelné, která je pravá a která ne, vzhledem ke skutečnosti, že obě strany sporu s různými listinami a zápisy manipulovaly, případně byly sepisovány dodatečně a podobně. Takže jejich vypovídací hodnota je problematická. Podle jejího názoru nelze věřit výpovědi ani jedné ze stran. Tedy majitele údajně poškozené firmy, ani architektu Šimečkovi a akceptovat nelze ani vyjádření bývalého jednatele firmy na policii. Uvedla, že bývalý majitel firmy věděl, že práce nebyly prováděny tak, jak měly být, a proto se nemůže jednat o podvod. Jednání obžalovaného podle názoru státní zástupkyně nejlépe vystihuje ustanovení paragrafu 220 trestního zákoníku, což je porušení povinností při správě cizího majetku, protože obžalovaný po určitou dobu působil jako jednatel poškozené společnosti a v té době si nechával proplácet některé faktury. A právě tím poškodil společnost, jejíž zájmy mu zákon ukládal chránit. Škodu pak vyčíslila jako škodu velkého rozsahu, tedy ve třetím odstavci uvedeného paragrafu. Zde zákon stanoví trestní sazbu 2 až 8 let. Soudu navrhla aby obžalovanému uložil peněžitý trest v celkové výši 700 000 korun a pro případ jeho nesplacení uložil adekvátní trest odnětí svobody. Navíc navrhla také uložení trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností. Poškozenou společnost navrhla s nárokem na náhradu škody odkázat na civilní řízení.

Podobně jako státní zástupkyně se vyjádřil i zmocněnec údajně poškozené společnosti. I on zavrhl kvalifikaci jednání architekta Šimečka jako podvodu. „Pokud někdo ví, že je podváděn, nemůže být podveden,“ uvedl doslova a stejně jako žalobkyně se přidržel trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku. Ovšem s tím rozdílem, že za pachatele označil bývalého jednatele firmy a architekta Šimečka pak za účastníka tohoto jednání. Ať už návodce, organizátora nebo pomocníka. Ten je ovšem stejně odpovědný jako pachatel. Takže navrhl kvalifikovat jednání architekta Šimečka stejně jako státní zástupkyně. Navíc ještě podotkl, že celé jednání podle něj nemůže být promlčeno, protože následek nastal v roce 2010 a promlčecí lhůta je v tomto případě desetiletá. Na závěr zmocněnec navrhl senátu aby uložil povinnost náhrady škody ve výši 12 458 540 korun. Pro případ ukládání trestu se pak zmocněnec ztotožnil se státní zástupkyní a navrhnul trest výchovný.

Obhájce navrhuje zprostit obžaloby

Zcela jiný názor měl samozřejmě obhájce architekta Šimečka Jiří Trnka. Ten konstatoval, že majitel firmy musel o všem vědět. „Několikrát zde zaznělo, jsou na to i listinné důkazy, že majitel o všem rozhodval, určoval finanční toky, rozhodoval, kdy, co a komu se jak bude platit, na jaký účet,“ řekl uvedl obhájce Trnka. „Bylo bezpochybně dokázáno, že on společnosti fakticky ovládal, byl jejich hybnou silou a věděl o všem. Nikoli pouze bývalý jednatel. Ten vše podstatné projednával vždy s většinovým vlastníkem,“ pokračoval obhájce. „Mohu souhlasit se státní zástupkyní, že jak majitel, tak bývalý jednatel jsou absolutně nevěrohodní, ale pokud jde o její návrh právní kvalifikace, tak ten už je diskutabilní. Ale i kdyby soud na toto přistoupil, mám za to, že je věc promlčená, protože promlčecí doba se počítá od účinku, nikoli od následku,“ polemizoval obhájce Trnka i ohledně promlčecí doby.

Obhájce dodal, že architekt Šimeček se stal jednatelem až v roce 2002 a ve své funkci pouze plnil za dluhy, které způsobil bývalý jednatel. Navíc konstatoval, že návrh na použití jiné právní kvalifikace je konstruován pouze následkem. „Dokazování bylo vedeno k jinému trestnému činu, než teď zaznělo. Chybí zde totožnost skutku, usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby,“ dokončil obhájce Trnka a z těchto důvodů architekta Šimečka navrhl obžaloby zprostit. „Není prokázáno, že by se skutek stal tak, jak je popsáno v obžalobě,“ ukončil svoji řeč obhájce.

Na trestním senátu táborské pobočky krajského soudu v čele s předsedou Petrem Černým teď je, aby celou věc znovu posoudil a rozhodl. Rozsudek by měl padnout 8. listopadu.