„Náš dům stojí přímo u rumunské hranice. Podkarpatská Rus kdysi patřila z poloviny do Polska a z poloviny do Československa. Bolševici k nám přišli až v roce 1944 a pohraničníky pak u nás vždycky byli Rusové, nikdy Ukrajinci. A Rusové nikdy nemluvili ukrajinsky. Čtyřicet let tam bydleli a vždycky jedině rusky. Pamatuji si na tetu Šuru, byla moc hodná, ale taky nikdy nepromluvila jinak než rusky. My jsme rusky samozřejmě uměli a jsme takoví přizpůsobí. Jak na nás spustí rusky, my na to kdovíproč přistoupíme,“ vypráví Vladimír. „V městečku byly tři školy. Ruská pro děti pohraničníků, největší ukrajinská a pak maďarská, protože i Maďarsko je blízko a žije tam maďarská menšina. V ukrajinské škole jsme se učili ukrajinsky a rusky a od páté třídy pak buď angličtinu nebo němčinu,“ popisuje Vladimír Forkoš, který školní docházku absolvoval v letech 1963 až 1973. „A třeba noviny Družba vycházely v ukrajinštině, rumunštině a maďarštině,“ vybavuje si.

Osudy Ukrajiny a životy Ukrajinců
V roce 1922 se samostatná Ukrajina stala součástí Sovětského svazu. Československo pak po druhé světové válce dohodami přišlo o Podkarpatskou Rus, která mu připadla ve dvacátých letech minulého století po zániku Uherska. Nově pod názvem Zakarpatská oblast se území stalo rovněž součástí Sovětského svazu. Žilo tam i hodně Čechů, kteří se pak ve dvou hlavních vlnách vraceli do původní vlasti. Poprvé po druhé světové válce, podruhé po ukrajinské revoluci Majdan v roce 2014.

Proč se do České republiky vydal v roce 1997 Vladimír Forkoš? „Tehdy nám onemocněla dvanáctiletá dcera s průduškami. Potřebovali jsme jí zajistit léčbu v solných dolech, aby nemoc nepřerostla v astma. Bylo to nedlouho po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatné Ukrajiny, peníze nebyly, zemědělská družstva se rozpadala, já jsem do té doby dělal řidiče v mlékárně. Výplatu nám ale dávali v naturáliích. Dvacet kilo másla nebo maso. Jenže já jsem potřeboval na léčení peníze. Tak jsem si půjčil na léčení dcerky dolary a musel jsem odjet do zahraničí, abych na splacení půjčky vydělal. Jeden můj kamarád už v Táboře pracoval, zařídil mi přes agenturu pracovní pozvání. Bydlel jsem na ubytovně v Zavadilské ulici a jinak krumpáč, lopata, dvanáct, čtrnáct hodin denně za 35 korun na hodinu. Peníze jsem splatil, dcera se uzdravila. Starší Maryčce je dnes 38 let a ta zůstala doma. O rok mladší Zlatka žije v Praze. Já už jsem v Táboře zůstal. Na Ukrajině práce nebyla, bylo potřeba živit rodinu. Domů jsem jezdil dvakrát ročně na měsíc – na jaře ostříhat vinohrad, zasít kukuřici a na podzim sklidit kukuřici a strhat vinohrad. Víno pak manželka prodala. Tehdy jsem dělal v táborské elektrofirmě Standy Ploštici, dej mu Pánbůh nebe. Šestkrát mi ochotně půjčil dodávku na cestu domů,“ vzpomíná Vladimír.

Bez práce v zahraničí by nemohl rodině dopřát takové zabezpečení. „Dcery šly studovat vysokou školu, byly třeba peníze. Pak první svatba, 350 hostů, druhá svatba, 270 hostů. Pak přišly křtiny. Prvního vnuka od Maryčky jsem zapíjel tady v hospodě u divadla. Dnes už je mu osmnáct a studuje v Bratislavě mezinárodní vztahy. Starší dcera pracovala v bankovnictví, mladší je vedoucí zlatnictví. Osud to tak chtěl, že i Maryčka změnila profesi a dnes pracují ve zlatnictví obě dcery, jedna na Ukrajině, jedna v Praze,“ je Vladimír na svou rodinu hrdý.
A současně mluví i o obdivu k českému národu. „Váš národ je šikovný, upřímný, usměvavý. Získali jste v roce 1918 samostatnost a Československo za pár let dosáhlo většího rozvoje než Anglie. To Ukrajina dostala samostatnost před 30 lety, lidi toužili po svobodě a demokracii, ale od té doby se jen propadáme dolů. Já vždycky říkám, že to je prezidentem, ale ono je to asi národem,“ smutně uvažuje Vladimír. „U nás zavedli takovou daňovou politiku, že se vůbec nevyplatilo obdělávat půdu. To přece není normální. Po příjezdu sem jsem se nestačil divit, jak jsou tu lidé zruční a jak si umí práci chytře usnadnit. S českým kladívkem se člověk netrápí, to padne do ruky jedna radost. S ruským se nadře. U nás jsme i beton tahali v neckách, tady jsem poprvé viděl vozík, který takovou práci neskutečně ulehčí. Jsem šťastný, že jsem poznal Čechy,“ říká.

Donbas je jiný svět
Proč podle Vladimíra Forkoše vypukl konflikt na Donbasu, který se rozhořel do ukrajinské války? „Donbas je jiný svět. Ten byl pod bolševiky už od roku 1918. Byly tam velké zásoby nejkvalitnějšího černého uhlí, antracitu. Když na konci války odcházeli Němci, doly zatopili a podminovali. Sovětský stát ty doly potřeboval, ale nikdo tam nechtěl jít. Bylo to nebezpečné a navíc těžká práce. Tak tam v padesátých letech navozili trestance. Půlka města byli trestanci, samá verbež. A sovětská armáda chytala v ostatních částech země mladé kluky, které tam odvážela, aby bylo pracovníků do dolů dost. Donbas a Luhansk postupně úplně zrusáčili. Lidi tam mají ukrajinské příjmení, ale mluví rusky. Léta tam bolševici upřednostňovali ruštinu. Doněck je přímo na hranici s Ruskem. Poslali tam jednotku diverzantů a před osmi lety udělali vzpouru. Vzbouřili tamní lidi, že chtějí samostatnost. V tom je podporoval Putin. Kdyby je nepodporoval, nestalo by se nic. Z toho se rozrostl konflikt a válka tam trvá už osm let,“ popisuje Vladimír situaci v Doněcku a Luhansku na Donbasu.

Když v listopadu 2013 tehdejší prezident Viktor Janukovyč nepodepsal asociační dohodu s Evropskou unií, aktivizovala se inteligence v Kyjevě do protestů, nazývaných revoluce Majdan. Státní moc ji potlačila krveprolitím, prezident Janukovyč naopak podepsal smlouvu o ekonomické spolupráci s ruským prezidentem Putinem. Vladimír Forkoš ale nevnímá Majdan zrovna kyjevskýma očima.

„Měli jsme od vzniku samostatné Ukrajiny v roce 1991 řadu prezidentů, ale ani za jednoho se nemluvilo o tom, že by Ukrajina chtěla do Evropské unie. Až po Majdanu vstal Porošenko a začal říkat, že chceme do EU. Tedy kromě Donbasu. To ještě Putin skousnul, ale zájem o vstup do NATO už pro něj byl příliš. Když jsme dali žádost o vstup, uvědomil si, že NATO bude u jeho hranic a žádal, aby Ukrajina tu žádost stáhla. Ukrajina ji odmítla stáhnout. A teď už Putin žádá, aby svět uznal, že Krym, Doněck a Luhansk jsou ruské. Neměl bych to asi říkat, ale já už nevěřím, že se Donbas vrátí k Ukrajině,“ uvažuje nahlas Vladimír.

„Když se Ukrajina v roce 1991 osamostatnila, měla atomovou zbraň. Tehdy Rusko, Spojené státy a Anglie tlačily na to, aby Ukrajina atomovou zbraň odevzdala. Ujišťovali nás garancemi, že hranice zůstanou nedotčené tak, jak byly po rozpadu Sovětského svazu. Ukrajina tedy zbraň odevzdala ke zničení. A Putin, jako jeden z garantů této dohody, si pak napřed sebral Krym a poté přepadl Doněck a Luhansk. Samozřejmě, že se to Americe nelíbilo,“ dodává.

Díky Čechům
„U nás v městečku bomby nepadají a kulky nehvízdají. Ale v 300 kilometrů vzdáleném Ivano-Frankivsku rozbombardovali letiště. Z Kyjeva a Charkova lidé utíkají k nám do Zakarpatské oblasti. Moje sestra vzala k sobě do domu čtyři známé, její syn taky čtyři, lidé pomáhají jeden druhému. Když jsem byl po vypuknutí války v Táboře ve sběrném místě materiální pomoci a viděl jsem tu frontu českých aut, byl jsem dojatý. Vezl jsem deky, čepice a hlavně obvazy. Ty jsem šel nakoupit do lékárny v Albertu na Chýnovské ulici. Paní v lékárně se mě zeptala, co se děje. Řekl jsem jí, jak to u nás vypadá a ona odešla dozadu, přinesla plnou náruč obvazů a řekla: To je ode mě. Takoví jsou čeští lidé,“ říká Vladimír s dojetím a pokračuje: „Podnikatel pan Dastych poskytl klíče od haly v Čekanicích, aby se tam mohla shromažďovat sbírka. V neděli byla hala prázdná a večer za dva dny tam bylo věcí na plný kamion. Děkuji Táborákům ze srdce za tu pomoc, solidaritu.“

Horší než koronavir
„Mně odešli dobrovolně bojovat dva bratranci, manžel mojí dcery šel do domobrany, i když je invalida. Spousta vojáků v záloze a dobrovolníků se hlásí, na vojenských správách je narváno k prasknutí, ti chlapi jsou odhodlaní. A ten idiot nechce jednat, je to magor. Padne nás spousta, ale to on přišel do naší země, ne my do jeho. Garant, který slíbil neporušenost našich hranic! Na Ukrajině se válí mrtví ruští vojáci, 13 tisíc Rusů a oni je nechtějí odvézt domů, protože mámy těch mrtvých kluků by udělaly vzpouru. Naši starostové říkají – musíme je zahrabat, než tu vypukne epidemie, ale zahrabeme je jako psy. Protože oni střílí po civilistech. Po malých klucích, kteří rozvážejí charitativní pomoc do krytů.“

Jak vidí Vladimír šance na konec války? „Já bych chtěl, aby to skončilo hned. Čert vem koronavir, hlavně ať není válka. Jsou tam dvě atomové elektrárny a ten blbec může udělat cokoliv. Doněck a Luhansk jsou už stejně zrusáčené. Nikdy tam nebude klid. Rusové uznali ty dvě republiky jako samostatné a ony hned požádaly Rusko, ať jim pomůže se osvobodit. Putin má metody jak Hitler, vpadne do suverénního státu. A já si myslel, že na Ukrajinu si netroufne. Jeden člověk a nadělá takové bídy, takového trápení. Škoda, že se Evropa tak dlouho rozhoupávala, aby dala Ukrajině zbraně,“ říká Vladimír Forkoš a zmiňuje na závěr 24. únor, kdy se Evropa probudila v šoku, protože Putin Ukrajinu skutečně přepadl: „Hned první den mi volalo osm lidí – Vláďo, jsme s tebou! Moji zdejší přátelé a známí mi nabízejí, že si vezmou k sobě ukrajinské ženy s dětmi. Dávají k dispozici byty, domy. Češi jsou úžasní lidé.“