Komentovaná prohlídka města začínala u mariánského sloupu na náměstí Míru. Náměstí v Blatné má charakter ulice a skládá se ze dvou částí – náměstí Míru a třídy J. P. Koubka. Názvy náměstí Míru se po několik let měnily. Několik let to bylo náměstí Mariánské a od roku 1932 neslo pojmenování Rudolfa Zdráhala, nejdéle sloužícího starosty Blatné, který byl v této funkci 31 let. Po únoru 1948 bylo přejmenováno na Stalinovo a kolem roku 1950 vznikl současný název náměstí Míru. I třída J. P. Koubka nenesla vždy tento název, dříve se jmenovala Pražská.

Mariánský sloup

Uprostřed blatenského náměstí se nachází mariánský sloup, který byl postaven v roce 1726 malířem a stavitelem Janem Františkem Hoffmanem. Sloup je složen z několika soch, přičemž na nejvyšším místě je Panna Marie a v ruce drží růženec. Pod Pannou Marií jsou pak čtyři sochy světců – mariánských ctitelů, a to svatý Josef s knihou (křestní patron šlechtice Josefa Serenyiho, který nechal toto sousoší postavit), svatý Dominik se psem a pochodní s koulí (zakladatel dominikánského řádu), svatý Václav, který má v jedné ruce praporec a druhou se přidržuje štítu s orlicí, a Jan Nepomucký v kněžské rochetě s krucifiksem. Uprostřed světců jsou ještě dva znakové štítky, jež znamenají alianční znak šlechtických manželů Josefa Serenyiho a Marie Alžběty, rozené hraběnky z Valdštejna. „Z hlediska heraldické zdvořilosti je ušlechtilejší místo pravé, proto je na ní znak manželky, na kterém jsou čtyři lvíčci ve skoku. Druhý je půlený, v levé části se vine had s korunkou a v pravé půlce je břevno a na něm se vzpíná okřídlený kůň Pegas,“ zmínil Josef Sekera.

Pak už přišla řeč na historii jednotlivých domů na náměstí. Dům č. p. 106 byl postaven na začátku 20. století a nacházel se v něm hotel Bílá růže, tento nápis je na domě dodnes. Už za první republiky však jako hotel nesloužil. Zajímavý je i dům 329, v němž měl fotograf Zeman svůj skleněný ateliér, který opravdu vypadal jako skleník. Fotografoval totiž na přirozeném světle, nikoliv na umělém, a tak si mohl místa na fotografování různě upravovat podle slunce. Dům byl postaven ve 20. letech na místě masných krámů. Masné krámy postavila vrchnost pro blatenské řezníky, aby zde mohli prodávat maso. V Blatné bylo kolem dvanácti řezníků a ne každý si mohl dovolit svůj krám. Do roku 1925 se tedy prodávalo maso v masných krámech. V současné době slouží dům pouze k bydlení.
V domě číslo 209 zas byla ve 20. století proslulá Rampova trafika s hudebním automatem Polypfon. Když se do automatu hodily mince, tak se rozezněla melodie. „Často tu hrál třeba Radeckého marš anebo píseň My jsme hoši od Šumavy,“ vzpomínal Jiří Sekera. V trafice se prodávaly doutníky a další zboží. Dnes se zde nachází vinotéka, cukrářství a pekařství.

Zájezdní hostinec a hotel U Bílého lva

Budova zájezdního hostince se stavěla na několik etap. V roce 1842 byl postaven pouze přízemní díl a v roce 1847 sál nahoře s několika pokoji. Monogram VM upozorňuje na to, že majitelem restaurace bylo várečné měšťanstvo, společenství starousedlých blatenských měšťanů, kteří si již na počátku 16. století vymohli na blatenské vrchnosti vaření piva ve svém pivovaru. Pivovar se nacházel v Pivovarské ulici spolu s obydlím sládka. Sladovna byla naproti budově. Právovárečníci zde zanikli po 1. světové válce, protože jejich pivovar nemohl konkurovat moderněji zařízenému pivovaru zámeckému. Svůj pivovar prodali a koupil ho Karel Hildprandt, pozdější akademický malíř, který žil ve Škvořeticích.

V roce 1903 navrhl místní architekt Karel Fiala nové průčelí, které bylo bohatě dekorované gotickými a renesančními prvky. Na průčelí jsou tři rozčleněné štíty a na prostředním se vyjímá korouhvička. Pod ní byl namalován na červeném pozadí bílý lev. Ze stěny vystupuje balkon, jehož čtyři sloupy nesou trojúhelníkový štít, členěný kružbami a prolamováním, jež zdůrazňuje vertikalitu stavby. V červnu roku 1856 zde dokonce na své poslední cestě z Vodňan do Plzně přenocoval těžce nemocný Josef Kajetán Tyl, pamětní desku na tuto událost nechal pořídit v roce 1960 blatenský učitel Václav Šilha na vlastní náklady. V tehdejší restauraci U Bílého lva se od roku 2014 nachází bazar. 

Budova městského muzea, knihovny a centra kultury

Stavba domu byla započata v roce 1865 a dokončena byla v roce 1868. Podle plánu místního stavitele Tomáše Johanise tu měla být radnice, ale pro malé město byla příliš velká. V roce 1868 se jednotlivé obce sdružovaly v okresy, a aby Blatná získala okres okresního hejtmanství, tak tuto budovu nabídla pro hejtmanství k bezplatnému užívání. Jinak by okres připadl do Březnice, jelikož ta nabízela bývalou jezuitskou kolej na náměstí. Rozhodovalo se tedy mezi Březnicí a Blatnou a tento spor trval více než sto let. Blatná zvítězila a byla sídlem okresu až do roku 1960, kdy došlo k územní reformě. Okresní úřad ale mezitím přesídlil. V roce 1932 byla pro okresní úřad postavena budova, která dnes slouží jako základní škola T. G. Masaryka. Radnice zde obsadila dole pouze tři místnosti, zbytek zabral c.k. berní úřad, celé první poschodí připadlo okresnímu soudu, druhé poschodí bylo okresního hejtmanství a suterén sloužil jako vězení. V budově muzea sídlil c.k. soud, c.k. berní úřad a c.k. okresní hejtmanství. V roce 1904 se státní úřady rozrůstaly a radnici vytlačovaly. Naštěstí byla dostavěna nová školní budova a budova muzea začala sloužit od roku 1905 coby druhá radnice. Průčelí budovy je dílo místního architekta Karla Fialy.

Blatenská věž

Výška věže je 45,5 metrů a kříž je vysoký tři metry. Blatenská věž se ale považuje spíše za zvonici, protože jsou uvnitř zvony, které stále v neděli ve 12 hodin oznamují Blatenským, že je poledne. Věž sloužila k vícero účelům, zvony vyzváněly jednak na poplach a jednak ohlašoval různá shromáždění. Když se vystavěl kostel v letech 1444 – 1515, tak už na věž nezbyly peníze. Tady tehdy proto vznikla provizorní dřevěná zvonice. Až v letech 1722 – 1723 nechal majitel blatenského panství hrabě Josef Serenyi postavit zvonici barokní.

Na věži je viditelný alianční znak jako na mariánském sloupu. Při velkém požáru v roce 1834 ale shořela kromě místních domů i věž. Kostel naštěstí zůstal zachován. Hned o rok později se začalo s výstavbou nové věže a ta byla novogotická, aby byla stylově přizpůsobena kostelu. Největší zvon spadl při požáru, prorazil klenbu věže, ale nijak zvlášť se nepoškodil a byl tu až do roku 1916, do první rekvizice zvonů pro válečné účely. V tomto roce, uprostřed světové války, byly zvony sňaty, rozbity, odvezeny a přetaveny. Vyrobila se z nich ve Škodovce děla. Největší zvon se nazýval Matka Boží, menší byly Svatý Josef a Svatý Václav, jeden se jmenoval Jeklík, podle zdejší mlynářské rodiny, a zbyl jediný, svatá Barbora, kterému se přezdívalo Klikáč. Ten pak měl odklikat konec monarchie.

Socha svobody

Historik Jiří Sekera zmínil kromě domů a památek také blatenskou Sochu svobody – ženy u kostela Nanebevzetí Panny Marie, která je tři metry vysoká a byla slavnostně odhalena 29. října 1923 jako památka na padlé občany v první světové válce. Autory jsou sochař Josef Bílek a architekt Josef Petrů. Kamenný podstavec vyrobil kamenický mistr František Muzika, který si vybral za materiál blatenskou žulu. Zbytek sochy je vyroben z hořického pískovce.

Žena symbolizuje nový život českého a slovenského národa, kříž a helma odkazují na první světovou válku, konkrétně na vojenský hřbitov. Svazek klasů, který má žena v náručí, symbolizuje plodnou práci a nový blahobyt po letech bídy.