Marie Novotná dělí svůj život na čtvrtiny

Marie Novotná žije v Táboře, ale rodačka je ze Slabčic na Písecku. Když navštěvovala vyšší hospodářskou školu v Písku, byla přesvědčená, že město u Otavy nikdy neopustí. Ale osud mínil jinak.
„U nás ve Slabčicích byla škola prvního stupně, dvojtřídka, na druhý stupeň už se pak chodilo pěšky nebo na jezdilo na kole do Chrášťan. Bylo to bezpečné, aut bylo pár, u nás ho měl jen hostinský a doktor. I s panenkami jsme si mohly hrát na silnici, provoz nebyl prakticky žádný. Po maturitě v Písku jsem nastoupila jako sekretářka na tamní průmyslové škole. Vlastně bych svůj život rozdělila na čtvrtiny. Prvních 25 let, to bylo dětství a mládí, druhá pětadvacítka manželství a rodina, ta třetí důchod a ta čtvrtá? To se ještě uvidí,“ usmívá se Marie Novotná.
Před 25. rokem se provdala, rodina se přestěhovala na Táborsko.

Dvojí svoboda

„Sametová revoluce mi přinesla dvojí svobodu. S manželem jsme se rozvedli a život se mi úplně změnil. Se samostatností jsem získala sebevědomí, že se z každé těžké situace lze dostat,“ vypráví paní Marie. Převážnou část svého pracovního života byla zaměstnaná na Okresní správě spojů jako mzdová účetní. „To byly galeje, ale dnes už to tak asi není. V 70. letech jsme ještě počítaly na sčotech. Je úžasné, jaký pokrok nastal jen během mého života. Každá změna přinese dobré i horší, záleží na tom, jak se lidé k tomu postaví. S kolegyní z kanceláře jsme si zůstaly blízké jako sestry a denně si voláme,“ pokračuje v povídání Marie.

„V roce 1990 jsem se rozhodla nabytou svobodu využít i pracovně. Chtěla jsem dělat něco různorodějšího, toužila jsem znovu po práci sekretářky. Dcera mi našla inzerát, že hledají sekretářku na jednom z pracovišť Jaderné elektrárny Temelín. Jela jsem se o místo ucházet a říkám šéfovi – já bych asi už byla stará sekretářka. A on povídá – mladých bylo dost, pojďte, ukážu vám vaši kancelář. Zůstala jsem tam až do důchodu. Poznala jsem řadu zajímavých, vzdělaných lidí, mladých inženýrů. Vůbec mi nevadilo, že se v pět ráno odjíždělo autobusem od táborské nemocnice a v pět odpoledne jsem se vracela. To ještě nebyly supermarkety otevřené do osmi, někdy už jsem pak nekoupila ani pečivo. Ale naučila jsem se na počítači, pořádali pro nás kurzy oblékání, společenské výchovy, odborné kurzy. Bylo to tam nezapomenutelné,“ říká paní Marie.

Po nástupu do důchodu k sobě vzala svoji 90 letou nechodící maminku. Starala se o ni tři roky. „Do poslední chvíle jí to myslelo a my s dcerou jsme si zapisovaly její průpovídky. Třeba – jdi se vysmát na Bednářův palouk… Nebo – blaze tomu, kdo nic nemá. Když maminka odešla, přišla za mnou kamarádka, která byla v Táboře vedoucí Poštovní novinové služby a nabídla mi brigádu při zpracování remitendy tisku. Nenudila jsem se ani chvíli.

Spolu u moře
„Dcera žije v Budějovicích, syn v Táboře. Mám čtyři vnoučata a dvě pravnoučátka. Jsem ráda, když s nimi můžu něco prožít. Ráda šiju, třeba různé kostýmy i společenské šaty. Nechyběla jsem na jejich tanečních a když v roce 2005 na poslední chvíli vypadla kuchařka na skautském táboře, sbalila jsem se a jela,“ směje se. „Když mi bylo sedmdesát, nechtěla jsem žádné dárky. Přála jsem si, aby se mnou moje děti a vnoučata jely na týden do Španělska. Byla jsem šťastná, když si opravdu udělali na mě čas,“ dodává.

Dnes je Marie Novotná aktivní členkou táborského klubu Revma ligy. „Cvičíme, máme kroužek ergoterapie, kde procvičujeme prsty, klouby, kreslíme žehličkou, navlékáme korálky, vyrábíme keramiku. Na finále soutěže Babička roku chystáme výstavu našich výrobků. Pořádáme výlety a jezdíme na rekondiční pobyty. Míváme tam společenské večery různého rázu. Třeba kloboukový nebo květinový. Na vánočních večírcích soutěžíme o nejlepší cukroví a bývá tak veselo, že končíme zpěvem Sokolíků na židlích. A jsme i sportovně činní, zapojujeme se do Senior ligy, před rokem jsme vyhráli sedm pohárů a medailí. Já jsem přispěla prvním místem v šipkách,“ popsala Marie činnost Revma ligy.

„Do soutěže Babička roku nás ještě s jednou členkou přihlásila vedoucí našeho klubu Marie Zuzáková. Je skvělá a jdeme do toho jen kvůli ní. A taky chceme dodat odvahu seniorkám do příštích ročníků. Těším se, že spolu s ostatními účastnicemi předvedeme, co ještě dokážeme,“ uzavírá povídání Marie Novotná z Tábora.

-pr-