Hana Novotná: Člověk musí žít a ne přežívat

Hana Novotná z Tábora se sice narodila v Praze, ale od malička žila v Pelhřimově. „Ve dvanácti letech se mi narodila sestřička, maminka pak vážně onemocněla, takže jsem se o sestru od malinka starala. Když jí bylo pět a půl, tak naše maminka zemřela a osud nás rozdělil. Ji si vzala bezdětná teta ze Slovenska a mě teta z Kralup nad Vltavou, kde jsem dostudovala gymnázium,“ vypráví o svém dětství paní Hana. Vrátila se pak na jih a našla si práci ve Strojní traktorové stanici v Soběslavi, sestra dnes žije v Domažlicích.

„V traktorové stanici jsem se seznámila se svým mužem. Naučila jsem se navařovat součástky traktorů elektrickým obloukem, s manželem jsem taky jezdila na traktoru. Vdala jsem se do nedalekých Košic a narodily se nám dvě děti, dcera a syn. Po mateřské už jsem pracovala v kantýně a pak i v Ladě Soběslav v archivu. To byla hezká práce. Kopírovali jsme technické výkresy, zakládaly se do archivu,“ pokračuje Hana Novotná.

Později po roce 1989 žila dcera paní Hany v Anglii a syn v Irsku. „O dům už jsem se nezvládala starat, měla jsem nemocné oči, tak jsme se přestěhovali na sídliště Nad Lužnicí,“ vypráví paní Hana, jak začala její táborská životní etapa. „Já žiju tady a teď, každý den se těším, co mě čeká,“ říká.

V Táboře si dělala různé rekvalifikace, pracovala v církevní mateřské školce, kde se starala o postiženého chlapce. Pak měla v církevní pečovatelské službě na starosti čtyři babičky. „Šla jsem do předčasného důchodu a v té době jsem dostala klíšťovou encefalitidu, boreliózu a mononukleózu naráz. Hodně mi pomohly jehličky od doktora Jánošky. Od té doby si říkám, že co mě nezabije, to mě posílí. Tehdy mi došlo, že přišlo varování a musím začít myslet taky na sebe,“ říká.

Dokud žila paní Hana v Košicích u Tábora, byla prý zapojená ve vsi do všech organizací prý snad kromě hasičů. I v Táboře si rychle našla okruh přátel a nové aktivity. Napřed byla jednatelkou v táborské organizaci nevidomých a slabozrakých. „Dvakrát jsem jela na setkání nevidových a slabozrakých do Karlových Varů. Potkala jsem tam úžasné lidi. Kapelu tří sester z Olomouce, s Terezkou jsem bydlela na pokoji a jela jsem pak za ní, když pracovala v kavárně Potmě,“ vypráví paní Hana. Šestnáct let také pracovala v organizaci neslyšících. Má ale i nemalou řadu koníčků.

„Můj táta byl šikovný člověk. Maloval, psal knihu, maluje i sestra. Já pletu košíky z pedigu. Když byly děti v zahraničí, učila jsem se anglicky, abych se tam při návštěvách na ulici domluvila. Teď vedu kroniku u nás v domě s pečovatelskou službou, i tady se pořádají různé akce. Naposledy s country muzikou,“ říká Hana.

Její manžel už nežije, sama tedy už osm let bydlí v DPS v Lidické ulici v Táboře. „Jsem tu moc spokojená. Mám pěkný malý byt, balkon s výhledem na ulici, dole v domě máme klubovnu,“ popisuje.

A ještě jednu důležitou kapitolu ze života paní Hany je třeba připomenout. Když před několika lety stále chodily do schránky letáčky s náborem do divadelního souboru, nedalo jí to. „Tenkrát soubor ještě ani neměl jméno, teprve pak jsme se domluvili, že to bude KaPoTa – podle režisérky Kateřiny Pokorné a Tábora. Nastudovali jsme Stvoření světa, kde jsem dostala roli Bohumila, pravé ruky Boha. Do všeho jsem mu kecala,“ směje se paní Hana.

I ona je neuvěřitelně akční – doma má šamanský buben, vzpomíná, jak běhala bosá po žhavém uhlí a necítila vůbec nic. Všechno ráda vyzkouší. A to má za sebou náročnou operaci očí. „Odumírá mi sítnice, ale teď zas chvíli budu vidět,“ prohlašuje paní Hana. „Člověk musí žít a ne přežívat,“ říká rozhodně. A je samozřejmě moc ráda, že obě její děti – dcera Hana i syn Luboš se vrátili z ciziny zpátky domů a od syna má i dvě vnoučátka – Honzíka a Barborku.