Železo i dřevo mají své kouzlo
„K práci se železem a dřevem mě to táhlo vždycky, táta je truhlář. Po letech jsem náhodou zjistil, že praděda z mamčiny strany byl kovář v Dobevi a i otcův táta byl kovářem,“ říká Radek Velíšek. „Vždycky jsem měl blízko k šermířům a zbraním, brnění šermířům jsem dělal už někdy ve čtrnácti,. V patnácti člověk nemá moc o výběru profese ponětí, přišlo mi zajímavé učit se puškařem a šel jsem na učiliště do Uherského Brodu. Internát ale nebyl nic pro mě, do čtrnácti dnů jsem byl zpátky a nastoupil jsem radši do učiliště ve Strakonicích na obor obráběč kovů. Po vyučení jsem pokračoval na nástavbě Podnikání v oboru, ale i to jsem tenkrát vzdal. Počítače mě nebavily, já rád pracuju s materiálem a něco tvořím. Nastoupil jsem jako brusič kovů ve Volyni. Tenkrát před dvanácti lety jsem bral po vyučení 12 tisíc, později 16 – 17 tisíc, dělal jsem řemeslo, které muselo být přesné a precizní. Pak jsem odešel pracovat k mamce do penzionu v Heřmani a chodil jsem přitom pomáhat k jednomu známému zámečníkovi. Ten mi řekl, proč si vlastně neudělám vlastní živnost. Tak jsem si vybudoval dílnu doma v Čejeticích,“ pokračuje řemeslník, který umí nejen vyrobit damaškový nůž ze skládané oceli nebo brnění, ale i mříže, ploty, kování pro kamnáře i do krbů, na dveře, také zábradlí, svícny, nové i renovované kříže do kapliček, různá kování pro památkáře. Z dílny Radka Velíška je například kříž s tepanou sochou u silnice v Cehnicích i odpadkové koše s kalichem u památníku bitvy u Sudoměře nebo koše na dětském hřišti doma v Čejeticích. Mladík vyrábí zbraně jako nože, tesáky včetně sekáčků pro řezníky, sekery, helmice, palcáty, vybavil Selskou jízdu ze Štěkně a vyrobil stavidla a schody pro malou vodní elektrárnu v Kaplici.
Radek Velíšek nedělá sériovou výrobu, ale jednotlivé zakázky. „Nemám ani svoje webové stránky, už takhle nestíhám,“ směje se. Zákazníci si ho doporučují mezi sebou, hlavně na Strakonicku a Písecku. „Pracoval jsem ale třeba přes zimu na zakázce pro jednoho libereckého architekta,“ dodává. Marocká ambasáda si u čejetického kováře objednala mosazné mříže do krbu.

Stopy dobrých řemeslníků jsou trvalé
„Lidi si dneska často myslí, že ráno vstanou, půjdou na osm hodin do práce a dostanou za to 50 tisíc. Takhle to nefunguje. Je pravda, že jako živnostník si můžu dělat kdy chci, co chci, ale kdybych pracoval denně jen osm hodin, tak se neuživím. Běžně pracuju deset hodin a večer pak obvykle dělám svoji administrativu,“ popisuje mladý kovář, který si maturitu nakonec dodělal večerně, a dodává: „Mě řemeslo baví. Jsem v kontaktu s lidmi, musím někam dojet, vyslechnout si, co zákazník potřebuje, něco pro něj vymyslet. Dobré je mít širší spektrum výrobků. Spolupracuji i s tátou, který je truhlář a společně děláme třeba kompletní schodiště nebo vrata. Něco trvalého tak po člověku zůstane. Já u nás v Čejeticích přesně vidím, co dělal někdejší cehnický kovář, každý má svůj rukopis.“
Příběh mladého kováře zní skoro idylicky. Proč se tedy tak málo dětí hlásí na řemesla? „To je asi hlavně o postoji rodičů, ti si myslí, že děti musí mít školy. V dřívějších dobách, kdo uměl řemeslo, to byl někdo. Dneska se na vyučené lidi kdekdo dívá pomalu jak na póvl. Ale jen do chvíle, než něco potřebuje. Řemeslníci dneska začínají natolik chybět, že si jich lidi zas začínají vážit. Pořád dostávám otázky – nevíte o zedníkovi? Neznáte dobrého instalatéra? Nebo elektrikáře? My řemeslníci o sobě samozřejmě víme,“ uzavírá Radek Velíšek a připojuje ještě postřeh k učňovskému školství: „Škola dá určitou rámcovou představu o profesi. Odnesl jsem si základní dovednosti – vysoustružím, vyfrézuju, vím, na co je který stroj. Určitě si ale myslím, že bylo lepší, když dřív učňovské dílny pracovaly na konkrétních zakázkách a dělaly se konkrétní výrobky. To každého kluka víc baví, než když se učí frézovat jen tak. Bylo by dobré se k tomu vrátit, jenže učňovské školy mají problém s tím, že se vybavily z evropských dotací a teď nesmí na těchto strojích dělat výdělečnou činnost,“ říká Radek Velíšek.
Na zvědavou otázku, jak je na tom takový kovář finančně, odpověděl: „Dělám rukama a vydělám si. Vybavil jsem si dílnu, financuji si svoje koníčky. Jestli jezdím k moři? Na co? Rád se projdu po lese a nepotřebuju ani bazén, když tu máme Otavu a její jezy.“

Zájem o řemesla a technické obory stoupá

Střední odborná škola řemesel a služeb ve Strakonicích, kam chodil Radek Velíšek, je po školské optimalizaci spojena se strakonickou průmyslovkou a vyšší odbornou školou. Stále ale nabízí celou řadu učebních oborů.
Jak říká ředitel školy Miloslav Pileček, zájem o technické obory v posledních dvou letech stoupá, a to jak o obor Strojírenství se zaměřením na počítačovou grafiku a CNC techniku na průmyslovce, tak o vyšší odbornou školu, kde se nabízí obor Řízení kvality ve strojírenské výrobě a službách. Velmi žádaný je i maturitní obor Mechanik seřizovač. Mimoto škola nabízí řadu tříletých učebních oborů jako je Obráběč kovů, Strojní mechanik – zámečník, Nástrojař, Automechanik, Elektrikář, v nabídce je i Slévač, o ten ale vycházející žáci zájem nejeví. „Myslím, že to je zakořeněným povědomím, že ve slévárně je špatné prostředí. Nové technologie, zejména ve slévárnách hliníku mají velmi moderní provozy, nesrovnatelné a tradičními slévárnami šedé litiny,“ říká ředitel Pileček.
Čím si nárůst zájmu o technické obory a řemesla ředitel střední školy vysvětluje? Že by reálnějšímu pohledu na vzdělání prospělo zavedení státních maturit, kde neobstojí úplně každý? „To si nemyslím. Spíš jde o reakci rodičovské veřejnosti na situaci na pracovním trhu. Všeobecně se ví, že podniky mají pro absolventy technických oborů práci. My se snažíme, aby podniky nabízely šikovným žákům stipendia, další stipendia pro technické obory poskytuje kraj. A svou roli tu určitě sehrává i aktivita pracovníků naší školy, pořádáme řadu dnů otevřených dveří, zájemce i rodiče provedeme školou a předvedeme její vybavení i na zavolání, navštěvujeme základní školy a představujeme naše obory i jejich uplatnění,“ říká Miloslav Pileček.

Úzká spolupráce s firmami je cesta
Strakonická VOŠ, Střední průmyslová škola a Střední odborná škola řemesel a služeb spolupracuje s podniky i při tvorbě školního vzdělávacího programu. „Zrovna před pár dny jsme řešili s vedoucím nástrojárny v ČZ Strakonice, že by potřebovali zakomponovat do našich osnov zvládnutí CAD počítačového kreslícího programu, se kterým se pracuje v jejich konstrukci,“ zmínil ředitel Pileček. Odborníci z praxe chodí vyučovat na Vyšší odbornou školu a učitelé naopak absolvují exkurze v podnicích. „Žádoucí jsou určitě i stáže učitelů ve firmách,“ dodává ředitel Pileček. Do školy míří na přednášky odborníci, například dodavatelé nástrojů pro CNC stroje.
Od letošního zavedení jednotných přijímacích zkoušek na střední školy si kupodivu ředitel Miloslav Pileček výrazný příliv žáků do učňovských oborů neslibuje. „Jednotná zkouška se bude podílet pouze na vytvoření pořadí přijímaných uchazečů s podílem minimálně 60 procent. Má pouze účinek rozřazovací. Nebyla stanovena mez, kdy uchazeč nemůže být přijat na obor s maturitní zkouškou,“ konstatoval.
Nezbývá tedy než dál spoléhat na vliv trhu práce a také na to, že dobré příklady táhnou . „Samozřejmě jsem rád, když jsou mezi našimi absolventy šikovní lidé jako Radek Velíšek, a mohl bych jmenovat řadu dalších. Zrovna teď jsem se dozvěděl, že s jedním naším žákem je velmi spokojená firma v Německu. Každého učitele těší, když dostane z praxe o absolventech dobré zprávy a jeho práce má smysl,“ uzavřel Miloslav Pileček.