Kde hledat příčinu současného neutěšeného stavu lesů?
Prapříčinou je zřejmě sucho. Na tom se shoduje spousta odborníků i veřejnost. Adekvátně ruku v ruce se suchem a chřadnutím převážně smrkových porostů došlo k přemnožení kůrovce, který tyto oslabené porosty snadněji napadá. Stromy se špatně brání, proto došlo k tak masivnímu napadení a odumírání smrků. Obecně je problém nedostatek vody v přírodě, který pociťují lidé, zvířata i porosty. Problém sucha je záležitostí posledních přibližně pěti šesti let, kdy se nedostatek srážek začal prohlubovat a kumulovat. Proto k problému v lesích došlo.

Co bude k vidění letos a výhledově další léta? V jaké fázi nastalé situace se lesy nacházejí?
Kůrovcová kalamita se v rámci republiky a adekvátně i po Evropě přesouvala, není to jen náš problém, ale v široké střední Evropě. U nás začala někde na severní Moravě, postupovala přes jižní Moravu a Vysočinu, kde se tento problém objevil asi předloni. Jižní Čechy jsou v současné době poměrně hodně napadené, kalamita postupuje v tomto obrovském měřítku celou republikou. Snažíme se proti kůrovci bojovat a zasahovat, ale obávám se, že pokud nám příroda nepomůže především dostatkem srážek a třeba chladnějším létem, bude tento boj velmi těžkým. Nechci být zlým prorokem, ale některé lokality ukazují, že kůrovcová kalamita tam skončila s tím, že tam skončil i smrk. Zejména v nižších nadmořských výškách, kde smrk není původní dřevinou. Tam se kůrovec přesunul dál, protože už prakticky neměl co žrát.

Jak moc jsou postižené lesy v celém okrese?
V lesích v rámci celého okresu jsou významně zastoupeny smrkové porosty, ale poměrně významnou část tvoří i ty borové. Zbytek jsou listnáče – jedle a douglaska. Platí ten samý vztah jako v celé republice, že se zde smrky nacházejí na nepůvodních stanovištích, proto se jich týká zmíněný nedostatek vláhy a ohrožení suchem a tedy i ohrožení kůrovcem. Zjednodušeně se dá říci, že lesy jsou na celém okrese výrazně napadené, téměř na každé lokalitě. Kůrovec je všude. Jde jen o to, jestli se člověku podaří oddálit konec smrkového porostu a ten se tak rozloží na několik let. Ovšem za předpokladu, že se hledají napadené stromy, těží se a dělají se další ochranná opatření. Pokud bychom je nečinili nebo nechali vše na přírodě, mnohde by smrk skončil už během jednoho roku.

A konkrétně strakonické lesy a ty v jejich okolí jsou na tom jak?
Město Strakonice vlastní 200 hektarů lesních porostů, smrk má zastoupení 50 až 60 procent. Spousta občanů si určitě všímá, že těžba v posledních letech je poměrně razantní, pohybuje se o 10 až 20 procent nad hranicí plánovaných těžeb. Ty vyplývají z lesního hospodářského plánu, kterým se město musí řídit. Ovšem zdůrazňuji, že se ze 100 procent jedná o těžbu nahodilou, kterou vyznačí sama příroda – ať už kůrovec, nebo jiné okolnosti, například vítr a sníh. Mnohdy dojde k nevhodnému otevření smrkových porostů od okraje, ty jsou tak dále ohroženy větrem nebo se do nich více pustí slunce, čímž dochází k dalšímu vysychání. Zasahujeme ve všech lokalitách, které občané znají. K tomu bych ještě poznamenal, že se současně zabýváme také významným chřadnutím borových porostů, které v lokalitě Strakonicka tvoří poměrně významnou část. Borovice byla vždy považována za dřevinu, která roste na těch nejsušších místech. V současnosti trpí možná více než smrk tím, že poklesla hladina spodních vod, ke kterým si borovice byla schopna svými kořeny sáhnout. Tato voda zmizela a borovice chřadnou víc. Smrku třeba stačí lokální přeháňky, koření mělce a k nějaké vodě se dostane. Toto je další otázka, která nás velice trápí. Nevíme, čemu se teď věnovat více.

Takže na obrázek lesů s holinami si musíme zvyknout?
Bohužel. Pokud se budeme stále pohybovat v době kůrovcové kalamity, těžby se budou provádět přes holinu a obnova porostů také. Vznikají rozsáhlé holiny nevhodných tvarů a umístění, kde nemůžeme hospodařit tak, abychom mohli vytvořit vhodné podmínky pro přirozenou obnovu dřevin, které vyžadují stín. Proto je obnova poměrně náročná.

Hrozí, že v některých místech či celých oblastech zaniknou lesy úplně?
Toho se nebojím. Ani lesní zákon něco takového neumožňuje, aby se dřevo vytěžilo bez náhrady. Máme povinnost do dvou let holinu zalesnit, což znamená, že výměra lesní půdy se na základě kůrovcové kalamity nesnižuje. Lesy budou fungovat dál. Akorát že ta změna je tak rychlá, že dochází k odlesnění poměrně velkých ploch a není možné je najednou všechny zalesnit. Obnova bude zdlouhavá, vláda umožnila odložit tu dvouletou lhůtu až na dobu pěti let. Takže lidé opravdu dost často uvidí nezalesněné holiny a bude trvat delší dobu, než se povede vypěstovat novou generaci lesa.

Jak se toto vše proměnilo na životě lesa jako takového a života zvěře v něm?
Z pohledu člověka určitě nikoho nebaví procházet se lesem, který je vytěžený na velkých plochách. Lidé ho navštěvují většinou v létě především kvůli stínu a chládku, což je příjemný relax. Z tohoto pohledu současná situace určitě příjemná není. Stejně tak zvěři není příjemný zvýšený pohyb a hluk daný těžbou, nesvědčí jí. Má zažité své potravní řetězce, místa pro pastvu, místa, kde zalehává, což je těmito razantními těžbami narušeno. Ničí se přirozená biocentra.

Bylo možné tomu všemu předejít úplně, případně s menšími ztrátami?
Těžko říci, jestli sklízíme ovoce toho, jak se dlouhodobě chováme k přírodě. Jestli sucho, které nás teď postihlo, má kořeny v 50. či 60. letech kvůli scelování pozemků a vytváření smrkových monokultur. Člověk na tom má určitě svůj podíl a toto je pohlavek přírody. Doufejme, že nás poučí a budeme se snažit chovat k ní lépe.

Má tedy na současném stavu hlavní podíl přemnožení kůrovce, nebo roli hrají i jiné faktory, například smrková monokultura?
Sešlo se několik faktorů. Za ten primární je považováno sucho a z toho vyplývající oslabení smrkových porostů. Následně došlo ke vzniku kůrovcové kalamity, kůrovec měl k dispozici obrovské množství dřeva i díky k tomu, že člověk v minulosti sázel spoustu smrků. Tím nechci nic svádět na naše předky, smrk je stále jedna z nejekonomičtějších a nejlépe využitelných dřevin, proto byla snaha ho pěstovat. Roli sehrálo i to, že se na trh vrhlo obrovské množství dřeva, které není schopen dřevozpracující průmysl okamžitě zpracovat. Vázl odbyt a doprava, což přispělo k tomu, že se kůrovcová kalamita nepovedla zvládnout hned na začátku a rozjela se do těchto obrovských rozměrů.

Jak dlouho budou lidé vídat vytěžené dřevo na krajích lesů?
Rád bych řekl, že se nám to letos nebo příští rok podaří zvládnout, ale obávám se, že ještě několik let to bude trvat. Pokud nám příroda nepomůže dostatkem vláhy a doplněním srážkového deficitu, bude boj s kůrovcem hodně těžký. Dřevo kolem lesů je možné vidět na každém kroku z důvodu velkého přetlaku nejen v České republice. Spousta se ho vyvážela do Německa a Rakouska, jenže i tam se potýkají s kalamitou, takže není možné ani vyvážet. Dřevozpracující průmysl je zahlcen, je v přetlaku. Tato situace bude tedy ještě nějaký čas trvat, ale přál bych si, aby to nebylo moc dlouho.

Kdy celá tato situace začala, že došla až do současného neutěšeného stavu odumírání lesů v celé zemi a kdy byl překročen pomyslný bod, když už tomu nešlo zabránit?
K „výbuchu“ došlo asi před pěti lety v oblasti severní Moravy, kdy jsme si říkali, že my na jihu Čech nemáme tolik smrků, máme smíšené porosty a nás se tedy kůrovcová kalamita netýká. Jenže prakticky během dvou let se přesunula sem. Napadení smrkových porostů bylo tak masivní, že jsme nebyli schopni ho zpracovat a došlo k dalšímu přemnožení a lavinovitému šíření kůrovce do dalších oblastí. Bylo to něco tak množstevně neskutečného, že jsme z toho v tu chvíli byli zaskočeni. Nevím, jestli bylo možné nasadit větší množství techniky, aby na to zareagoval odbyt, aby byl vytvořen prostor na trhu a dalo se někam dodávat. Jakmile vázne odbyt, kůrovec vylétává.

Je tato situace bezprecedentní, nebo už lesy v minulých desetiletích něco podobného potkalo?
Lesnictví se potýká s kalamitami různého druhu odnepaměti, plánované lesnictví bylo založeno v době Marie Terezie. Potkaly ho kalamity větrné, sněhové nebo kůrovcové na Šumavě. To je známé téma, kdy se Šumava zalesnila sadebním materiálem, který nebyl původní a stále se o tom diskutuje, jestli ochrana Šumavy má smysl, pokud chráníme něco, co tam není původní. Prožila si svoji kůrovcovou kalamitu, ale ta nebyla v tak masovém měřítku jako teď v nižších polohách. Když se kůrovec rozjede, už si nevybírá a dostane se kamkoli. Kalamity nás provázely, v jedné z nich se právě nacházíme, a určitě nás i v budoucnu provázet budou. Možná budeme po té aktuální zase o něco moudřejší.

Co se dělá pro obnovu lesů konkrétně ve Strakonicích?
Ve vztahu ke kůrovcové kalamitě je prioritou vyhledávat napadené stromy, vyznačovat je k těžbě a snažit se co nejdříve o jejich zpracování. Včetně případné asanace, která se provádí buď chemicky postřikem, nebo odkorněním, případně i odvodem k cílovému zpracovateli k odkornění. To vše s cílem, aby se kůrovec zahubil. Adekvátně s tím provádíme ochranná opatření jako je instalace lapačů, lapáků nebo insekticidních sítí, čímž se snažíme kůrovce lákat do míst, kde jsme schopni ho odchytit a likvidovat. Co nejdříve se dále snažíme půdu zalesnit, aby nedocházelo k její další degradaci, aby na těchto místech začal les fungovat jako v minulosti. Snažíme se nahradit smrkové porosty dřevinami, které by na jednotlivá stanoviště byly vhodnější. Tento trend byl zahájen už v minulosti, zvyšuje se podíl listnatých dřevin, jedle, douglasky, což jsou meliorační a zpevňující dřeviny, které les obohacují. Současná doba znamená, že tato změna je velmi rychlá a přeměna lesů bude rychlejší, než by byla plánovanými těžbami. Spolu s tím provádíme péči o stromky, aby zdárně odrůstaly.

Znamená to, že lidé si musejí zvyknout na to, že les bude hodně smíšený?
Určitě. Spousta lidí byla zvyklých vejít do lesa a procházet se krásným čistým smrkovým porostem. V současné době budou vznikat smíšené porosty, víceetážové porosty s podrostem, kdy na jednom stanovišti bude možné nalézt více druhů dřevin. K tomu bude pěstování lesa směřovat, aby v případě, kdy by další kalamita třeba způsobila usychání buku nebo dubu, vypadla z porostu jen jedna dřevina, ale další fungování lesů bude zajištěno.

Jak dlouho bude „rehabilitace“ lesů trvat?
Než z malého stromku vyroste stoletý porost, netrvá to méně než sto let. Pro mě je příjemné vidět už třeba pětiletou nebo desetiletou kulturu, která nepotřebuje další péči, kdy stromky jsou dobře zakořeněné a dochází k odrůstání. Pak následuje další péče, při níž se prořezávkou a probírkou snažíme docílit cílové skladby dřevin, abychom vytvořili stabilní lesní porost. Je to všechno dlouhodobá záležitost.

Je pro vás nyní práce v lese smutnější, při pohledu na jejich momentální stav a „kondici“?
Ano. Současná práce přináší více starostí i občas pesimistický pohled na některé věci. Sílu bere třeba to, když založíte nový porost, uděláte oplocenky, do kterých pak třeba v zimě napadají kvůli kalamitě velké stromy. Z tohoto hlediska je tato práce teď neradostná. Proto je dobré mít v revíru místa, kde máte pocit, že se vám něco povedlo, zajít tam a nechat si třeba po tom celodenním vyznačování kůrovce pohladit duši.

Co vás přivedlo k práci revírníka?
Odmala jsem se rád pohyboval v přírodě, na základní škole jsem se věnoval ornitologii, tu jsem rozvíjel i na gymnáziu. Hledal jsem tedy uplatnění, které by bylo v úzkém vztahu s přírodou, proto jsem následně vystudoval vysokou lesnickou školu. Působím na tomto revíru skoro 25 let a stále mě tato práce uspokojuje a naplňuje. V lese si odpočinu.

Čím optimistickým by se dal pohled na celou tuto problematiku zakončit?
Příroda má obrovskou moc, ve kterou věřím. I kdybychom kůrovcové dřevo netěžili nebo jsme nezalesňovali holiny, příroda si pomůže. Pro nás to bude vypadat hrozivě, neesteticky, ale les bude fungovat dál. Věřím, že z dlouhodobého hlediska sto let v lese nic neznamená. I z tohoto pohledu se na to koukám a snažím se přispívat k tomu, aby byl les krásný dříve a obnova netrvala tak dlouho.