„To bylo tak, že si začal objednávat jídlo, které ani nechtěl jíst. Šlo mu jen o to, aby kurýry opakovaně potkával. Přišli mu sympatičtí a celý ten systém se mu líbil. Ze začátku to byl trochu problém, musela jsem volat na centrálu a rušit objednávky, které udělal. Bez našeho vědomí nakoupil jídlo pro nás všechny a pak nám to přebývalo. Vysvětlili jsme jim tedy, že se chce pouze seznamovat s kurýry. Dlouho nám nedocházelo, že by s nimi chtěl opravdu spolupracovat. Začali jsme vymýšlet, jak to udělat,“ popisuje Waldemarova maminka.

Jelikož je rodina z Českých Budějovic, vyrazila paní Kubíčková na tamní pobočku a navrhla, jestli by mohli chodit s objednávkami alespoň pěšky. „Vyšlo to a začali jsme chodit. Waldemarovi se to hrozně líbilo, ale později chtěl více a více zakázek, tak jsme začali jezdit autem. Zprvu jsem s ním chodila pěšky, autem s ním pak začal jezdit můj přítel Petr,“ uvádí paní Kubíčková. Jak na tuto poměrně nezvyklou situaci reagovali zákazníci? „Byli nadšeni, líbilo se jim, že i člověk, který se musí potýkat s takovýmto postižením, pracuje. Je takovým vzorem, že s trpělivostí je možné všechno,“ dodává.

Nejdřív nanečisto
Přestože je pro Dáme jídlo netypické zaměstnávat lidi s takto závažným hendikepem, snažili se vyjít vstříc, jak jen to šlo. „I pro ně je to zátěž, musel se trochu změnit systém – například, abychom ze začátku měli restaurace v nějaké docházkové vzdálenosti. Ředitel pobočky Pavel Franko a Hanka Franková nám dali důvěru a vyšli vstříc. Pro Waldu je pan Franko velkým vzorem,“ vysvětluje Waldemarova maminka.

Než se ale společně vrhli na rozvoz na „ostro“, museli si vše vyzkoušet nanečisto. „Zprvu jsme situace simulovali, aby věděl, co má kdy dělat. Dělali jsme, že jsme vyzvedávali jídlo, Walda se to potom lépe naučil. Pro něj je jednodušší věci opakovat, rutinně se do situací dostat, vidí nějaké vzorce, které potom opakuje,“ popisuje paní Kubíčková.

Spřátelil se s kurýry
Podle ní je nedůležitější být pozitivní a chovat se k lidem tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám. „Waldemar je hodně pozitivní člověk, to hraje velikou roli. Kdyby byl člověk negativní a nadával, tak by nám tohle nešlo. Nikdy se nám nestalo, že by někdo ze zákazníků nebyl vstřícný. Pouze se stalo, že někdo jednou volal na ústřednu, že vidí dva opilé kurýry. Waldemar na první pohled nevypadá jako člověk s mentálním postižením, ale občas se trochu zamotá nebo něco udělá jinak, než by člověk čekal,“ uvádí Waldemarova maminka.

Nejdříve byli kurýři Dáme jídlo trochu překvapení, ale velmi rychle se s Waldemarem spřátelili. „Zprvu to zkrátka moc nechápali. Myslím, že je vzácnost, že člověk jako on, takhle pracuje. Nevím o nikom jiném. On ale dokázal, že v jeho práci je systém a že je zodpovědný. Většina ho bere jako rovnocenného partnera. Hlavně ti, kteří tady pracují déle,“ vysvětluje paní Kubíčková.

Práce mu pomáhá
Podle ní je práce s lidmi pro Waldemara obrovským benefitem. „Vždy, když jde do práce, tak se na to těší. Sociální kontakt ho posouvá dál. Jsem moc ráda, že v Dáme jídlo udělali takovou výjimku. Ta práce ho zachránila. Spoustu se toho naučil – zodpovědnosti, komunikaci, vyjadřování a vnímá kolegialitu. Dřív nechtěl ani chodit do školy, teď se mezi lidi těší. Krásně mluví, bravurně ovládá telefon, někdy už ho nechám i jít samotného do restaurace a také se snažíme, aby se naučil pracovat s penězi. Hodnota mu nic neříká, spíš je poznává podle barev. Hodně dobře si ale pamatuje ulice, jména a příjmení lidí. Když třeba spadne systém, tak on podle jména ví, kam pojedeme,“ říká paní Kubíčková.

Co Waldemara na práci nejvíce baví? Na to odpovídá sám. „Jezdím s kamarádem Rosťou, povídáme si přes vysílačku a jsme kamarádi. Baví mě všechno – objednávka, dispečink. Nejradši doručuji Boudu, to jsou burgery. Vezl jsem i psí granule nebo led,“ vysvětluje.

Hledat jinou práci je pro Waldemara náročné a od Dáme jídlo odcházet nechce. „Když má volno, tak je ochotný donést jídlo někomu i pěšky nebo autobusem. Moc se mu to líbí. Bohužel nikdy nebude moct pracovat sám, vždycky bude potřebovat někoho vedle sebe. Není to jednoduché. My jsme moc rádi, že chce pracovat a být mezi lidmi, takže se mu budeme stoprocentně věnovat my,“ říká Waldemarova maminka.

Krom práce kurýra má Waldemar ale i jiné koníčky. „Chodí třeba do fitness centra – má osobního trenéra, chodil od mala na plavání, hodně jezdil na kole a hodně s námi cestuje. Rádi jezdíme po celé České republice. Nejraději na Lipno, tam máme hodně kamarádů,“ dodává. 

Dříve chodil Waldemar do speciální školy, teď se ale věnuje hlavně kurýrské kariéře. „Dojížděli jsme každý den 28 km autobusem se třemi přestupy, i to Waldu rozvíjelo, protože když rodiče vozí děti autem, tak to dítě je vlastně izolované a nerozvíjí se. Každý den si také volá se svým asistentem, se kterým se vídá hlavně o víkendech. Buď dojede on za námi, nebo my za ním. Povídají si, co Walda viděl a zažil,“ uzavírá paní Kubíčková.