Odkud jste se dostal do Tábora?

Narodil jsem se v roee 1976 a vyrůstal jsem ve Veselí nad Moravou v hodonínském okrese. Mám ještě sestru a bratra, já jsem byl nejmladší. Všichni máme vysokoškolská vzdělání. Sestra byla velvyslankyní ve Švédsku a bratr je ekonom. Moji rodiče byli také ekonomové a nyní si již užívají důchodu. Byl jsem typické sídlištní dítě a byl jsem také velký čtenář – Mayovky a Verneovky byly mé oblíbené. Na základní škole jsem já i moji sourozenci na gymnáziu zažili trochu komunistické šikany ohledně naší víry a způsobu života. Sestra se na vysokou školu dostala až napodruhé. Když jsem i já nastupoval na gymnázium, přišla sametová revoluce a byl jsem přijat bez přijímaček, jen na základě prospěchu. Nastoupil jsem do skauta a to bylo to prostředí, které mě začalo formovat. Tam jsem začal lépe chápat okolí a naučil se úctě k lidem, přírodě a hodnotám.

Kdy přišly myšlenku na dráhu kněze?
O dráze duchovního jsem zdaleka nepřemýšlel. Žil jsem jako každý normální mladý zdravý kluk – měl jsem slečnu, kterou jsem velice miloval. Ano. Moje představa o životě byla jasná. Ožením se, budu mít děti a budu žít spokojený život. V 17 letech jsem zažil určité pozvání od Boha, nějaký vzkaz. Tehdy jsem poprvé pocítil náklonost odevzdat se Bohu. Se svým děvčetem jsem na toto téma často hovořil a ona se nejspíš modlila za opuštění této myšlenky. Prožíval jsem zmatek. Bůh mě pozvolna zval, ale já si nakonec zvolil geografii, která mě bavila. Na přírodovědeckou fakultu do Brna jsem se ale nedostal a tak jsem šel studovat jazyky. Dnes vím, že to byl další vzkaz od Boha. Rodiče mi nikdy do ničeho nemluvili, ovšem v tomto případě udělal otec výjimku. Měl obyčejnou starost o moji kněžskou samotu. Stále jsem váhal. Jednoho dne jsem se šel poradit za Nejvyšším rovnou do kostela. V modlitbách jsem prosil o náznak, kam dál. Rozhodl jsem se pevně. Půjdu na teologii. A vzkaz od Boha? Otec, aniž by co tušil, před mým oznámením stát se knězem, si mě zavolal a řekl, souhlasím. Moje slečna takříkajíc omdlela.

Takže bylo rozhodnuto.
Zdaleka ne. Nastoupil jsem do Litoměřic, do nultého ročníku teologické fakulty. Byl to čas, kdy jsme hlouběji mohli pronikat do tajemství Boha. Já tam ale zažil šok. Z vlídného domova, z bohaté krajiny jižní Moravy, usměvavých lidí jsem se ocitl v Sudetech, mrtvé, studené, napůl vysídlené krajině zasmušilých lidí, s nekonečně a nenávratně zničenou přírodou, nehostinným místem pro život. Tak na mě tento kraj působil v roce 1995. A tak se mi stalo, že jsem začal znovu pochybovat. Naštěstí jsme měli oporu v životní moudrosti starších kněží. Studium mně překvapilo pestrostí předmětů. Latina, řečtina, hebrejština, živý jazyk, filozofie, psychologie, teologie a spousta dalších předmětů. Vydržel jsem do druhého ročníku a během této doby jsem zažíval opak dřívějších let – přišla velká krize víry. Po druhém ročníku jsem raději přerušil studium a odešel se čtyřmi kamarády na pouť do Medžugorje. Když jsem se vrátil, měl jsem doma vzkaz od Boha. Doslova. Byl to dopis z Itálie, kde mě ředitel domu Velehrad v Římě zval k návštěvě. Nevím přesně, jak se o mně dověděl, ale jel jsem. V domě pro české poutníky potřebovali řemeslníky. Byl jsem holka pro všechno. Recepční, průvodce, číšník, uklízečka, pradlena, údržbář, elektrikář, zedník… Práce mě bavila a ve svatém městě se mi moc líbilo. Památky antické i křesťanské mě uchvátily, ale největší zážitek jsem měl ze setkání s papežem Janem Pavlem II. Také jsem zažil nový podnět, kdy jeden charizmatický katolický kněz z řádu Salesiánů, profesionál v práci s mládeží, se mnou vedl dlouhé rozhovory a odpovídal na miliony mých otázek. I ohledně lásky a vztahů. Ale nakonec mě znovu svedl Bůh a já jsem v Římě poznal společenství oblátů a rozhodl jsem se mezi ně zařadit a tím opustit cestu diecézního kněze.

Dostudoval jste vůbec?
Odjel jsem do Polska do společenství oblátů. To mě sice naplňovalo otevřeností a lidskostí, ale stoprocentní jistota to stále nebyla. Nakonec jsem ale dostudoval a před kněžským svěcením jsem rok pracoval jako pastorační asistent. Až poté jsem fakticky dozrál. Naplňuje mě, že mohu sloužit lidem. Kněžské svěcení probíhalo v Klokotech, kde jsem už působil jako jáhen. Bez tří let, která jsem strávil v Plasích u Plzně, sloužím stále na Klokotech a v blízkém okolí Tábora. Líbí se mi tady a baví mě, jak se lidé a skupiny lidí v kostele mění. Máme dostatek starších lidí i mladých rodin s malými dětmi. Rizikovou skupinou je mládež. Právě proto, že je v problematickém věku a hledá společnost i osobnosti, které ji osloví a tak trochu životem bloudí. Rádi bychom mládež přivítali u nás. Proto jsme se nyní na tuto skupinku zaměřili a pořádáme pro ně různé akce. Například turnaj ve florbalu, společenský večer pro mladé s moderátorem a muzikou. Rádi s nimi probereme i jejich osobní problémy.

No a ty se nejspíše budou týkat vztahů, lásky, sexu…
Samozřejmě. To je mezi mládeží v dnešní době nejdůležitější téma. A nedivím se. Sám jsem tuto nejistotu zažíval. Láska je nádherný dar, který nám byl Bohem dán. Byla by škoda se jí
zříci. Láska mezi mladými lidmi je dnes bohužel stavěna na velice křehkých základech. Sex je krásný boží dar, ale bez pevného základu je to jen šlehačka na dortu, která za chvíli splaskne. Láska je mnohem bohatší a vynalézavější.

Logicky se nabízí otázka celibátu…
Ano. Čekal jsem ji. A rád na ní odpovím. Podle pravidel katolické církve musí být duchovní zdravý muž se vším všudy. Jen tehdy se dá hovořit o celibátu. Celibát je tedy otázkou rozhodnutí mladého muže a dá se žít pouze tehdy, když člověk miluje – lidi a Boha. Na jedné straně se zříkáme něčeho krásného – lásky ke konkrétní osobě, ale na straně druhé získáváme mnohem víc – samotného Boha, který je láska sama.