Co vás přivedlo do vinařické věznice?

Byla to moje první práce v rámci církve. Ve Vinařicích je soustředěno kolem tisíce vězňů a jedná se o věznici s ostrahou. Přísnější režim už je pouze ve věznicích se zvýšenou ostrahou, což jsou Mírov a Valdice. Listina základních práv a svobod zaručuje u nás každému náboženskou svobodu a na tuto potřebu se pamatuje i u vězňů, stejně jako se pamatuje na jejich potřeby biologické, psychické a sociální. Ve věznicích pracuje Vězeňská duchovenská služba, působí tam duchovní některé z církví, který je zaměstnancem Vězeňské služby. Pod vedením duchovního pak pracují i
dobrovolníci, kteří spadají pod tzv. vězeňskou duchovenskou péči. Duchovenská péče se odvíjí od toho, co daný člověk umí a co může vykonávat – bohoslužby, studium písma, zpovědi, individuální pohovory, besedy… Při první službě jsem tam strávil osm hodin a člověk si rázem uvědomí, co je vlastně svoboda, fyzická, duševní i duchovní.

Naše společnost je přece v převážné většině ateistická, ve vězení se postoj lidí k víře mění?

Považuji za hloupost tvrzení, že naše společnost je ateistická. Zřejmě vycházíte z oficiálních výsledků sčítání lidu v roce 2011, ale já bych je nebral za relevantní. U nás se lidé pořád bojí zaškrtnout, že jsou věřící, stále tu přetrvává v této věci paranoia, že je někdo bude za to pronásledovat nebo postihovat.  Je pravda, že u vězňů může být zapojení
do těchto aktivit účelové, protože se to odráží v jejich hodnocení, na druhé straně je vězeň může vyhledávat i upřímně. Když nastoupíte výkon trestu odnětí svobody, tak pokud nejste otrlý recidivista, je to šok. Mnoho lidí si myslí, že to je nějaký pionýrský tábor a neviděli přitom vězení ani z rychlíku. Člověk ve výkonu trestu se nemusí oficiálně hlásit k žádné církvi. Od duchovních  je to pomoc člověku ve svízelné situaci, což člověk ve výkonu trestu bezesporu je. Setkal jsem se ve věznici se stovkami lidí, kteří o tento kontakt stáli.

Zůstávají tito lidé v kontaktu s duchovními i po propuštění?

Někdy. Ti lidé řeší obtížné situace, rodinné problémy, kdy muž například zjistí, že pro svého syna už není táta. Teď už ve věznici nepůsobím, nakonec jsem se před několika lety stal členem týmu posttraumatické intervenční péče Středočeského kraje.

Jakou průpravu jste musel absolvovat?

Absolvoval jsem výcvik v krizové intervenci CISM, dále pak 4,5 letý psychoterapeutický výcvik a další kurzy, zabývám se psychologií katastrof a mimořádných událostí a viktimologií, což je nauka o obětech. Teď učím na fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT, kde se mimo jiné studuje bakalářský obor zdravotnický záchranář.

Co vás jako duchovního vedlo tímto směrem?

Já jsem měl vždycky blízko k bezpečnostním a ozbrojeným složkám a po čase jsem zjistil, že moje místo je trošku jinde. Dostal jsem se k psychologii a teologii, ale k lidem z těchto složek mám pořád blízko a cítím k nim úctu. Jsem rád, že se mohu svým dílem podílet na tom, co tyto složky dělají, protože to má smysl.

Myslíte to tak, že vy byste nemohl střílet a zabíjet, tak jste hledal jinou roli?

Nejde o to, že bych měl odpor ke zbraním, naopak, ale mám pocit, že jako psychoterapeut nebo teolog jsem prospěšnější.

Čekala bych, že kněz bude spíš pacifista…

To je nesmysl. To, že je někdo křesťan, ještě neznamená, že je rovnou pacifista. Tady se už 600 let překládá boží přikázání Nezabiješ špatně, protože ve staré hebrejštině zní v originále Nezavraždíš. Vražda je zavrženíhodný čin, zatímco zabití v nutné obraně či krajní nouzi hřích není.

Vnímáte tak obranu naší země nebo i mise na cizí území?

Válka má svoje filozofické základy a jde o to, zda je invazivní nebo obranná. Invazi Saddáma Husajna do Kuvajtu v roce 1990 nelze obhajovat, je to vždycky o účelu – svatá válka, preventivní válka, prvotní obranný úder… Pokud je cílem vojáka obrana území, ale také obrana základních lidských hodnot, a dojde k použití zbraně a následku smrti, nedá se to
považovat za vraždu.

Nabídl jste nedávno spolupráci i táborskému územnímu oboru policie, čeho se má týkat?

Teď působím jako duchovní v Táboře, tak jsem nabídl své zkušenosti ze středočeského týmu posttraumatické péče tady, pokud by bylo potřeba. Spolupracuji také s Křesťanskou policejní asociací, což je ekumenicky otevřený spolek, který sdružuje věřící policisty a další příslušníky bezpečnostních složek například v Německu, Švýcarsku, Velké Británii,
Rakousku a také u nás a na Slovensku.

Všimla jsem si, že na vývěsce kostela máte dokonce Policistovu modlitbu…

Ano, a také se na nedělních bohoslužbách v rámci přímluv modlíme za policisty, hasiče, záchranáře. V Praze na Karlově v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého hned vedle Policejního muzea se každý třetí čtvrtek v měsíci koná ekumenická bohoslužba za bezpečí, konají se tam i bohoslužby za národní protidrogovou centrálu, oběti drog a drogové kriminality. V Táboře všechny srdečně zvu na bohoslužby, které se konají každou v neděli vždy od 9 hodin ve Sboru Božích bojovníků ve Farského ulici.

Jak se vy sám vyrovnáváte s lidským neštěstím, s nímž se v posttraumatickém týmu setkáváte?

Každý takový výjezd je náročný a neopakovatelný. Vždycky to člověka zasáhne, členové týmu se učí techniky, jak se s takovou situací sám vypořádat. Uvědomíte si, co je v životě skutečně důležité, takže od doby, kdy spolupracuji v těchto situacích, se méně stresuji malichernostmi a nedůležité věci prostě neřeším.

Co třeba?

Nebudu se rozčilovat, že je fronta na poště nebo se zbytečně s někým hádat. Život je hrozně vzácný

Libuše Kolářová